Hostem u Jana Krause byl herec Bolek Polívka, kterému moderátor hned v úvodu polichotil, že vypadá velmi dobře. „To je prý poslední stadium,“ odpověděl s humorem sobě vlastním.

„Dětství, dospělost a potom vypadá dobře.“ Načež začal rozvíjet a vysvětlovat svoji teorii o sebehuntování, o němž kdysi prohlásil, že by v něm mohl reprezentovat. „To už je dávno a myslel jsem tím to, že v mládí se člověk tak radostně napíjí, popíjí a opíjí, rve do sebe cigarety, a i když se dívá dopředu, myslí dozadu,“ vysvětloval Polívka.

„Je to takový napjatý, pěstuje si svoji mladickou nesmrtelnost, takže ani netuší, že se huntuje. V další fázi se huntuje člověk vědomě, protože má chandry, že se měl dívat dopředu, a ne dozadu, moc toho vypil,“ tvrdil a pokračoval.


„Jsou z toho kocoviny a existenciální trampoty. A potom najednou zjistíš, že jsi zhuntovaný. A v tom by se dalo soutěžit,“ dodal herec.

Navíc prý byl tento druh bohémství formou boje proti tehdy panujícímu režimu. Zpět v současnosti si Polívka pochvaluje krásu a romantičnost zasněžené a vylidněné Prahy, o níž prohlásil, že má pro něj ještě jednu velkou výhodu.

„Praha je složená z několika Brn,“ vtipkoval. Legrace ho jinak v pandemii koronaviru docela přešla. Online svět mu totiž moc nevyhovuje.

„To už mám radši placené diváky,“ konstatoval s očividným odporem. Online divadelní představení ho nebaví.

„Ono i to pouliční divadlo je krásné jen do chvíle, než ti přes hlediště přejede tramvaj. V onlinu jsou zase jen chladné oči kamer, kdežto já jsem zvyklý na kontakt, na to, že lidi reagují, což je oživující, pořád na to čekáš.“

Vadí mu, že nemá vůbec žádnou zpětnou vazbu ani odezvu, a snaží se přijít na vhodnou metaforu vyjadřující jeho pocity. „Přirovnal bych to ke štěkotu psí smečky po operaci hlasivek,“ přemýšlí herec. „Nechci říkat v nedohlednu, tak tipuju, že se začne hrát venku v amfiteátrech v polovině června,“ myslí si Polívka.