Car Mikuláš II.: Svou rodinu neuchránil, všichni zemřeli strašlivou smrtí

Car Mikuláš II. s ženou

Od prvních měsíců roku 1917 nad Ruskem jako nad mršinou kroužili supi revoluce: ze švýcarského exilu se do Petrohradu vrátil Lenin, z úkrytu vylezl Stalin, z Ameriky připlul Trockij. Rusko vyčerpávala krutá válka s Německem a nálada obyvatelstva dostoupila bodu revolučního varu. 15. března abdikoval car Mikuláš II.

CAR MIKULÁŠ II.: POSLEDNÍ ZHASNE

V prvním popudu abdikoval ve prospěch svého syna, 12letého careviče Alexeje. Pak však s ohledem na synovo chatrné zdraví změnil vůli a ruský trůn předal svému bratru Michalovi. Jenže ten ho odmítl.

Ne že by se na vůli carské rodiny v té době ještě někdo ohlížel. Velkovévoda Michal se sice dal slyšet, že by na trůn usedl pouze po rozhodnutí Dumy, zda v Rusku má pokračovat monarchie, nebo se nastolí republika (bratra Mikuláše jeho slabost, s níž údajně „podlézal“ Dumě, pohoršila), ale události se už hnaly samospádem. Hlavní slovo měla oficiálně Kerenského Prozatímní vláda, za nitky však už tehdy tahaly bolševické sověty.

Bývalý car byl i s rodinou za velkého nadšení povstalců internován. Nepřestal doufat v návrat na trůn za pomoci zvnějšku či alespoň v důstojný politický exil a neměl v té době tušení, že do konce života jemu i jeho blízkým zbývá jen 16 měsíců.

VLÁDNOUT NEUMĚL

Nikdo se nepře o tom, že poslední z řady Romanovců, který z mocenského hlediska dovedl dynastii k zániku, byl bídný vládce. Panují však spory o tom, zda mu právem náleží přízvisko „krvavý Mikuláš“, jak se mu začalo říkat po násilném potlačení lidových protestů z roku 1905, nebo zda byl pouze nezpůsobilý vládnout.

Kategoričtí soudci se kloní k názoru, že šlo o typického absolutistického monarchu, který neměl na zřeteli blaho své země, nýbrž pouze zachování samoděržaví – a to neuměl. K vládnutí mu scházel intelekt a vlohy, a z nouze se proto nechal vláčet různými mocenskými klikami, v neposlední řadě i svou manželkou. Podle této interpretace to byl slaboch a prázdný, vlastně až hloupý člověk. Příznivější názory neodporují tomu, že vlohy k vládnutí měl Mikuláš mizivé. Poukazují však zároveň na to, že šlo o jednoho z nejvzdělanějších evropských panovníků své doby. Byl to údajně velice laskavý, příjemný a hodný muž, zapálený vlastenec, milovník umění a také dobrý otec i manžel.

K řízení kolosu, jakým bylo ruské impérium, se ze zmíněných rysů hodí málokterý. Mikuláš mohl jen v duchu proklínat neprozíravost svého otce Alexandra III., který přecenil své zdraví a v naději, že na ruském trůnu posedí ještě dlouho, držel careviče stranou všeho, co se týkalo vládnutí.

PŘÍBUZENSTVO K NIČEMU

Srovnání s otcem nesnese Mikuláš v žádném ohledu, počínaje vladařskými schopnostmi (rozhodnost po Alexandrovi určitě nezdědil) a fyzickými rysy konče. Alexandr vypadal jako skutečný ruský medvěd, kdežto Mikuláš byl drobný, jen 167 centimetrů vysoký. Impozantně vypadal pouze na koni.

Blankytně modré oči zdědil po matce, dánské princezně Dagmar. Jak se evropské dynastie sňatky proplétaly, měl Mikuláš excelentní příbuzenstvo: patřili mezi ně například dánský, řecký i norský král, mnoho německých princů a vévodů a také budoucí britský král Jiří V. Tihle dva si byli tak podobní, že při občasných setkáních dokázali zmást i královnu Viktorii.

V takové zlaté kleci budoucí car vyrůstal, běžný život k němu nezavanul, neměl žádné jiné přátele, s nikým „normálním“ se nestýkal.

Na petrohradskou primabalerínu Mathildu Kšesinskou, kterou si chtěl v mladické nerozvážnosti 25 let vzít, musel zapomenout. Státní zájmy ho nedlouho nato přiměly k sňatku s německou princeznou Alix, z níž se tak stala carevna Alexandra, snad ještě méně oblíbená než její muž. Zůstali mu jen kamarádi z armády, kde to ještě jako carevič dotáhl u tělesné stráže na plukovníka. Armádu miloval a mezi vojáky se cítil nejlépe – účastnil se jejich pitek a dalších radovánek.

Jinak ho však rodiče drželi daleko od vnějšího světa. Z něho mohl k careviči proniknout atentátník, jak se mu to stalo při návštěvě Japonska v roce 1891, nebo nepatřičné ideje, které se v Rusku vzmáhaly a s nimiž si rázný car Alexandr III. věděl rady.

Chtěl to naučit i syna. Měl v plánu začít ho od 30 let připravovat na státnické povinnosti. Jenže Alexandr nepočítal s tím, že ještě před dovršením padesátky ho skolí nefritida. Nezkušený 26letý Mikuláš zdědil roku 1894 ruský trůn.

S BEZRADNOSTÍ DALEKO NEDOJDEŠ

Jeho otec věděl, že Mikuláš II. usedne na trůn v nepředvídatelné době, která nesnesla srovnání s minulostí. Uvědomoval si to i on sám. Novým podmínkám dostatečně nerozuměl a z toho pramenila jeho váhavost a nerozhodnost. Vážil si britského parlamentního systému i americké demokracie, doma však odmítal něco takového připustit a učinil tak teprve pod revolučním tlakem. V demokracii pro Rusko nevěřil. Ostatně Dumu chtěl brát nejprve jen jako poradní orgán, než se mu překotná situace vymkla z rukou.

Řešil raději drobnosti a dalekosáhlým rozhodnutím se vyhýbal. Jeho ministři z něho byli zmatení, protože odhadnout jeho záměry a postoje bylo těžké. Nejlépe se cítil stranou dvora i vlády, býval rád sám, se svými psy, třeba na lovu. Před Zimním palácem dával přednost svému venkovskému sídlu. To nemohlo dlouho vydržet.

Nadešlo období těžkých zkoušek. Rusko-japonská válka začala roku 1904 japonským útokem na Port Artur a skončila o rok později drtivou porážkou ruské flotily a ponižující ruskou nabídkou míru. Machiavelistická myšlenka Mikulášova ministra financí Witteho, že stačí šikovně vedená vítězná válka, aby se konsolidovaly rozbouřené domácí poměry, nevyšla. A poměry doma rozbouřené byly. Rozbujel se mocný a státem trpěný antisemitismus. Říší se prohnala vlna pogromů.

Přišla „krvavá neděle“, kdy petrohradské vojsko začalo 22. ledna 1905 pálit do mírumilovného dělnického pochodu, který chtěl předat carovi petici. Téměř stovka mrtvých z toho dne a carova trvající zdráhavost zavést účinné reformy vedly v následujících měsících k výbušné situaci, jež přerostla v revoluci.

Šlo o generálku na bolševické povstání v roce 1917, a třebaže samoděržaví přežilo, utrpělo vážné trhliny. Ustavení Dumy znamenalo z carovy strany ohromný kompromis. Viděl jej zprvu jako prohru a počátek konce, ale pak se kupodivu s Dumou sžil a vzal ji na milost. Snad i proto, že v lecčems rozhodovala za něj a činila tak vcelku moudře. Počátkem konce se stalo až ruské angažmá ve světové válce.

VÁLEČNÝ HŘEBÍK DO RAKVE

Válka se od samého počátku vyvíjela pro Rusko špatně. Nepřipravené a ekonomicky vyčerpávané šlo od porážky k porážce. Poté, co se Mikuláš chopil velení armády a mnoho měsíců pobýval na frontě, Petrohrad i jiná velká města říše vycítila bezvládí a propukaly v nich nepokoje a stávky. Miliony mužů opustily půdu, aby bojovaly za vlast, a země pociťovala citelný nedostatek potravin. Miliony padly.

Nastal chaos, se kterým si car nevěděl rady. Chaos naopak vždycky dovedli dobře využít bolševici. V únoru 1917 už burácel Petrohrad voláním „pryč s carem“ a také „pryč s Němkou“. Už se střílelo nejen na frontě, ale i v ulicích měst. Mnozí vojáci odmítali pálit do vlastních lidí a pluk za plukem se bouřil a přidával se na stranu revoluce.

15. března Mikuláš II. konečně vyslyšel teď už rady ministrů a abdikoval. Vláda umístila carskou rodinu do gubernátorovy vily v Tobolsku a zahájila jednání se spřátelenými zeměmi o udělení azylu Romanovcům.

Anglie, kam Mikuláš chtěl ze všeho nejvíc, svůj prvotní souhlas po měsíci stáhla. Francie je přijmout odmítla s ohledem na německou národnost carevny. Mikulášovi nakonec nezbývalo než sázet na pomoc právě z německé strany, ale ta také nepřicházela.

Z domácího vězení sledoval Mikuláš vypuknutí listopadové revoluce, a přestože tím padla jemu v zásadě příznivě nakloněná vláda Kerenského, ve své politické naivitě nepřestával podceňovat Lenina.

Po uzavření pro Rusko nevýhodného brestlitevského míru, který ho rozhořčil, začal doufat v pomoc z Japonska. Ta však rovněž nepřicházela, a naopak se stále víc mluvilo o tom, že car stane před soudem. Mikulášovi zakázali nosit epolety a rodina přišla o relativně luxusní podmínky v Tobolsku, protože bolševická vláda na jaře roku 1918 propustila její služebnictvo a Romanovce přemístila do Jekatěrinburgu, kde žili z armádních přídělů.

VRAŽDA V RUDÉ REŽII

Pár hodin po půlnoci 17. července 1918 cara, carevnu a jejich pět dětí ve věku 13 až 22 let odvedli věznitelé do sklepa – prý aby je uchránili před očekávaným útokem nepřátel na město (o týden později je skutečně dobyly československé legie).

Ve sklepě čekala 10členná popravčí četa. Její velitel Jakov Jurovskij oznámil carově rodině, jejímu lékaři a třem služebníkům, kteří zůstali dobrovolně s nimi, že je uralský dělnický výbor odsoudil k trestu smrti. Načež ohromeného cara před očima jeho blízkých vlastnoručně zastřelil. Revolvery pak tasilo i komando a postřílelo zbylé. Žijící dodělávali bajonety a výstřely do hlavy.

Zakopali je tajně u silnice za Jekatěrinburgem, kde se jejich ostatky našly až v roce 1979.

Car Mikuláš II. s rodinou

TAK ŠEL ČAS

1868 - Narodil se 18. května.

1894 - Stal se ruským carem.

1917 - 15. března abdikoval.

1918 - 17. července byl spolu s rodinou popraven.

1998 - V den 80. výročí vraždy carské rodiny byly ostatky za účasti prezidenta Jelcina uloženy v Petropavlovském chrámu v Petrohradě.

Kosti careviče Alexeje a velkovévodkyně Marie se našly opodál hromadného hrobu až v roce 2007.

Další články

Lu Gregorová

Trend: Fitko v obýváku

Nepotřebujete permanentku, nemusíte bojovat s rezervačním systémem v přeplněném fitku. Stačí vzít do ruky ručník nebo karimatku, lahev s vodou a…

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky