Blanka Bohdanová se narodila 4. března 1930 v Plzni. Narodila se do doby, kdy se Československo nalézalo ve všeobecné hospodářské krizi a kdy v řadě zemí světa nastoupil autoritativní režim, který nakonec vyústil 2. světovou válkou.

Na divadelních prknech vystoupila, když jí bylo pouhých pět let. Zahrála si jednu z lištiček v opeře Leoše Janáčka Příhody lišky bystroušky. O svém budoucím povolání měla od dětství jasné představy. Chtěla být paní učitelkou, malířkou a herečkou. To vše se jí postupně v jejím životě splnilo.

Byť vykazovala pro hereckou profesi v plzeňském divadle velké nadání a stejně tak projevovala mimořádné nadání výtvarné, na přání svého tatínka vystudovala v průběhu druhé světové války v rodném městě Obchodní akademii.

Dětský sen stát se herečkou se jí splnil studiem Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Janáčkova akademie múzických umění v Brně byla založena v roce 1947 a mezi jejími prvními absolventy byli kromě Blanky Bohdanové další výrazné osobnosti, např. herci Josef Karlík, Květa Fialová, Vladimír Menšík, Ladislav Lakomý, Josef Somr a další. Obor činoherní herectví na JAMU Blanka Bohdanová úspěšně dokončila v roce 1951.

Po absolutoriu své první divadelní angažmá našla v oblastním Východočeském divadle v Pardubicích a okamžitě se stala miláčkem publika. Divadlo se v padesátých letech, za ředitele Karla Nováka, stalo „líhní“ hereckých talentů. Kromě Blanky Bohdanové začínali v divadle také Slávka Budínová, Josef Vinklář, Miroslav Macháček, Blanka Bohdanová, Petr Haničinec, Jana Štěpánková. Ve Východočeském divadle v Pardubicích zahrála paní Bohdanová řadu rolí – Desdemonu, Rosalindu, Annu Kareninu, Porcii v Kupci benátském, Mášu ve Třech sestrách. V legendární Nezvalově Manon Lescaut (1954) společně s Karlem Urbánkem (*13. 2. 1930) ztvárnila ústřední mileneckou dvojici. V pardubickém divadle setrvala do roku 1957. Poté byla až do roku 1960 členkou Městských divadel pražských.

V Městských divadlech pražských působila tři sezóny a i zde zanechala výraznou uměleckou stopu. Účinkovala v několika inscenacích – Leonora v Torquato Tasso, Serafima v Útěku. V šedesátých letech se divadlo snažilo zaplnit mezery ze světové dramatiky, na Blanku Bohdanovu připadla hlavní role v Achardově francouzské komedii ze soudního prostředí s nekonvenční zápletkou Idiotka.

V letech 1960–1966 byla členkou Divadla E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), kde si mimo jiné zopakovala Manon Lescaut a Mášu, hrála Gitu ve Dvou na houpačce, ale také Francisku v Dürrenmattově Franku V., Marii v Ionescově hře Král umírá, Me Lan v Čínské zdi od M. Frische a další.

V roce 1966 přijala nabídku Národního divadla, kde ve stálém činoherním angažmá působila dlouhých 44 let. V Národním divadle zahrála více než osmdesát divadelních rolí a i výčet těch nejvýznamnějších by zabral několik stránek. Uveďme alespoň zlomek z nich – Ellena v Schisgalově hře A co láska?, Kleopatra, Lady Macbeth, Rojasova Celestina, pacientka v Puigově Vabanku. S první scénou se rozloučila benefičním představením Barevný život.

Kromě divadla ji také diváci znají z řady televizních her, inscenací a seriálů. Před filmovou kamerou se poprvé objevila na konci padesátých let po příchodu do Prahy. Jejím prvním filmem byl v roce 1958 Občan Brych a následovaly další úspěšné filmové role – kolaborantka Kubiasová v Romeo, Julie a tma; novinářka ve filmu Obžalovaný. Významnou roli dostala ve filmové adaptaci povídky Fráni Šrámka Odcházeti s podzimem, film byl oceněn na televizním festivalu v Monte Carlu. Zajímavou úlohu dostala také v později trezorovém filmu Čest a sláva, kde po boku Karla Högera jako jeho společnice Kateřina předvedla velmi kvalitní hereckou práci. Všechny filmové role Blanky Bohdanové mají v 50. a 60. letech mají společný prvek emoční rezervovanosti a psychologické složitosti. Po roce 1968 byla její kariéra na několik let silně omezena. V televizních seriálech hrála od roku 1976 seriálem Třicet případů majora Zemana. Následovaly další nezapomenutelní seriálové role – Iva Lamačová v seriálu My všichni školou povinní; Třetí patro; Život na zámku nebo role Ady v Hotelu Herbich.

Vedle herectví se od poloviny osmdesátých let věnuje intenzivně olejomalbě a grafie. Své práce vystavovala už na mnoha samostatných výstavách. Vystavuje v Praze i po celé republice, také se účastnila zahraničních výstav ve Španělsku, Řecku, Holandsku, Německu, Brazílii, Itálii, Japonsku a Polsku. Je členkou Nového sdružení pražských malířů.

Ke svým obrazům říká: „Svět mohl být jiný, než v jakém žijeme. Nemusel být třeba tak barevný, chudší na vůně i tvary. Máme velké štěstí a navíc dar fantazie. Přesto někdy tvary porušuji s vědomím relativity, ale světlo, které je přítomno, je přiznanou nadějí.“

Paní Blanka Bohdanová je držitelkou dvou Cen Thálie – za roli Fonsie ve hře Gin Game v Divadle Viola a za celoživotní činoherní mistrovství. Oceněna byla také za svou práci dabingovou a rozhlasovou. S divadlem se rozloučila v Činoherním klubu inscenací F. Mitterera Moje strašidlo v partnerství se Stanislavem Zindulkou. Svůj pracovní poměr v Národním divadle ukončila 31. 3. 2010 a věnuje se plně výtvarné činnosti.

Vdávat se Blanka Bohdanová nikdy nechtěla, první manželství mělo jen uchlácholit její rodiče, kteří o obtížnosti hereckého povolání neměli ponětí. Pozdějším vztahům také neprospívalo její lepší profesní uplatnění. Druhým manželem byl o osmnáct let mladší režisér Vladimír Kavčiak. Z manželství, které trvalo přesně tolik let, jako je jejich věkový rozdíl, se narodil syn Vlado. Vlado Bohdan je umělecký fotograf a jeho ženou je spisovatelka Zuzana Maléřová. Blanka Bohdanová je babičkou Alžběty a Jeronýma.

Paní Bohdanové přejeme mnoho zdraví do dalších let a další tvůrčí úspěchy.