Diskutujte: Který slavný muž by se podle vás hodil k Chantal jako partner?
V roce 1978 se poprvé potkala s Bolkem Polívkou. Zamilovala se. Hranice naší republiky poprvé překročila první únorový den 1979. Bylo jí 22 let a Chantal se rozhodla jít „světa kraj“ za svou velkou láskou. Od té doby žije a pracuje u nás, přivedla na svět syna, rozvedla se, hraje ve filmech, televizi, na divadle, zpívá šansony, založila nadaci Archa Chantal, která dělá svět krásnější těm nejmenším. Dvakrát byla přesvědčená, že se vrátí zpátky do Francie, kde se narodila, pokaždé však zasáhl osud a ona zůstala. Zůstala u nás a i díky tomu mohlo vzniknout naše následující povídání. Povídání s dámou, která je s mořem spjata víc, než si myslíte, která má tak silné charisma, že byste vedle ní mohli sedět a poslouchat její vyprávění až do rána, tak jak to svého času u nás s oblibou také několikrát absolvovala…
Když jste začátkem února 1979 překročila naše hranice, byla jste zamilovaná a chtěla jste žít s Bolkem tady. Neříkejte, že vám vůbec nic nevadilo? Že vás nic netrápilo?
Ale to víte, že trápilo. Šedivá tma! Nemyslím noční tmu, která je samozřejmostí, ale nebylo pro mě samozřejmé, že jsem se ocitla na místě, kde byla i přes den. Tady nebyly žádné barvy, všechno bylo strašně moc šedivé… Bohužel byla hodně znatelná i ve tvářích lidí. Byli nespokojení, smutní, chyběl mi ten lidský úsměv. Pocházím z jižní Francie, kde je úsměv ve tvářích takřka běžnou záležitostí, a najednou jsem začala žít v zemi, kde člověk ten úsměv musel hledat. Scházel mi tady. To mě trápilo. Časem jsem pochopila, že je tady silně zakořeněná nostalgie.
Myslíte, že pro lidi byla kultura záchrana?
To bez diskuse. Když jsme hráli Šaška a královnu, to bylo pro mě něco velmi překvapivého. Zjistila jsem, že lidé spávali ve spacákách před divadlem, aby dostali lístky. Tohle se ve Francii odehrávalo pouze při zásadních fotbalových zápasech nebo před megakoncerty. V divadle se třásly zdi, jak se lidi smáli. Něco fascinujícího. Pro mě to bylo velmi dobíjející a inspirující, protože jsem věděla, že děláme něco, čím druhým přinášíme radost a ještě navíc jim podprahově dodáváme sílu. Takovéto zážitky jsou uloženy tady (Chantal ukazuje na srdce) a už nikdy nikdo mi je nevezme.
Člověk by chtěl v takových chvílích zastavit čas.
Vzpomínám si na večírky, kde všichni brečeli, smáli se, zpívali a čas takzvaně neexistoval. Nikdo neměl diář, když jsme tenkrát někoho potkali, zůstali jsme s ním až do druhého dne. To nebylo jako dnes: „Prosím tě, zavoláme si, já si nejsem jistá, jestli něco nemám…“ Taková ta bezprostřední spontánnost mě fascinovala. Ale dnes už to bohužel taky není jako dřív. Nicméně, když má člověk problém, potřebuje kulturu, to je jeho záchrana.
Kdo je záchranou pro vás? Když potřebujete pomoci, vyřešit nějaký problém…
Jsem jako medvěd, zalézám sama do sebe a začínám s tím bojovat. S nemocí, s rozchodem… Potřebuju být v takových chvílích sama. Abych to překonala, tu pomoc doluju ze sebe.
Čili ve smyslu: je to „můj“ problém a tečka.
Tak. Můj problém, má věc, kterou musím vyřešit. Samozřejmě, že mám kolem sebe pár velmi dobrých přátel, kteří by mi i chtěli pomoci, ale to gró si musím vyřešit sama.
Vrátím se ještě k Šaškovi a královně. Tohle představení jste hráli v minulém režimu a já slyšel, že se prý velmi líbilo Václavu Havlovi, je to pravda?
Je. Tenkrát, protože mu stále byla v patách StB a on nám nechtěl dělat zbytečné problémy, proto za námi nepřišel do šatny, jen nám s Bolkem vzkázal, že se mu představení velmi líbilo. Václava Havla jsem milovala jako velkého člověka, protože on se nezměnil. Nikdy. Byl a stále zůstával svůj. Měl a stále má můj obdiv, protože změnil dějiny této republiky. On je symbol boje proti komunismu a myslím, že celý svůj život, ne jen jeho část, ale opravdu až do toho úplně posledního dne tady zůstal disidentem. Bojoval za svobodu a celý svět na něj bude vzpomínat a pamatovat si ho jako největšího prezidenta České republiky, velkého autora a demokrata. Opustil nás, ale vždycky zůstane s námi.
Znali jste se jen zběžně, nebo jste byli přátelé?
Jsem vděčna osudu, že jsem měla to možnost jej znát více než jen zběžně. Byli jsme přátelé.
Věříte tomu, že skutečné přátelství je víc než láska?
Přátelství by mělo v lásce, která vzplane mezi dvěma lidmi, být na prvním místě. Partner totiž musí být zároveň i vaším nejlepším přítelem. Bez toho to nejde! Pokud není i ve zdánlivě velmi silném vztahu mezi dvěma lidmi, čili v lásce, přátelství, v momentě první krize to jednoduše bouchne a je konec.
Když přišel konec vašeho vztahu s Bolkem Polívkou, opravdu jste nepřemýšlela, že se vrátíte zpátky do Francie?
Přemýšlela. Stalo se to dvakrát, kdy jsem si řekla, že se vrátím do Marseille. Poprvé po rozchodu s Bolkem, podruhé po té autohavárii (2003 – pozn.aut.), kdy ze mě některá média, především tedy bulvár, udělali zrůdu. Když nám skončila společná životní cesta s Bolkem, už jsem neměla ten důvod, to PROČ bych tady měla zůstat. Důvod, kvůli kterému jsem do této republiky přišla, čili láska, byl pryč. Ale byl tady můj syn Vladimír. A to bylo pro mě nejdůležitější a rozhodující. Vladimír tady má svou rodinu, tátu, sestry… sice ve Francii taky, ale já mu tohle nemohla udělat. Nicméně jsem o návratu vážně uvažovala, protože jsem do té doby hrála jen představení s Bolkem a najednou jsem si říkala, ale co tady proboha budu dělat? Vzápětí mi ale hlavou proletělo, že mi třeba osud přinese nějakou možnost a já budu moci tady zůstat. A to se stalo. No a osud mi přihrál práci, tak jsem mohla zůstat.
Chantal Poullain: Vytáhnu kotvu a odplouvám…