BOHUMIL HRABAL „BYLY ČASY, KDY BYL BŮH"

Hrabalovy knížky šly z ruky do ruky a jejich majitelé je střežili jako oko v hlavě.

Dnešní mladé generaci už nevysvětlíme, proč jsme na psacích strojích opisovali Obsluhoval jsem anglického krále a potom jako svátost luštili téměř nečitelnou bůhvíkolikátou kopii strojopisu.

Jeho knihy byly skvělý úplatek i výborná pomůcka k balení holek; hlavně však v nás probouzely radost, touhu, optimismus. Kdyby tyhle řádky Bogan (Hrabalova skautská přezdívka) četl, určitě by řekl něco sprostého.

Kdesi napsal, že dobrá knížka je taková, po jejímž přečtení čtenář nelituje času a jde autorovi rozbít držku. Jeho čtenáři nelitovali času a chodili se na něj dívat do hospody U Zlatého tygra nebo do Hájenky v Kersku: jak na svatý obrázek. Zachovala se historka, že se takto na něj přijel podívat celý ročník jakéhosi gymnázia vedený profesorem češtiny. Co na to Mistr? Profesora seřval, že není žádný Mistr, a sprostě mu vynadal, ať netahá mládež do hospody.

Uplynulo více než 20 let od nanebevstoupení Bohumila Hrabala prostřednictvím pádu z pátého patra nemocnice a my bloumáme po uličkách jeho milovaného Kerska. U zastávky autobusu se sochami Hrabalových koček potkáváme manžele Keszélyovy, kteří ještě spisovatele dobře pamatují; sedávali s ním v Hájence a poslouchali jeho historky, které dokázal chrlit dlouhé hodiny. Ptám se jich: Co jste od Hrabala četli?

Vracíte se k těm knížkám? Odpovědí je mi pokrčení rameny. Zato při otázce na filmy podle Hrabalovy předlohy Keszélyovi ožijí a hned citují slavné hlášky. Řekl bych, že tak to má dnes Hrabal s většinou národa – jeho knihy se málo čtou, zato filmy podle nich známe všichni nazpaměť…

TOHLE MOŽNÁ JEŠTĚ NEVÍTE

Možná po těchto letmých nahlédnutích do života BH pochopíme, proč napsal, že „ve střední Evropě nelze žít jinak, než permanentně podnapilý“.

* 1914 – BH se narodil jako nemanželské dítě c. k. důstojníka Bohumila Blechy a Marie Kiliánové. Teprve když mu bylo pět let, vdává se jeho matka za Františka Hrabala, který si malého Bohumila osvojuje.

* Nymburský pivovar se stal „skutečným domovem“ Bohouška, kterého „v Zálabí kluci nepřijali“, a tak se „zamiloval do pivovaru, do maštalí, do řeky za pivovarem…“

* V páté třídě obecné školy rodiče rozhodli, že BH půjde na střední školu. „Ředitel Polanský se mě zeptal: Ty chceš jít opravdu študovat?“ vzpomínal později BH. „Přikývl jsem, a tu pan ředitel Polanský mi zničehonic dal strašlivou facku, až se mi zatmělo v očích. Myslím, že pan ředitel Polanský viděl celá ta moje studia dopředu jako jasnovidec.“

* Po ukončení gymnázia – přes trojky z chování a četné reparáty – BH nastupuje na Právnickou fakultu UK v Praze.

Zpočátku dál bydlí v Nymburce s rodiči. Nadšeně vzpomínal, že „když bylo léto, odstěhoval jsem se přes den k řece, rád jsem se koupal, i v noci, od května až do října.“

* V roce 1936 BH na bicyklu (!) dojel na olympiádu do Berlína a vycházejí mu první básně. Zde ukázka: „Miluji vzpomínky z růžové konvičky dětství, které stékají v životem osmahlou tvář.“

* 1941 – kvůli válce BH nemůže studovat, nastupuje své první místo u „ajznbónu“. V té době úřady píší Františku Hrabalovi, ať zkrotí slavného strýce Pepina: „Žádám Vás za opatření, aby Váš p. bratr Josef, v dnešní době nepředváděl v hostincích tance, když je všeobecný zákaz tanců.“

* 1942 – BH podbíjí kolejnice na trati a píše surrealistické texty. Tehdy se možná zrodila jeho náklonnost k fyzické práci, k dělníkům, k syrovému životu bez příkras.

* Přesto, že propadl skoro u všech testů, je BH ve 30 letech jmenován „elévem protektorátních drah“. Píše, že si několikrát vyšel v parádní uniformě v Hradci Králové, „ale bez bot, bos. Nebyla to recese, já měl pocit, že jsem černošský král, že mě to, že kráčím náměstím bos, trvale zapíše… kam?“

* Na zaškolení nastupuje BH do stanice v Dobrovici u Mladé Boleslavi. Má zde spolužáka Miloše Maška. Spojením příjmení Hrabal-Mašek později vzniká příjmení Hrma, které nese hlavní hrdina novely a filmu Ostře sledované vlaky.

* Většinu událostí z Ostře sledovaných vlaků BH zažil na vlastní kůži – tři měsíce před koncem války byl třeba vyšetřován Němci kvůli tomu, že partyzáni u Kostomlat vyhodili do vzduchu vlak s municí. BH popisuje, jak ho Němci vzali na vlak jako rukojmí a on „cítil na zádech ústí jejich parabel“ a bál se, že ho zastřelí, „skopnou z lokomotivy a já už nebudu“.

* Na konci války pod vlivem zkušenosti s nacismem BH vstupuje do Komunistické strany Československa. O rok později – 16. 6. 1946 – z ní opět vystupuje. Členství ukončil korespondenčním lístkem se slovy: „Tytéž důvody, které mě do strany vedly, mě nyní nutí ze strany vystoupit.“

* 1948 – po Vítězném únoru byla rozmetána sazba první Hrabalovy knihy Ztracená ulička. Hrabalův otec je dělnickou závodní radou vyhozen z místa správce pivovaru.

* BH odchází z Nymburka do Prahy, kde bydlí v podnájmu u detektiva mravnostní policie v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Dům prý měl „na štítě polonahou ženu, která obkročmo dirigovala svým rozkrokem svět“, což se velmi líbilo strýci Pepinovi.

* 1949 – BH dobrovolně nastupuje na slušně placenou brigádu v Poldině huti na Kladně. Zůstal zde šest let a našel tu mohutný zdroj inspirace. BH se zamiloval do 18leté židovky Blanky Krauseové, která přežila Terezín. Vztah končí na plese, přestože před ním BH absolvoval kurz tance „pro starší a pokročilé“.

* 1950 – BH se stěhuje do svého slavného bytu v Libni, Na Hrázi 24 – bývalé kovárny bez vody a se suchým záchodem.

* 1952 – na „atomové šrajbmašině Perkeo“ BH píše povídku Jarmilka, která však v původní podobě vyšla až v roce 1992.

* Utržený jeřáb v kladenských hutích zasáhl BH do hlavy. Čeká ho dlouhodobé léčení a rehabilitace. Při doléčování píše: „Zjistil jsem, že se mi teprve teď, po té prasklé lebce, začíná psát… ovanula mi peruť imbecility… bez trhliny v mozku nelze mi žít, bratří…“

* Lékaři BH nabízejí 80procentní důchod, on odmítá a vrací se do Kladna. Tady však končí po další nehodě v roce 1954: utrhl se stejný jeřáb, jaký spisovateli způsobil původní zranění, a mistr ho vyhodil z práce – „Hele, Hrabal, seber si to a jdi vocaď, nebo nás tady doflákáš všecky!“

* 1956 – v ovzduší plném naděje (po Chruščovově projevu odhalujícím kult Stalina) BH potkává 30letou českou Němku Elišku Plevovou, zvanou Pipsi. Její bohatí sudetští rodiče byli odsunuti, ona byla ve sběrném táboře znásilněna sovětskými vojáky a nemohla mít děti. BH se jí ujal, když neměla práci, byt ani přátele.

* Po půlroční známosti si Pipsi bere za manželku. Jejich přátelé vzpomínali, že Pipsi takřka nečetla jeho rukopisy, jeho historky komentovala „Nevěřte mu, dyk von lže“, ale milovala ho a starala se o něj jako o malé dítě.

* 1958 – nakladatelství Československý spisovatel schvaluje k vydání knihu Skřivánci na niti. Vycházejí však Škvoreckého Zbabělci a začíná kampaň proti moderním spisovatelům. V jejím rámci je znovu posuzována Hrabalova kniha a mimo jiné zakázána zmínka o „cikánovi, který spadl do martinské pece“.

* BH je stále pracovníkem Sběrných surovin, kde ho pro neshody přeřadili na těžší práci. Prý „změkčoval normy“ a nedodržoval pracovní dobu.

* Sazba knihy Skřivánci na niti je nakonec rozmetána a vydání zrušeno. BH nastupuje jako kulisák v Divadle S. K. Neumanna.

* 1963 – BH se (skoro padesátiletý) stává spisovatelem na volné noze. Vychází jeho Perlička na dně – rána mezi oči českého čtenáře. Najednou BH všichni chválí a doporučují k vydání. Přesto se na jeho textech lektoři a cenzoři ještě mnohokrát vyřádí.

* 1964 – začínají se točit filmy podle Hrabalových předloh. Vycházejí slavní Pábitelé a jazykovědci připomínají, že tohle slovo použil už před 50 lety Jaroslav Vrchlický a není „patentem“ BH, jak se čtenáři domnívali.

* Díky BH nezapadlo krédo strýce Pepina: „Ten svět je pořád krásnej, ne že by byl, ale jak já ho vidím.“

* 1965 – Jiří Menzel a BH připravují film Ostře sledované vlaky. Za knižní honoráře si manželé Hrabalovi na inzerát kupují chatu v Kersku a vůz Octavia Combi. Nad garáží chaty nechává BH přistavět prosklenou verandu „hradlo“, kde později velmi často píše.

* 1966 – film Ostře sledované vlaky byl natočen se dvěma konci – ten, ve kterém Miloš Hrma neumírá, nebyl použit. BH vstupuje do Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu.

* Druhá polovina 60. let je první hvězdný čas BH (ten druhý pak po roce 1989). Jeho knihy – byť s úpravami – vycházejí v masových nákladech. Hrabalovi také konečně přestávají trpět nouzí: třeba jen za titul Automat Svět, autor dostává honorář 265 788,- Kč.

* Také na festivalu v Mannheimu získaly Ostře sledované vlaky hlavní cenu. Spisovatel však šel pozdě spát a ráno se mu nechtělo vstávat na tiskovou konferenci. Tak ji – zřejmě prvně a naposledy v dějinách – uskutečnil z hotelové postele, kolem níž stáli novináři.

* 1967 – „Vždyť ty chlape hnusný, ty dědku senilní s pubertálními sklony, ty oplzlý sviňáku, ty patříš do kriminálu, mravnostní policie by si s tebou měla popovídat, patříš za mříže, vězení nebo cvokárny“ – ukázka z textové koláže dopisů Morytát, kterou napsali čtenáři.

* 1968 – Za film Ostře sledované vlaky získali Jiří Menzel a Bohumil Hrabal kromě Oscara i Státní cenu Klementa Gottwalda, „k tomu rouru s diplomem a spořitelní knížku s 10 000 korunami“. Stejnou cenu už dříve dostali Kadár s Klosem a Forman.

* 1969 – Film Skřivánci na niti byl sice dokončen, ale uvedení do kin se nekonalo – putoval do trezoru.

* 1970 – likvidují se už vytištěné Hrabalovy knihy.

* 1971 – během „osmnácti horkých dnů“ BH na chatě v Kersku napsal text Obsluhoval jsem anglického krále. Nechal ho však jen přepsat pro několik přátel – vyjít v té době nemohl.

* 1973 – Hrabalovi se ze slavného bytu Na Hrázi – dvou temných a vlhkých místností bez vody a toalety – stěhují do panelákového 3+1 v pátém patře věžáku v Kobylisích.

* 1974 – BH dostává důchod ve výši 1 050 Kč měsíčně. Kupuje Pipsi jako dárek k narozeninám hrob v Hradištku – obci, pod niž patří Kersko. Později nechal BH na hrob postavit náhrobek inspirovaný Hieronymem Boschem a knihou Život po životě: včetně tunelu, na jehož konci má být světlo.

* 1975 – v časopise Tvorba vychází redakcí upravený rozhovor s Bohumilem Hrabalem a jeho text Rukověť pábitelského učně. Za tento ústupek režim povolil vydávání některých knih BH, samozřejmě po zcenzurování. Někteří lidé to chápou jako zradu a pálí knihy BH. Převládá však názor, že zásluhou Hrabalova ústupku režimu se k masám čtenářů dostala řada jeho skvělých děl; byť někdy mírně upravených. Existuje dokonce názor, že některé úpravy – vynechání vulgarismů apod. – knihy původně příliš drsné učinily stravitelnějšími pro širší veřejnost, která by se v originálu mohla zaleknout.

* 1977 – Bohumilu Hrabalovi bylo telefonicky oznámeno, že byl připodepsán pod takzvanou Antichartu.

* Originály knih BH vycházejí v zahraničí i v domácích samizdatech, jejich „dezinfikované“ verze oficiálně v ČSSR – tento zmatek trval až do roku 1989.

* 1981 – premiéra filmu Postřižiny. Během schvalovacího promítání se soudruzi smáli, jakmile se v sále rozsvítilo, nasadili ustarané výrazy – vzpomínají pamětníci.

* 1983 – „Teprve teď, kdy manželka už čtvrtý měsíc je v důchodu a je tedy neustále se mnou, teď vím, co je to peklo, které člověk musí překonat,“ píše BH o své ženě, která mu zakázala snídat kávu s cigaretou nalačno a nutí ho jíst mazané chleby.

* S kouřením to měl mimochodem BH všelijaké. Sám si cigarety nekupoval, bral si jen od spolustolovníků. Ovšem málokdy, podle všeho nešlukoval a cigaretu dokouřil nejvýš do poloviny.

* V textu Kdo jsem BH mimo jiné píše: „Nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že bych si přál anebo chtěl změnit politické události, ve kterých jsem žil. Odtud se považuji vždycky za svědka, nikdy ne za špatné svědomí doby.“ Nicméně BH například jen ve druhé půli 80. let podpořil vydání asi stovky samizdatových titulů částkou půl milionu korun.

* 1986 – doba byla absurdní: BH ukrytého ve stohu slámy, aby měl klid, našel velitel VB ze Sadské a požádal jej, aby ho naučil psát povídky. Policisté a estébáci od BH pro svoji potřebu běžně požadovali samizdatová či exilová vydání knih.

* 1987 – umírá Hrabalova milovaná Pipsi. Její hrob v Hradištku pokrývají kamínky, které spolu s BH nasbírali během dovolených u moře.

* 1988 – dům Na Hrázi 24 byl zbourán i se slavným Hrabalovým bytem. Na jeho místě je nyní parkoviště. Libeňský Palác Svět – proslavený knihou Automat Svět – se stává stále větší ruinou: zřejmě kvůli popraskání olověné vany, která stavbu izolovala od spodní vody.

* 1989 – autorská práva ke svým knihám BH odkazuje po třetinách své švagrové Dagmar Hrabalové, Českému svazu ochránců přírody Praha 1 a oddílu tělesně postižených sportovců Meta Praha 8.

* 90. léta minulého století byla pro Hrabala časem sklizně celoživotního díla: škoda jen, že už nebyl fyzicky ani psychicky tolik při síle.

* 3. 2. 1997 – Bohumil Hrabal umírá po pádu z okna pátého patra nemocnice na pražské Bulovce. Snad šlo o nehodu při krmení holubů, nebo si snad chtěl spisovatel „mlasknout na koně smrti“, dokud k tomu ještě měl dost sil?

* Na Hrabala se nezapomíná – v rodném Brně-Židenicích mu zřídili park, každý rok se koná akce Hrabalovo Kersko, má voskovou figurínu v Musée Grévin v Praze, je oblíbený po celé Evropě: kupodivu zřejmě nejvíc v Maďarsku, kde mají i několik Hrabalových hospod s nymburským pivem Něžný barbar, Pepinova desítka aj.

* U nás i ve světě má také spisovatel několik pamětních desek. Pietně se přitom dbá, aby dle jeho dispozic „byly umístěny v takové výšce, kam čůrají psi“…

Hlučná samota

V článku používáme faktografické citace z vynikající knihy Hlučná samota 1914/2014 – sto let Bohumila Hrabala, kterou pro nakladatelství Mladá fronta připravili Petr Kotyk, Světlana Kotyková a Tomáš Pavlíček. Pokud se chcete o „Boganovi“ dozvědět téměř vše, určitě si tuto knihu pořiďte.