Trochu jiná modelka Aneta Vignerová: Červená pusa dokáže zázraky

Aneta Vignerová se svým mazlíčkem
Více fotografií k článku:
19 fotografií

Modelka a miss Aneta Vignerová (31) se chce svojí profesi věnovat co nejdéle. Modeling se dá dělat v každém věku, myslí si Aneta. A i na takovém postu může být holka normální.

Dělat rozhovor s miss pro mě představuje vždycky velké obavy… Snažím se z holek dostat něco trochu jiného než jejich naučené věty, což se mi u Anety, kterou mám moc ráda, povedlo. Aneta je totiž inteligentní a svá.

Co tobě osobně soutěž Miss dala?

Myslím, že Miss mi dala dost. Dřív jsem hodně cestovala jako modelka do zahraničí, takže jsem poznala opravdový modeling a vždycky jsem těmito soutěžemi opovrhovala. Ne úplně tou soutěží jako takovou, ale těmi holkami, které se chovaly hodně nafoukaně, že je to sláva světa, co dělají… A přitom ty holky, které jsou v zahraničí, to mají opravdu těžké, jsou tam samy. Nakonec mě agentura přihlásila do soutěže, protože jsem zrovna nemohla odletět pryč, a šla jsem do toho „na sílu“. Když jsem vyhrála, měla jsem radost. Časem jsem změnila názor, udělala si o Miss jiný obrázek a zjistila jsem, že člověk nemusí být hned namyšlený. I vítězka může být nakonec normální holka.

Myslíš, že v dnešní době mají soutěže Miss ještě nějakou cenu?

Zcela jistě upadají, myslím, že po Zapletalovi už v nich nastal chaos. Určitě tady nějaká soutěž chybí, ale jak dlouho bude trvat, než dostane nějaký punc, aby ji lidi brali vážně? Asi ještě dlouho…

Mohla by ses živit nějak normálně? A čím by to bylo?

Přemýšlela jsem nad tím, mám vystudovanou střední podnikatelskou školu, což je podle mě na nic, takže bych chtěla ještě dál studovat, ale dokážu si představit normální práci, absolutně ničím nepohrdám. Kdybych modeling nedělala, tak věřím, že bych pracovala třeba v kanceláři. Práce mi nevadí, určitě bych zvládla normální práci.

Co myslíš, jak dlouho tě bude ještě modeling živit a bavit?

To si odpověz sama… Vidíš, jak ti to ještě funguje! :-)

Já už dělám normální práci… Kde se vidíš tak za pět let?

Kampaně se dělají pro starší ženy, moje zacílení je pro ženy od pětadvaceti let a víc, a to se dá dělat ještě dlouho. Uvidíme, já se pořád hledám. Některé věci dělám na sílu, ale teď ještě prostě nevím.

V čem jsi podle tebe jedinečná?

Možná za sebou nemám žádné průšvihy, myslím, že si mě klienti oblíbili, zůstala jsem normální a nedělám problémy.

Dá se ještě modelingem dobře uživit?

Myslím, že ano… ba právě naopak, je to rok od roku lepší, možná je to tím, že s věkem narůstá moje cena.

Myslíš, že soutěž Miss je casting pro sportovce?

Myslím, že je to casting pro všechny, jenom ty holky se tím nechají zblbnout… Máme nálepku modelek, tupých věšáků na šaty, které se pořád jen chichotají a sama víš, že to není pravda. Někteří hokejisti a fotbalisti mají taky mozek… Je to divné spojení, ale možná funguje proto, že máme v něčem podobnou práci. A sportovci jsou pěkní chlapi, modelky zase hezké holky, takže to jde k sobě.

Čím se zabýváš ve svém volném čase?

Spím nebo si čtu a koukám na pořady o vaření, to mě uklidňuje. Baví mě i vařit, ale jak je člověk sám, tak nemá potřebu si udělat třeba kachnu na pomerančích.

Co bys chtěla, aby po tobě zbylo?

Asi děti… Krásné, zdravé, které budou mít čestné jádro. Slušní lidé, to je asi to nejvíc. Děti jsou náš obraz, tak aby to nesly dál.

V čem jsi podle tebe výjimečná?

Asi v tom vaření, prý mám cit na chutě, jsem ze tří dětí, máma hodně vařila, tak jsem to vaření po ní podědila a jsem v něm fakt dobrá. Mám načichané geny. A taky lidskost. Nemám problém si sednout na lavičku s bezdomovcem a pokecat si s ním a pak jít v highlights na akci do Pařížské. To mi zůstalo… pokora.

Bojíš se v životě něčeho?

Asi zlých lidí, špatné energie.

Jakou máš pro ženy módní radu?

V jednoduchosti je krása, je důležité to nepřekombinovat, když to člověk neumí. Zlatá střední cesta. Oblékejte se hlavně podle nálady. Já se ráno probudím s chutí jít barevná a jdu.

Co by podle tebe měla mít každá žena ve skříni?

Krásné černé sako, super džíny, které perfektně sedí, bílou košili a koktejlky… to je základ. Sako je pro mě nejvíc.

Článek vyšel v časopisu Story.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek