Bára Nesvadbová: „Nechci být slabší pohlaví!“

V jednom článku ji popsali jako nepopiratelně inteligentní, brutálně vzdělanou a s rozhledem, až nežensky přesnou a výstižnou, schopnou, zajímavou až fascinující, plus nesmírně informačně přínosnou pro celkový náhled na ženské pohlaví. Taková by měla být spisovatelka Bára Nesvadbová (33).

Báro, co této charakteristice říkáte?

To beru jako megakompliment. Asi bych se měla s tím autorem sestěhovat, aby mi zvyšoval sebevědomí po večerech, kdy se cítím jako nedovzdělaný hňup, který nic nestíhá.

Ani se nedivím - dítě, psaní, práce, zvířata. Jak to všechno zvládáte?

Někdy si zoufám, ale málokdy. Já mám štěstí na báječný kolektiv holek, takže práce je vlastně zábava. Ani to neumím oddělovat. Psaní je hned vedle hraní si s dětmi moje nejoblíbenější činnost. A když odjedu na dovolenou, maluju si okna imaginárních časopisů. Takže když si zoufám, že nemám žádné volno, musím vzápětí hned dodat, že ho ani nechci mít.

Tomu se říká workoholismus, mám se vůbec ptát, jak jste strávila léto?

Ano, hodně jsem pracovala. Bohužel. Léto bylo na práci příliš krásné. Ale jak žiju na vsi a u řeky, tak mám vlastně pocit permanentních prázdnin. Jezdila jsem po českých městech v rámci turné s knížkou Pohádkář, také jsme připravovaly s Jitkou Čvančarovou audioknížku podle Bestiáře a naše září Harpers Bazaaru bývá vždycky velice otylé, prostě hodně stránek. Ale užila jsem si s Bibi taneční tábor a znovu s ní, s mámou a s tetou dovolenou v Řecku, v rodinném penziónku skoro na pláži. Bylo to moc fajn

Narodila jste se do rodiny lékařů, psychiatrů. Nechtěli rodiče, abyste šla v jejich šlépějích?

Ne ne, naši sice chtěli, abych měla nějaké ´pořádné´ povolání. Věděli však, že doktorka jistě nebudu, ale právník či lingvista se jim zdál podobně seriózní. Myslím, že maminka tajně snila o zahraniční politice. Živit se talentem mi nikdy nedoporučovali. Zároveň mne ale nijak neomezovali, takže myslím, že i přes časté kritické poznámky se s mojí profesí nakonec smířili.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Baletkou. Milovala jsem Vlastimila Harapese, chtěla jsem tančit v Labutím jezeře. Pak dlouho heeerečkou. To mi rozmluvil geniální Honza Grossman, režisér ze Zábradlí, říkal, že mé emocionální projevy nejsou tak výrazné, abych dokázala trhat kulisy - tedy on to říkal jinými slovy, tlumočím jen význam... Pak jsem dlouho nevěděla, vlastně celý gympl jsem se dost plácala bez jakékoliv jasné představy. Novinařina a psaní přišla až s druhou vejškou, z fildy jsem utekla. Jo, taky jsem chtěla být panenkou Barbie. Ale to už je fakt dávno.

Kdy jste napsala svou první povídku?

Na vejšce, tuším v druháku, bylo to do Cosmopolitanu, redaktorka Marie Krausová původně chtěla povídku od mého táty, jenže ten byl na dovolené, tak jsem se nabídla, že ho nahradím. Zpětně vzato moc nechápu, kde jsem sebrala tu odvahu.

Coby spisovatelky se musím zeptat, do jaké míry jsou vaše romány autobiografické?

Původně jsem se vždy plácala v procentech, jako že čtyřicet ano, šedesát ne, pak jsem se raději uchýlila k větě, že každý autor píše ze sebe, taví zážitky, skazky, příhody, které vidí skrz své vlastní oči, skrz svoji povahu, to však nutně ještě neznamená, že píše o sobě.

Čtete své romány s odstupem času? Vzala jste si někdy v poslední době pod peřinu třeba Řízkaře?

Ne.

Kdo čte vaše romány jako první?

U prvních knížek to byl táta, potom Magdalenka Dietlová a Markétka Hrubešová, prostě blízcí lidé. U poslední knížky, u Pohádkáře, táta už nežil, tak jsem ji dala rovnou Romaně do nakladatelství.

Jste šéfredaktorkou módního časopisu. Jak vypadá váš všední den?

Hodně hekticky. Budím psa, vyhazuju z domu kočky, vařím kakao, pak dlouhá cesta do školky, pak redakce, klasická redakční práce, vybírání fotek, čtení článků, plánování témat, korespondence s mateřskou mutací, pak vyzvednout Bibi, zpátky s ní do redakce, pak nějaké její kroužky, tanec, divadlo, v mezidobí mé schůzky, pak zase redakce, pak domů, pes, les, zahrada, pohádky, salát k večeři, pohádka na dobrou noc, pracovna, vlastní psaní, případně úprk do města a rande :-)

V jednom rozhovoru jste řekla, že za vaší štíhlou postavou je to, že nejíte a že se hodně procházíte po lese. Je to pravda?

Já nejím jenom před focením. Jinak jím docela normálně, jen v jiných časech, než je obvyklé. Prostě jím hlavně v noci, když Bibi usne, já začnu pracovat, tak pak i jím. A procházky ano, ale nejsou to žádné pochody, které by tvarovaly postavu. Jsem dost líná. Bohužel.

Baví vás mateřství?

Nejvíc. Ale neznám žádnou ženu, kterou by mateřství nebavilo. Naštěstí...

Změnilo vás mateřství? Byla jiná Bára před a po porodu?

Určitě ano. Myslím, že s prvním pohledem na Bi zmizelo moje ego. Ona už je prostě navždycky na prvním místě. Ona, její potřeby, sny, její vzdělání, její zábava, její štěstí.

Máte chůvu nebo jste matkou na plný pracovní úvazek?

Ne ne, nemám, ale Bi už chodí do školky a je i často se mnou v redakci. My máme hodně dětskou redakci. Nejsem jediná máma, takže naše redakce vypadá jako sklad hraček a časopisů.

Jste vlastně matka ´samoživitelka´. Jak to zvládáte?

Dobře.

Chtěla byste druhé dítě? Zvládla byste sama dvě děti?

Rozhodně bych druhé dítě chtěla, nevím však, jestli člověk má a priori přemýšlet, jestli by ho zvládl sám. Myslím, že je fajn vyrůstat s mámou i tátou.

Jste šťastná?

Jsem šťastná, protože mám dceru a mámu, které jsou zdravé. Takže prizmatem tohoto konstatování šťastná jsem.

Přestěhovala jste se z Prahy. Co vás přivábilo na venkov?

Smutek. Jsem městská holka, ale po smrti táty jsem měla jen dvě možnosti, změnit místo k žití, nebo se utopit ve smutku.

Vaše nejmilejší místo?

Narodila se 14. 1. 1975 v Praze do rodiny dvou lékařů, psychiatrů. Matka Libuše Nesvadbová se stará o emigranty a etnické menšiny, otec Josef Nesvadba ( † 2005) byl známý spíše jako spisovatel vědeckofantastické literatury. Absolvovala Fakultu sociálních věd UK, obory žurnalistika a masová komunikace. Poté pracovala jako šéfredaktorka časopisu Xantypa a Playboy, dnes je šéfredaktorkou českého Harper´s Bazaaru. Již na vysoké škole začala spolupracovat s nakladatelkou Romanou Přidalovou. Do té doby psala jen krátké fejetony, které byly později propojeny jednou postavou a vznikly povídky. Vyšla tak její první kniha Řízkaři, která je o sexu, vztazích a tápání mladé novinářky Karly. Následovaly další knihy – Bestiář a Život nanečisto. Kniha Bestiář pak sloužila jako předloha pro stejnojmenný film, který natočila režisérka Irena Pavlásková. Do povědomí společnosti se však Bára dostala v roce 2001 sňatkem s bývalým ministrem Karlem Březinou, se kterým má dceru Bibianu. Kvůli obrovskému mediálnímu tlaku a údajně utajenému nemanželskému dítěti Karla Březiny podala Bára po dvou letech žádost o rozvod. V současné době pracuje na knížce pohádek Bibi a čtyři kočky. Můžete ji také slyšet na Rádiu Impuls, kde má svůj pořad Zrcadlo Báry Nesvadbové.
Domov.

Máte svou módní návrhářku?

Ano, není ale jen má, nicméně je to moje blízká kamarádka, kmotra mé dcery, Táňa Kováříková.

Považujete se za feministku?

Samozřejmě, že ano. Dokonce velmi nesnáším vysmívání se tomuto slovu. Snad nebudeme tak omezení a nebudeme posuzovat svět podle tady a teď. Vzpomeňte na nedávnou událost v Pákistánu, kde dívku pohřbli zaživa, protože odmítla vybraného ženicha. Opravdu jsem ráda, že mám volební právo, že moje dcera může studovat vysokou školu. Že mohu nosit kalhoty a dostávat za stejnou práci stejný plat jako moji mužští kolegové. Feminismus chápu jako hnutí za rovné příležitosti. A já fakt nechci být slabší pohlaví.

Změnil se váš náhled na muže obecně nebo zůstává pořád stejný? Utkvěl mi v paměti pořad, který jste svého času moderovala na nejmenované televizi...

Nevím, jaký náhled myslíte. Muže mám ráda. Ráda s nimi pracuji. Za nic bych nevyměnila Lumíra, nebo Antonína. Ale pravdou je, že ženy jsou mi bližší. Pro ženy píšu, se ženami žiju.

Skutečně jste se, jak psal bulvár, nepohodla s režisérkou Pavláskovou?

Měly jsme prostě jiný názor, to se stává. Myslím, že autor má jen dvě možnosti, buď svou knihu někomu dát, nebo bude sám režisérem. A protože nemám ambice řídit filmový plac, je mi první varianta stále bližší.

Na čem teď pracujete?

Teď mám turné čtení po českých městech s Pohádkářem. Baví mne potkávat své čtenáře, mluvit s nimi. Také mne čekají fashion weeky. A slíbila jsem Bibi knížku pohádek. A jelikož je to slib daný dceři, tak ty pohádky prostě napsat musím.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek