Nyní se v dokumentárním filmu The September Issue snaží světu představit svou laskavější tvář.

Za posledních dvacet let, co Anna Wintour (59) šéfuje americké Vogue, ji svět už dávno přestal vnímat jako obyčejnou šéfredaktorku. Stala se spíš jakýmsi vtělením módy jako takové. A odborná i neodborná veřejnost se v názorech na ni rozděluje stejně radikálně jako v názorech na módní průmysl: jedni ji obdivují jako brilantní vizionářku, jiní ji zavrhují jako tyranku, která ženám diktuje nesplnitelné požadavky ohledně vzhledu. Román i film Ďábel nosí Pradu ji představily jako nesnesitelnou diktátorku, která své podřízené zahrnuje nesmyslnými úkoly, aniž by jim poskytla potřebné informace a čas k jejich vyřešení. Nyní se Anna Wintour pokouší představit v poněkud lepším světle: právě o to se snaží dokumentární film The September Issue, zachycující výrobu zářijového čísla Vogue z roku 2007.

Mocná šedá eminence

Jaká je Anna Wintour doopravdy? To nikdo neví. Poslední alespoň trochu otevřený rozhovor poskytla tisku někdy před dvaadvaceti lety, když dočasně pracovala v Londýně jako šéfredaktorka britské Vogue, zatímco její tehdešjší manžel zůstal v New Yorku. "Funguje to jen s vypětím všech sil," přiznala tehdy. "V noci se probouzím zalitá studeným potem a říkám si: Jsem blázen, měla jsem zůstat doma v New Yorku, starat se o dítě a vést poklidný život." Tak upřímná slova ovšem tehdy od ní svět slyšel naposledy. Od té doby je vnímána jako ocelová žena s nepostradatelným mikádem, schovaná za tmavými brýlemi Chanel, které téměř nikdy neodkládá. Jediné, co svět zná skutečně do detailů, je její kariéra, kterou prý nastartovalo soupeření s jejími talentovanými sourozenci: "Tváří v tvář akademickým úspěchům mých bratrů a sestry jsem si připadala jako ztroskotanec. Byli superchytří, takže jsem pracovala aspoň na tom, abych vypadala dobře. Většinu času jsem se ale stejně schovávala za svoje vlasy a byla ochromená svou nesmělostí. V rodině mě nikdy nikdo nebral doopravdy vážně."

Možná proto nastartovala svou kariéru právě v oboru, který považuje za seriózní jen málokdo. Podle ní je to ovšem velký omyl: "Když se podíváte na jakoukoli dobrou módní fotografii mimo obvyklý kontext, řekne vám o tom, co se zrovna děje ve světě, tolik jako titulek v New York Times," tvrdí.

Její zásluhy v módním světě jsou nepopiratelné: mnoho mladých talentovaných návrhářů jí vděčí za to, že dostali svou první velkou příležitost. Právě na její intervenci dostal John Galliano místo u Christiana Dior. Právě ona přesvědčila Donalda Trumpa, aby Marku Jacobsovi zdarma půjčil taneční sál hotelu Plaza na módní přehlídku. Její vliv je tak veliký, že jejím podřízeným často stačí utrousit jen: "Opravdu chcete, abych s tím šla za Annou?" - aby veškeré jejich požadavky byly splněny.

Jen krásní lidé

Anna Wintour bývá často kritizována za to, že na stránkách jejího časopisu se prý mohou objevovat pouze krásní lidé - a to nejen pokud jde o módní fotografie. Ona sama tvrdí, že pověstný "Vogue look", tedy image dívek na obálce časopisu, má být především sofistikovaný, zajímavý a inteligentní. Ostatně, přísné požadavky na krásu a upravený zevnějšek prý klade nejen na aktéry fotografií v časopise, ale i na své zaměstnankyně, které (alespoň podle románu Ďábel nosí Pradu), musejí být hubené, oblečené v modelech od předních návrhářů, a všechny pochůzky, na které je posílá, musejí vyřizovat na jehlových podpatcích.

Sama Anna Wintour je nicméně důkazem, že jí požadované standardy jsou, alespoň teoreticky, splnitelné. Vstává prý totiž každý den ještě před úsvitem, jde si zahrát tenis, potom se nechá profesionálně učesat a nalíčit a v osm hodin ráno už je ve své kanceláři ve Vogue. Její bývalí spolupracovníci šíří i pověsti o jejich podivínských jídelních návycích: "Každý den jedla k obědu uzeného lososa a míchaná vajíčka," tvrdí jeden z nich. "Nikdy si nedala nic jiného." Ale ať už je to jakkoli, Anna Wintour je veličina, se kterou musí počítat každý, kdo chce ve světě módy něco dokázat.