Jak došlo k tomu, že vaše malá by se perspektivně mohla stát jezdkyní či dostihovou žokejkou?

„No, asi to má tak trochu v genech. Já, kdysi jako dítko školou povinné, jsem měl ke koním také vřelý vztah. Občas si šel zajezdit na jízdárnu a ani péče o tahle nádherná zvířata mi nedělala problémy, i když respekt jsem před nimi měl. Tradiční dětské oblíbence, jakými u většiny prcků jsou kočky a pejsci, jsem sice také mohl, ale hlavně jako hrdiny knížky Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. Sympatičtější tehdy pro mne bylo řehtání než mňouky a štěkot,“ vysvětlil nám Bohuš.

To jsme zabrouzdali do historie, ovšem nevysvětlil jste, jak došlo k tomu, že jste s manželkou objevili v Natálce skrytý žokejský talent?

„Bylo to tak, jak jste zmínili, že se projevil na Matějské pouti. Vyrazili jsme za nejrůznějšími atrakcemi na Výstaviště a skončili u poníků. Natálka si vyzkoušela pár kolotočů, sice se jí jízdy zamlouvaly, ale když uviděla koníky, přestal zbytek zdejších lákadel pro ni existovat. Vyšvihla se, zatím ještě za naší pomoci, do sedla, a nechtěla ho za žádnou cenu opustit. Jako hrdí rodiče jsme nejdříve s otevřenou pusou a pak s úsměvy sledovali, jak si jízdu užívá. Když si odjezdila pár koleček a mělo se střídat, kategoricky odmítla pustit do sedla další zájemce a jezdila a jezdila. Po páté nebo šesté tříminutové projížďce jsme jí museli přesvědčit, že když se bude v sedle producírovat ještě nějaký čas, nezbude nám na buřta a cukrovou vatu,“ se smíchem prozradil hrdý otec.

Jak vidno a slyšno z vašich postřehů, když Natálka bude zlepšovat svůj jezdecký styl a vytrvá jí láska ke koním, nemusí být zas až tak daleko doba, kdy ji uvidíme třeba jako účastnici v nejnáročnějším dostihu kontinentu - ve Velké pardubické?

„No, když se nad tím zamyslím, tak možné je všechno. Dcera je prostě živel a co si oblíbí, od toho nerada odchází. Původně jsem si myslel, že půjde v mých šlépějích a bude zpěvačkou. Doma si pořádáme rodinné koncerty a zpěv jí jde skvěle a baví ji. Po dnešní zkušenosti s poníky ovšem vidím, že ani profese jezdkyně či žokejky by jí nemusela být cizí. No, uvidíme. Koneckonců proč by nakonec nemohla být zpívající žokejkou? To by možná pro ni byla, pokud jí tyhle záliby vydrží, docela dobrá a netradiční kombinace,“ zamyslel se nad dalšími osudy dcery Bohuš.

No, kdyby to nevyšlo u Natálky, jsou tu další šance. Jak jste se nechal slyšet, s dětmi v rodině nekončíte a případný další potomek by mohl něčím podobným překvapit.

„To máte pravdu. Život nekončí a já, Lucinka i Natálka bychom s chutí dalšího člena rodiny přivítali. Mezi námi, mám to už docela promyšlené. V srpnu oslavím padesátiny, takže takový malinký, živý a usměvavý dárek bych přivítal úplně nejvíc. Do 17. srpna, kdy oslavím jubileum, to už nestihneme, ale kdyby byl Natálčin bráška, nebo sestřička, případně dvojčata či trojčata v té době už na cestě, budu nejšťastnějším taťkou na světě,“ dodal Bohuš Matuš.

Související články