Beata Rajská: „Úspěch neuvěřitelně nabíjí!“

Kdo aspoň prolistoval módní časopis, na její jméno narazil. Přesto jen málokdo si ho umí spojit s tváří, a hlavně příběhem. Neskutečně pracovité ženy, módní návrhářky Beaty Rajské (45), která nikdy nedostala nic zadarmo.

Beata Rajská je v české módě pojmem. Její modely jsou přímo ztělesněním ženskosti. Podtrhují ženské půvaby a samotnou podstatu ženství. Tato „první dáma“ české módy nenavrhuje jen překrásné šaty (na její autorské módní přehlídce jsem si připadala doslova jako v pohádce), ale že přední místo v jejím žebříčku hodnot zaujímá pokora a skromnost. A v průběhu našeho povídání, které se nakonec protáhlo na hodinu a půl, jsem zjistila, z čeho tato skromnost vyvěrá. Beatina cesta k úspěchu byla poměrně dlouhá a na mnoha místech, jak se mi později svěřila, i trnitá. Její příběh je bezesporu inspirativní a dokládá, že tvrdou prací a pílí je možno dojít k vysněnému cíli. Beata Rajská by mohla jít vzorem, a to nejenom začínajícím návrhářům.

„Manžel tvrdil, že jednou mu budu za jméno Rajská platit!“

Jméno Beata Rajská je vaše původní jméno, nebo pseudonym?

„Jméno Beata mi dal můj tatínek a Rajská je mé vyvdané jméno, za které jsem dnes vděčná. Beata – v latině beatum znamená šťastný a blažený - se jménem Rajská totiž tvoří dokonalé spojení. Za svobodna jsem se jmenovala Kucháriková a přiznávám, že když jsem se vdávala, moc jsem si tím jménem jistá nebyla, ale manžel mi říkal, že jednou mu za něj budu platit.“

Slyšela jsem, že před přehlídkou jste prý pěkně hysterická, je to pravda? Slzy, vztek, ignorování okolí...

„A bezesné noci. To jsou momenty, které normální člověk těžko pochopí. Téměř nevnímám. Můj syn ví, že když mi říká něco při práci, tak mě musí chytit za ramena a tváří v tvář, slovo po slově mi oznámit: „mami, potřebuji s tebou mluvit.“ To se pak na chvíli vzpamatuji a mluvím s ním normálně. A pak… přehlídka! Spousta hodin práce s velkým počtem lidí, několik desítek hektických minut a pak defilé… Třešinka na dortu. Úspěch neuvěřitelně nabíjí. Když stojím na molu a lidé mi tleskají, cítím atmosféru v sále, která prozrazuje uznání, nechci to dělat jinak. A ještě důležitější je, když je o ty modely zájem i mimo molo. Když se „rozplynou“ mezi zákaznice. To je úžasné. Na druhou stranu to ale stále beru s rezervou. Mám za sebou tolik nárazů, že vždycky, když se dostaví úspěch, čekám, ze které strany přijde rána.“

„Osud dává rány většinou do slabin.“

Bylo těch ran hodně?

„Docela ano, a to hlavně zpočátku. Období, kdy jsem to nezvládala, a to především ekonomicky, u mě samozřejmě bylo, a to mě sráželo na kolena. Chybu jsem totiž vždycky hledala pouze a jen v sobě. A znáte to, osud dává rány většinou do slabin. Vždycky jsem na sebe byla velmi přísná a disciplinovaná, což mě na jednu stranu vždycky posunulo dál, ale na stranu druhou mi to ubližovalo. Důležité bylo najít správnou rovnováhu v hodnocení sebe a objektivních možností.“

Začněme ale od začátku, a to nejlépe dětstvím. Co prozradíte o malé Beatě?

„Narodila jsem se z neděle na pondělí, takže jsem částečné nedělňátko. Nepamatuji si, že bych od doby, kdy jsem se poprvé chopila tužky, kreslila něco jiného než panenky. Navíc můj tatínek byl zdatný kreslíř a učil mě nejen držet tužku, ale umět nakreslit vlasy, klobouk a podobně. Všechny diáře a skicáky byly do posledního místa pokreslené, rodiče je ještě mají schované. Už jako malá holka jsem tedy přesně věděla, co bych chtěla dělat. Jenomže jsem se dobře učila a textilní průmysl tenkrát přeci jen nebyl žádné terno. Když jsem se tedy v osmé třídě tatínkovi postavila, že nepůjdu na gymnázium, ale na oděvní průmyslovku, nadšený moc nebyl. Maminka mě podporovala, taťka byl trochu proti. Rozhodujícím článkem v mé kariéře ale byl strejda. Byl to architekt, věnoval se designu, hodně cestoval po světě a pro mě byl velkým motivátorem a vzorem, a to nejen profesním, ale i lidským. A říkala jsem si, že když to dokázal on, proč bych to nemohla dokázat já. Pokaždé, když jsem měla nějaký splín a nechtělo se mi třeba učit, stačil rozhovor s ním a já se tak styděla, že jsem se znovu pustila do práce.“

V té době jste už koketovala s módou?

„No, koketovala – šila jsem si pro sebe. Maminka mi stroj poprvé půjčila v páté třídě, v deváté třídě jsem se poprvé objevila v bílých kalhotách, které jsem si sama ušila ze lnu. Pochválila mi je i největší ikona na škole, učitelka slovenštiny. Hned na to jsem ty samý kalhoty ušila kamarádce, pak jsem přešívala maminčiny šaty, ale to bylo všechno. Nic velkolepého. Na střední škole jsem však měla štěstí na profesorky. Móda, kreslení a šití se staly mým koníčkem. Raději než na schůzku s klukem jsem šla do kroužku, nebo na módní přehlídku. Po maturitě jsem dělala zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, na kterou jsem se ale nedostala, a nakonec jsem začala studovat historii na filosofické fakultě, za což jsem dnes moc vděčná. V době totality mě obklopovali lidi, kteří psali knihy, ze kterých jsou dnes uznávaná díla. Tito lidé mě ovlivnili už třeba jen svým pohledem na svět. Kontakt s profesory byl úžasný, oni se nebránili večer jít filosofovat do nějaké hospody. Oslovení paní kolegyně v době začátku, je něco, co vás zavazuje.“

A pak jste se provdala...

„To bylo už v prvním ročníku - stejně jako většina mých spolužaček. Vysokou školu jsem končila s jedním dítětem, pak jsem otěhotněla podruhé a šití jsem se věnovala stále jen okrajově. S prvním manželem jsem se dostala na Moravu a vůbec jsem nepočítala s tím, že se k módě někdy vrátím. Jen krátkou dobu jsem pracovala v archivu, ale ten vnitřní tvořivý nepokoj ve mně ale dřímal. Na lámání chleba došlo v roce 1993. Manžel v té době už měl zavedenou firmu, ale já nevěděla, co dál. Tak jsem odpověděla na inzerát do soukromé oděvní školy ve Žďáru nad Sázavou, kde jsem pak učila technologii výroby a oděvní výtvarnictví. Měla jsem jako třídní svoji třídu, a když jsme vyhráli pár soutěží, obrátila se na mě rosnička Jana Adámková. Zrovna nastupovala do televize a poprosila mě, jestli bych jí nenavrhla šaty. A pak to šlo až neuvěřitelně rychle. Oslovily mě Iveta Bartošová, Petra Janů a další a další a já najednou zjistila, že nestíhám. V roce 2000 jsem pak vyhrála tendr pro Jablonex, v rámci kterého jsem udělala kolekci, se kterou jsem se dostala do Mexika a New Yorku. Krátce na to jsem byla pozvaná na přehlídku do Brna a po dvou letech jsem se objevila na brněnském veletrhu. Mezitím si mě všiml ředitel Sukna Humpolec, kterému jsem nakonec dělala kolekci, se kterou jsem se dostala do Ruska a Londýna.“

„Účast na Miss ČR? To bylo hrozně rychlé!“

A v roce 2001 přišla nabídka navrhnout šaty pro Miss České republiky...

„Po prvním roce jsme se domluvili na druhý rok, který dopadl skvěle. A tímto způsobem pokračovaly čtyři ročníky. Když se na to dívám zpětně, skutečně to vše bylo velmi rychlé.“

A jak je na tom Beata dnes?

„Dnes už to je dobré. Dnes mám svou dílnu a tým, který se stále rozrůstá. Jsme taková manufaktura a na nezájem ze strany zákazníků si skutečně nemohu stěžovat.“

Je těžké se dnes uživit módou?

„Pokud to chcete dělat s ekonomickými výsledky, tak ano. Říkám si, že taťka měl pravdu, když ze mě chtěl lékařku nebo právničku… ale mít práci, která je koníčkem, je dar. To víte, že časem bych chtěla mít reklamu, prostor pro butik, dokonalý servis jako velké značky, ale vezměte si, že ony mají za sebou třeba sedmdesátiletou i stoletou historii. Já mám za sebou deset let. Věřím tomu, že disciplínou a přístupem se někam dostanu, ale jednoduché to určitě není.“

„Na vrcholu je těžké se udržet.“

Je těžké dostat se v módě na vrchol?

„Ne tak, jako přesvědčit, že to nebyla náhoda a udržet se tam. Na návrháře si můžeme hrát, ale pokud to nemá ekonomické výsledky, je to jen koníček.“

Sledujete na ulici, co mají lidé na sobě?

„To ne, ale vnímám to podvědomě. Na člověka se podívám a na vždy si zapíšu do paměti, co měl na sobě. Víc to ale neřeším a lidi samozřejmě nehodnotím a už vůbec nekritizuji. Jiné to samozřejmě je u blízkých či kolegů, protože si na druhou stranu uvědomuji, jakou sílu oděv při neverbálním kontaktu má. Ať jdete na obchodní jednání, nebo na nějakou akci, která je nějakým způsobem ovlivněná protokolem, tak oděv člověku, a to především člověku nejistému může pomoci.

Co říkáte takzvané módní policii v časopisech?

„Občas mi z nějakého zavolají a chtějí, abych okomentovala oblečení nějakého politika, což ze zásady odmítám. Jednak už mají své poradce a hlavně nebudu řešit barvu kravaty člověka, jehož názory mi jsou nesympatické a vůbec se s nimi neztotožňuji. Módní policii ráda nemám, myslím si, že to je podřadná záležitost a díky odbornosti, respektive neodbornosti našich módních policistů, to vyznívá spíš hloupě.“

Je hodně lidí, kteří mají své osobní návrháře?

„Přibývá jich. Takových zákazníků mám hodně, ale myslím si, že by to mělo být hlavně klientovi, ne o návrháři, či stylistovi.“

„Češky jsou konzervativní.“

Hraje móda v životě českých žen velkou roli?

„Hraje, ale určitě ne takovou jako v životě emotivnějších národů jako jsou Rusové, či Slováci. Češi se přístupem k módě blíží spíš k Německu - jsou více opatrnější a konzervativnější. Tím ale neříkám, že je to špatně.“

Řídí se Češky módními trendy?

„Někdy až moc. Podle mě je strašně důležité si uvědomit, že móda je velmi krátkodobá záležitost, zatímco styl je věčný. A právě styl já v poslední době preferuji a myslím si, že ten nám chybí. Nejde o to, obléct se podle poslední módy, jde o to vnést do oblečení i samu sebe. Někdy je to člověku dané, ale často se k tomu můžete propracovat až v určitém věku, s určitým postavením a financemi. Peníze totiž osvobozují, najednou nemusíte někoho napodobovat a chcete být sami sebou. Toto u nás bylo léta potíráno, ale myslím si, že se to zlepšuje. Připadá mi, že každým rokem kolem mě přibývá krásných lidí. Vnitřně krásných. Lidí, kteří neztrácejí svou identitu.“

Jakého největšího prohřešku se ženy dopouštějí?

„Velký rozdíl stále je mezi městem a venkovem. Ale ve vrstvě, ve které se pohybuji, se těch prohřešků objevuje čím dál méně.“

Navrhujete i sama pro sebe?

„Samozřejmě! Nenosit své věci bych pociťovala jako neztotožnění se se svojí tvorbou.“

Je něco, co byste na sebe nikdy neoblékla?

„Před časem jsem prohlásila, že bych si nikdy neobula balerínky. A pak jsem šla po Pařížské ulici, vešla jsem do Prady a co si myslíte, že jsem si koupila? Zlaté balerínky. Nosila jsem je celé léto. Dnes už tedy o ničem neprohlásím, že si to nikdy neobléknu. Nemusím úzké strečové kalhoty, ale nic jiného mi nevadí.“

Jakého zahraniční kolegu obdivujete?

„Co se týče byznysu a ekonomických výsledků, tak je to Armani. Co se týče designu, tak protože mám ráda krásné věci, které podporují ženskost, tak mám ráda Valentina, či Emanuela Ungarra. Krásnou kolekci měla Donna Karan. Každý z těch návrhářů má něco. Líbí se mi i Ralph Lauren a spousta dalších. Protože vím, co ta práce obnáší, tak jich obdivuji spoustu.“

Jezdíte třeba do Paříže a okukujete?

„Jezdím, ale ne často, jak bych si představovala. Já totiž na přehlídkách vždycky trpím, když musím jen sedět. Pro mě je zajímavější navštívit módní domy a butiky, protože přehlídka je třešnička na dortu. Důležitější je vidět marketing, tedy způsob obchodu.“

„Chtěla bych svůj vlastní módní dům!“

Inspirujete se?

Beata Rajská se narodila v roce 1962 v Liptovském Mikuláši, v Trenčíně v roce 1980 absolvovala Střední průmyslovou školu oděvní a o šest let později pak v Bratislavě Filosofickou fakultu University Komenského. Už jako studentka získala několik ocenění na fashion soutěžích. S módou se pak na čas rozloučila, aby se k ní vrátila v roce 1993 krátce po narození druhého syna coby pedagog oděvní školy. V módní branži úspěšně podniká od roku 1997, v roce 2001 pak zakládá společnost Beáta Rajská – design. s.r.o. Se svou tvorbou se prezentovala na mnoha módních přehlídkách v tuzemsku i v zahraničí (například v Bruselu, Moskvě, St. Petersburgu, Varšavě, Berlíně, Londýně, Mexico City). Se svou značkou dosáhla mnoha úspěchů a milníků, jako hlavní je třeba zmínit účast na Miss České republiky v letech 2001, 2002, 2003 a 2004. Připravila modely pro zástupkyně České republiky v soutěžích Miss International v Tokiu, Miss Europe v Paříži, Miss World v Londýně a v Číně, Miss Universe v Kolumbii a v Peru, Miss World Tourism v Kolumbii, kde mezi 65 účastnicemi zástupkyně ČR přivezla titul Nejkrásnější večerní šaty.
„Inspiruji, chtěla bych mít módní dům ale je to jen a jen o investicích. Já mám butik na Ovocném trhu, mé prostory jsou omezené a vím, že ten dům nejde nafouknout. Pro mě je zajímavá Pařížská a Příkopy. Přečtěte si, které ulice na světě jsou nejdražší co do výše nájmu… Příkopy jsou na sedmém místě na světě. Ano, chtěla bych mít módní dům, kde dámy budou nakupovat a pánové sledovat fotbal, ale stále na to nenastala doba.“

Vašimi zákaznicemi často bývají významné osobnosti českého kulturního a společenského života. Je to pro vás zavazující?

„Práce pro každou zákaznici je zavazující. Musíte ji vnímat, sledovat a v momentě, kdy na chviličku zaváhá, zbystřit. Sleduji výraz tváře a když vidím jiskřičky, je to v pořádku. V okamžiku, kdy se tam objeví zaváhání, je něco v nepořádku. Zodpovědnost mám ke každé zákaznici. Ke každé mám respekt.“

Uvažujete o kolekci pro muže?

„Šijeme pro muže, ale o kolekci zatím neuvažujeme. Technologie a výrobní postupy se přece jen liší a nemáme na to kapacity.“

Jaká žena je podle vás krásná?

„Ta, která má tu krásu v sobě.“

Co je in teď v létě a co se bude nosit na podzim?

„Móda zůstává ženská, glamour. Budou se vracet sedmdesátá léta, zkracují se nám sukně, drobné kabátky, pastelové barvičky. Ke zkráceným sukním doporučuji punčošky, ve kterých noha vždycky vypadá líp.“

Jaké jsou vaše plány co se nejbližší budoucnosti týče?

„V současné době připravuji přehlídku na 1. září v Rajské zahradě a samozřejmě autorskou módní přehlídku, která bude 7. 11. v Národním muzeu. V srpnu fotíme katalog pro rok 2009. Jeho tváří bude topmodelka Karolína Bosáková a projektu se zhostila slovenská fotografka Petra Ficová. Fotit budeme v industriálním prostředí skladu společnosti Union Ocel v Kopřivnici. Co se týče dlouhodobějších projektů, je v dohledu několik přehlídek v zahraničí… Ale nejdůležitější je uspokojit naši klientelu, či už doma nebo v zahraničí, která nám neustále narůstá. Takže já v současnosti řeším tak „banální“ problém, jako je nová krejčovská dílna, nebo krejčové.“  

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Devatero řemesel Alice Nellis

Režíruje filmy a divadelní hry. Píše scénáře. Překládá. Komponuje. Organizuje. A stará se o dceru v batolecím věku. Alice Nellis toho zkrátka stíhá…