Rozhovor s Darou Rolins: Stále mě baví chlapi, kteří se vymykají

Dara Rolins
Více fotografií k článku:
18 fotografií

Polapit Daru Rolins (45) není jednoduché. Přeskakuje z města do města, ze státu do státu. Její život je rychlý, ale naplněný a barevný. A po nedávném rozchodu nežije ve smutku, jak si mnozí myslí!

Termín našeho rozhovoru byl dlouho naplánovaný. Ten jediný listopadový den měla Dara volnější. „Jsem ve víru dění všeho druhu. Právě teď jsem dorazila z Ostravy, z autogramiády mého v pořadí už třetího diáře. Včera jsem točila reklamu pro jednu značku s elektronikou, předevčírem jsem se vrátila z Varšavy z focení další kampaně pro Avon.“ Poslední měsíc stihla proletět Londýnem, Košicemi, New Yorkem a Bratislavou. Ale kňourat, že je unavená, ji neuslyšíte. Stejně tak oplakávat starou lásku.

Najdeš vůbec někdy v diáři volnou kolonku?

Poslední dva roky to kolem mě sviští rychleji než kdykoli předtím. Zřejmě to všechno nakoplo moje album ETC. Přidaly se k tomu další, mimohudební aktivity, do toho jsem samozřejmě mámou, která vozí každý den svoji dceru do školy, a tak se stalo, že to, co schází, není akce, ale spíš klid a volný čas. V měsíci mám volné jen neděle.

Jak tě vlastně napadlo udělat si svůj diář Rok podle Dary?

Nenapadlo to mě, ale jednu moji chytrou kámošku. Byl to nejdřív jen takový pokus. Vyšlo to z úspěchu mého nedělního blogu Život podle Dary na FB. Jednu chvíli to byl docela fenomén, lidi si na to zvykli a bavilo je to a já psala a psala… Přes dvě stě padesát dílů, až jsem si jednu neděli řekla – a dost. Jako když Forrest Gump přestal běžet. Stačilo. Konec. A lidi byli smutní. Tedy pochopitelně ne všichni, ale pár si jich na tento můj rituál zvyklo. A tak se zrodil nápad pokračovat, jen trochu jinak, formou právě zmiňovaného diáře.

V čem je ten nový jiný než letošní a loňský?

Nedokážu to asi takhle přesně specifikovat. Ale kromě toho, že je v něm spousta nových fotek a receptů, jsou tam i další moje myšlenky, názory, postřehy a rady. Takže vlastně v zadání dost podobný, přesto ale jiný, nový.

Jak myslíš, že bude vypadat tvůj rok 2019 ve skutečnosti?

Já věřím, že krásně! Akčně, o tom nepochybuji už teď. Říkám si, že i když je té práce moc, nechci se rouhat a kňourat, že jsem často unavená a nic nestíhám. Jsem šťastná za každou smysluplnou nabídku a vážím si přízně každého, koho já, moje hudba i moje slova zajímají. 

Jsi známá tím, že ráda podporuješ ženy a ženská témata a zároveň ráda se ženami pracuješ. To nebývá u žen obvyklé. Co ti na práci se ženami nejvíce vyhovuje? 

Jejich moc. Ta vnitřní síla, která dokáže přenášet hory. Líbí se mi ten trend, kdy se ženy nepomlouvají, nezávidí jedna druhé úspěch, peníze, muže, zadek, ale podporují se a jsou motivací jedna pro druhou. Zkrátka fandím ženám.

Prozraď, co děláš, když se cítíš pod psa?

Mám v povaze nenechat se vtáhnout do žádných depresivních stavů. Když smutním, dám tomu čas a prostor, který si daná situace žádá. To si pobrečím, vyvztekám se, ale nikdy to netrvá déle, než je nutné. Život je moc krátký, a navíc báječně krásný, abychom ho promarnili nářky nad věcmi, které nejde změnit. Černá i bílá patří do života jako noc a den, a tak je dobré hledat ve všem spíš to dobré. Dost často mám ve zvyku opakovat si větu, že všechno zlé je pro něco dobré. Je v ní obrovský kus té jednoduché pravdy.

Jaké máš teď sny?  

Já o svých snech mluvím dost nerada. Věřím, že se plní jen ty, o kterých se jen sní… 

A o čem sní Lola, která je už pomalu v pubertálním věku?

Ta sní o tom, že zruší školu, budeme mít na zahradě koně, že budou prázdniny nekonečné a Vánoce šťastné a veselé nejen v prosinci. A tak podobně. Prostě ideální, kouzelné, a tak trochu nereálné sny desetileté holčičky. Ty moje byly přesně takové, a ještě taky o tom, že jednou budu slavná zpěvačka. 

Zpívá Lola taky? Bude se jako máma a táta věnovat hudbě?

Zpívá. A zpívá krásně. K tomu tančí, hraje na piano. Ale taky jezdí na koni, na snowboardu, hraje tenis, dává salta na trampolíně. Zatím je to holka, kterou baví všechno a my ji do ničeho zvlášť netlačíme. Myslím, že zatím není dost jednoznačné, v čem přesně vyniká.

Jak snáší tvoji popularitu a zvýšený zájem o vás? Dá se před tím vším nějak ochránit?

Samozřejmě všechno registruje. A zejména ty negativní reakce a články, kde se propírá moje soukromí, vnímá jako invazi i do svého života. Ale protože se v tom, stejně jako já, pohybuje odmalička, ví, že to k mé práci patří. Občas má potřebu se mě zastat a už se mě párkrát zeptala, proč mě někteří lidé nemají rádi, když jsem tak super maminka. A já jí v podobně naivně roztomilém duchu odpovídám, že to je proto, že mě nemůžou znát všichni osobně. 

 „Jsou v životě situace, které potkávají lidi běžně, jen když má někdo razítko na čele jako já, vyvstává potřeba, aby to řešili všichni kolem…“ řekla jsi nedávno. Co to znamená prakticky? Nabízí se otázka, jestli se pak člověk nerozchází dvakrát, všechno nebolí dvakrát tolik, dvakrát musí zavřít tytéž dveře, mnohokrát vysvětlovat nevysvětlitelné, víckrát brečet… 

Nemyslím. Nevěnuji ničemu, a smutku obzvlášť, víc času jen proto, že to po mně chtějí média, která mají potřebu se ke všemu stokrát vracet. Jejich zvědavé dotazy a opakované opisy situací, kroků, reakcí jen zkoušejí moji trpělivost. Ale jak jsem řekla, za tu dobu, co jsem v šoubyznysu, jsem si už zvykla. Není to poprvé ani naposledy. To, že mám známý obličej, s sebou nese ztrátu soukromí, ale aby mě tato skutečnost po třiceti letech najednou překvapila nebo položila, opravdu nehrozí.

Dara Rolins

Už jsi schopna nahlédnout na rozchod s Patrikem jako na poslední díl seriálu?

Jednoznačně. A byl to super seriál! To, že v tom Patrikově posledním dílu začal on sám přepisovat scénář rekapitulace, rovná se mazat z Instagramu naši skoro sedmiletou historii, společné fotky a písničku, kterou mě a Lole před lety napsal, je jeho věc. Tím, že mi to přišlo líto, se tajit nebudu. Opravdu nemyslím, že bych se za svoje city měla stydět nebo to hrát na lhostejnost. Ale pravda je, že jsem se s ním rozešla já, a proto necítím žádnou zášť ani netrpím syndromem zlomeného srdce. Od začátku jsem měla ohromnou radost, že mu do života vstoupila nová láska. Jen mi přišla překvapivá ta zvláštní taktika, kterou několikrát za den oznamoval světu, že poznal nepoznané. Člověka to minimálně zarazí, ale jak říkám, jedeme dál a každý z nás si může dělat a říkat, co chce. V mém přirozeném vnímání není normální popřít minulost. Osobně jsem šťastná za každou hezkou vzpomínku. 

Nejhloupější otázka v této souvislosti byla která?

Jestli mě nemrzí, že Patrik nepožádal o ruku mě. A pak mě vždycky spolehlivě vytočí takové to „neboj, vždyť ty si taky někoho najdeš…“ Myslet si, že se v sedmiletém vztahu neskloňují témata jako děti a svatba, je přece naivní. Když to kulantně uzavřu, jedno ani druhé nám nebylo souzeno. A obojí se pro nás oba ukázalo prokazatelně správné. A jen na okraj, to poslední, čeho se bojím, je, že si nikoho nenajdu. Nehledám. Nikdy jsem nehledala, protože se kolem mě vždy točila spousta lidí. Život a osud ty věci stejně pochystá za mě. Zatím si opravdu nemůžu stěžovat na deficit žádného druhu. 

Potkala jsi v poslední době nějakého zajímavého muže? 

Zajímavých mužů se kolem mě motá hafo, to ovšem pořád nic neznamená. Tedy v souvislostech, které tě zajímají… (směje se)

Jsi tváří několika značek a máš možnost se setkat s talentovanými muži. Jaké bylo nedávné setkání s Jeremym Scottem, Martinem Šonkou…

Ano, taková setkání jsou pro mě zážitkem. Talent v kombinaci s osobním kouzlem je mocným afrodiziakem. Moc ráda se nechám ohromit, vtáhnout do konverzace. Obdivuji každého, kdo umí zhodnotit svůj talent. Protože jak dobře víme, bez naprosté odevzdanosti věci, pracovitosti a disciplíny nejde dojít až na vrchol. 

V čem tě inspirovali?

V mém případě bych mluvila spíš o přirozeném respektu a obdivu. Já sama žiju v mužském světě, kde nikdo nedělá rozdíly mezi nasazením a vloženou energií do toho, co děláme. Když se rozhodneš dělat věci opravdu zodpovědně, nezbývá ti nic jiného než do toho dát vše. I za cenu ztráty soukromí a času, který by za jiných okolností patřil partnerovi, rodině…   

Přehodnotila jsi po rozchodu žebříček hodnot u chlapů? 

Ne. Vždy mě bavili a budou bavit chlapi, kteří se tak trochu vymykají normálu. Nudní, fádní, usedlí… to není nic pro mě.

A co tě na nich fascinuje? 

Velkorysost, smysl pro humor a schopnost zacházet s námi ženami…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek