Bára Basiková: O pozornost mužů nemám nouzi

Bára Basiková
Bára Basiková
Zdroj: Profimedia
Bára Basiková

Kdo vás zajímá Má za sebou tři manželství a tři rozvody. „Jedno manželství bylo hezké, druhé horší, třetí nádherné,“ prozrazuje v rozhovoru Bára Basiková (57), která ještě tři roky po posledním rozvodu chtěla zůstat už navždycky sama…

Člověk míní, život mění. Před nedávnem se oblíbená zpěvačka opět zamilovala a žije teď přítomností. Baterky jí dobíjí syn Theodor a těší ji skvělý vztah s odrostlými dcerami.

Vaše dcery Anna a Marie jsou dvojčata. Pro řadu rodičů jsou dvojčata strašákem. Jak to vidíte vy ze svého pohledu a s odstupem času?

Že to je to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat! A každému rodiči bych to přála, a to myslím vážně. Děti vyrůstají od narození spolu, komunikují spolu, hrají si, předávají si své zkušenosti, jsou na sebe napojené a taky zvyklé se o všechno dělit, myslet vždycky na toho druhého a navzájem si spolu rozumějí jako vrstevníci víc než se svým rodičem. Taky péče o ně je mnohem jednodušší než o dvě děti různého věku, sice to děláte dvojmo, ale totéž, stejný režim, stejná strava.

Když jste byla podruhé těhotná, přemýšlela jste o tom, že by to opět mohla být dvojčata? A neměla jste z toho trochu obavy?

Přála jsem si to! Ale bohužel se tak nestalo, a tak Theo vyrůstá jako jedináček mezi dospělými. O to víc mu umožňujeme být mezi kamarády, které má moc rád a které ke svému životu potřebuje.

Žijí dcery ještě s vámi?

Dcery se odstěhovaly hned po maturitě, když jim bylo dvacet, a myslím si, že to bylo akorát. Pro nás pro všechny. Ale dlouho se mi po nich stýskalo. Dnes má každá svého partnera a svou domácnost.

Míváte holčičí „sedánky“?

Samozřejmě. Probíráme všechno. Odmalička se s nimi bavím o všem, byla jsem k nim vždycky velmi otevřená a upřímná.

Když vám dcery představily své partnery, měla jste tendenci jim do výběru mluvit a sdělovat jim svůj názor?

Jako dospělý vždycky vidíte víc a dál než vaše děti, ale nikdy jsem jim do ničeho nezasahovala. Pokud chtěly znát můj názor, a to nejen na přítele, řekla jsem jim ho, ale rozhodnout a jednat musely vždycky samy podle sebe. A to je ta nejlepší cesta. Protože zkušenost je stejně nepřenosná.

Někde jsem četla, že jste měla tři nešťastná manželství. Dá se to tak opravdu říct? Berete svá manželství jako nešťastná?

Absolutně ne. Jedno bylo hezké, druhé horší, třetí nádherné. A každé mi něco dalo, každé mě obohatilo, formovalo a někam posunulo. I když trvalo jen několik let. Já si ale myslím, že v dnešní době neexistuje manželství na celý život. Možná to platilo v minulém a předminulém století, protože tehdy instituce manželství plnila jiné funkce, především společenské a ekonomické a lidé se často v manželském svazku cítili nešťastní, nenaplnění a zoufalí, ale odejít z něho nemohli. Dnes je to naštěstí jinak, lidé se mohou v určitém bodu svého svazku svobodně rozhodnout, jak dál. Protože když se vdáváte nebo ženíte, máte nějakou výchozí pozici, ale ta se časem, věkem, zkušenostmi a okolnostmi proměňuje a vy přece nezůstanete stejní jako na začátku, a tak se vyvíjí i váš vztah. Pak je dobré si vzájemně říct, jestli spolu půjdete dál, nebo to ukončíte a dáte si šanci na nový život. To mi přijde smysluplné a rozumné.

Na muže jste ale nezanevřela a sama nejste. Jak dlouho trvala fáze, kdy jste na muže neměla ani pomyšlení?

Tři roky po třetím rozvodu jsem chtěla být a byla sama. Dlouho jsem novou situaci zpracovávala. Neměla jsem sílu ani chuť někoho poznat. Cítila jsem absolutní nezájem, opovržení, zklamání, to je asi normální. Dokonce jsem tu nastalou situaci považovala za definitivní. Ale nikdy neříkej nikdy. Jsem neustále mezi lidmi, stále poznávám nové tváře, o pozornost mužů nemám nouzi. A tak jsem nedávno někoho poznala. Vůbec ale neřeším budoucnost, nechávám věci plynout.

V mládí má člověk představy, jak by měl jeho ideální partner vypadat. Po řadě zkušeností se ale jeho priority mění.

Jako mladá holka jsem snila o muži chytrém, vtipném, inteligentním a kultivovaném, a to mi tenkrát stačilo. Dneska k tomu přidávám ještě dobrou finanční situaci a schopnost být ženě oporou a bezpečím za všech okolností.

Pomáhají vám dcery s Theodorem, nebo jsou to čistě jen sestry a vy z nich nechcete dělat náhradní maminky?

Dcery s Theem pomáhaly do jeho tří let, když jsme ještě bydleli všichni společně. Dnes ho občas pohlídají, vezmou na výlet nebo do kina, ale protože už mají své životy, není to tak časté. Přece jen je mezi nimi rozdíl sedmnáct let. Mají se ale moc rádi a Theo se často chlubí, že má dospělé sestry.

Ubrala jste po pracovní stránce plyn, když se vám narodil syn?

Bohužel tenkrát ne, protože manžel neměl práci a já jsem se musela postarat o pětičlennou rodinu. Ale nevadilo mi to, syn všude cestoval se mnou, a dokud byl miminko, bylo to v pohodě. Později jsem to striktně omezila a v podstatě to dělám dodnes. Raději odmítnu pracovní nabídku, abych mohla být se synem.

Když to porovnáte s dcerami – měla jste na ně času víc, nebo míň než na syna?

Úplně stejně. Tenkrát jsem byla také živitelem rodiny a musela se postarat, abychom měli z čeho žít. Zpětně toho lituji, ale vím, že jinak to tehdy nešlo a že jsem to později dcerám mnohonásobně vynahradila.

Dodává vám syn energii, nebo i ubírá?

Zatím výhradně dodává, a to velmi. Je to o radosti a velkém štěstí. Úžasný pozitivní náboj. Samotnou mě překvapuje moje síla. Ale pochopitelně jsou někdy chvíle, kdy Theo zlobí a já jsem na něj slabá, protože nikdy nekřičím, děti nebiju a taky jim nevyhrožuju. Snažím se o diskusi a komunikaci, jsem přetrpělivá, a to je někdy vyčerpávající. (smích)

Thedorovi je jedenáct. Začíná se u něj už projevovat puberta?

Samozřejmě. Ale zatím je to lehké a nenápadné.

Máte předsevzetí, co chcete syna naučit a na čem při výchově lpět, aby byl prakticky vybaven do života a budoucích vztahů?

Teoreticky to mám naprosto jasné! Ale ta praxe je někdy horší. (smích) V tom mě vždycky ale zabrzdí Theodorův tatínek nebo moje dcery. Protože samozřejmě chci, aby z mého syna vyrostl muž, chlap, samostatný a soběstačný, který bude jednou zázemím a oporou své ženě a rodině.

Cítíte na své děti napojení? Tak silné, že si ho v určitých situacích uvědomujete?

S dcerami máme napojení už od jejich útlého věku, je to napojení velmi silné a trvá dodnes, jsem za ně nesmírně vděčná a je to můj životní hnací motor. Se synem je to jiné, spousty věcí vnímá jinak a má samozřejmě jako kluk blíž ke svému tátovi. V něm vidí svůj vzor.

Jak zvládáte skloubit práci s jedenáctiletým synem? Je vám nápomocen i Theodorův tatínek?

S tatínkem máme již mnoho let týdenní střídavou péči, takže v týdnu, kdy mám Tedíka u sebe, nepracuji a věnuji se pouze a naplno jemu. V opačném týdnu pracuju. A docela hodně. Je to naprosto ideální model. Ovšem už ne tolik pro mého manažera. (smích)

V březnu se svět tak trochu zastavil. Pro někoho méně, pro jiného více. Vy jste svému synovi mohla věnovat najednou veškerý čas. Jaká to byla změna?

Zpočátku to byl šok, strach, zoufalství a beznaděj. Co s námi bude. Co bude dál. Ale mohli jsme být jako rodina hodně spolu, víc než kdy jindy, a to mě těšilo a dávalo mi to ztracenou radost a naději. Theo už ale zase chodí do školy, kam se hrozně těšil, tak se nám ten režim zase změnil.

Coby školák se Theo ocitl pod vaším vedením. Jak vám to šlo, být maminkou i učitelkou?

Upřímně se přiznám, že jsem to nezvládala. Theo si myslel, že má prázdniny a že se může na všechno vykašlat. A já jsem nedokázala být tak přísná a už vůbec ne důsledná, abych ho donutila k pravidelnému učení. Prostě jsem totálně selhala. Radši jsme hráli badminton, activity a karty, koukali na filmy a pohádky. Potom si ho vzal do parády tatínek, který má větší autoritu a respekt, za což mu nesmírně děkuji. Ale on je odmalička ve výchově Thea úspěšnější a přísnější, je to prostě muž pevných zásad, je tam větší napojení a Theo k němu vzhlíží.

Nebylo vám ještě ani dvacet, když jste napsala román. Teď bylo relativně dost volného času. Nepustila jste se do psaní?

Samozřejmě. Od počátku karantény píšu. Založila jsem si internetový blog s názvem Když skočíš, já taky. Obden tam dávám své články o všem možném. O aktuálním dění, o tom, co mě zajímá, baví, trápí, štve. Ale snažím se, aby to bylo spíš zábavné a vtipné, protože na chmury teď nemá nikdo náladu. Budu psát asi dál, protože to má skvělé ohlasy. Napsala jsem taky námět na celovečerní film a kus knihy, ve které taky hodlám pokračovat.

BÁRA BASIKOVÁ ZPĚVAČKA

Už od začátku kariéry byl její repertoár různorodý. „Ode zdi ke zdi. Jednou zpívám s kapelou, jindy s filharmonií nebo big bandem, někdy jen s klavírem,“ prozradila zpěvačka, která začínala s rockovou skupinou Precedens a na tuzemské hudební scéně se představila snad ve všech hudebních polohách. Profesně se jí dařilo, ale soukromí, co se týče štěstí na partnery, pokulhávalo. Rozvedla se třikrát, a zatímco ona sama byla jedináček, má dvě již dospělé dcery a vychovává jedenáctiletého syna Theodora, kterého má ve střídavé péči s bývalým manželem Petrem Polákem.

„Já se do médií moc necpu. Pokud nemám co sdělit, tak rozhovory spíš odmítám. Nejsem ani aktivní na sociálních sítích. Nedávám tam fotky svého vysportovaného těla ani obrázky jídel, která jsem měla k večeři.“ Kultura není potřeba k životu, bez ní se lidé obejdou, a to mě strašně mrzí. Musíme ale vydržet. A věřit že tohle jednou skončí.“

Autor: ANDREA SCHIEROVÁ

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky