Bára Basiková: Když život dává dárky, berte je!

Stačil jeden chybný krok a zpěvačka Bára Basiková skákala několik měsíců o berlích. Alespoň se ovšem v krizi potvrdilo, že její předchozí kroky – například volba manžela – byly správné.

Přesně podle přísloví „Všechno zlé je pro něco dobré“ fungovala zpěvačka Bára Basiková prakticky celou druhou polovinu loňského roku. Samozřejmě, že litovala nešťastného zranění na dovolené v Řecku, a taky jí vadilo, že vynucenou nečinností přibývají kila. Ale zároveň opakovaně zjišťovala, jak fajn jsou její osmnáctileté dcery-dvojčata a že muž, kterého si vzala, je sice o patnáct let mladší, ale skvělý táta pro dvouletého Teodora a praktický chlap, který zvládne bez problémů celou domácnost, když jeho partnerka musí ležet s nohou nahoře. Suma sumárum: Noha se zahojila, proti nechtěným kilogramům umí Bára rázně zakročit a hřejivý pocit z fungující rodiny oprávněně zůstává. Listopadový návrat do role Máří Magdalény v obnoveném rockovém muzikálu Jesus Christ SuperStar (Hudební divadlo Karlín) se počítá do kategorie profesních bonusů.

Věděla jste hned, když jste v tom hotelu na řeckém ostrově Kos dopadla na zem, že je to špatenka a zranění je vážné?

Hned. To byla taková bolest... Stane se, že upadnete, ale okamžitě se snažíte instinktivně vyhrabat na nohy. Jenže mně to vůbec nešlo. Seděla jsem tam a brečela bolestí jako malá holka. Poprvé mě ošetřili v řecké nemocnici, kdy mi ani nemohli dát pořádnou sádru, protože s celosádrou nesmíte do letadla – abyste v ní nemohla něco pašovat. V Praze se mi pak o kotník staral bezvadný kolektiv lékařů a sestřiček v nemocnici Na Františku. Stejně ale byla nutná operace a destička se šroubky, pak dlouhá rekonvalescence a rehabilitace.

Alespoň jste mohla zjistit, jaký jste vlastně pacient.

Opakovala jsem si, že se přece stanou na světě horší věci. Že to musím brát tak, jak to je, a nepřidělávat sobě ani ostatním starosti s nějakými špatnými náladami. Ale... To víte, že to bylo dlouhý, že mi často moc veselo nebylo. V nemocnici jsem se snažila být hodný pacient, nikdy bych si nedovolila honit třeba sestřičky, které mají takovou spoustu práce. Co jsem mohla, to jsem si podala sama. Hlavně se mi stýskalo po Tedíkovi, když jsem byla pár dní bez něj... A to mě všichni vzorně navštěvovali! Doma jsem občas musela lézt rodině na nervy, i když to na sobě statečně nedávali znát, protože zkrátka s nohou nahoře nic moc nezvládnete. Na druhou stranu... Holky byly úžasný a Petr poklad.

Vleklé následky zranění vytvářejí zátěžovou situaci, která ukáže, jak pevný vztah je. Kdy jste zjistila, že „ten mladý muž, který se o vás uchází“, je člověk, kterému můžete věřit a myslí to se vztahem vážně?

Ještě jsme spolu ani nechodili a už jsem věděla, že Petr je opravdu hodný člověk. A to neříkám jako nějakou prázdnou frázi, ale jako fakt, který jsem stavěla a stavím na první místo a toho si na něm opravdu vážím. On je hodný, dobrosrdečný, empatický... Byla jsem si tím od prvního okamžiku jistá a mnohokrát se mi to ve vztahu a teď v manželství potvrdilo. Samozřejmě – má svoje mouchy, jako každý. To je normální. Taky jsme se párkrát kvůli něčemu nepohodli, ale to jsou nepodstatný věci.

I hádky patří ke vztahu, aby pak člověk nezjistil, že mu moc věcí hnije pod kobercem...

Přesně tak. Tu chybu už bych neudělala, abych neřekla včas, co si myslím, to si člověk ověří věkem. Věci se musí ventilovat, aby ten druhý věděl, co si myslíte. Opačně to platí úplně stejně, jinak nemáte šanci si dlouhodobě porozumět a najít kompromis ve věcech, ve kterých se neshodnete. I pan doktor Plzák mnohokrát zdůrazňoval, že hádka je dobrá a pročistí vzduch. Musím zaťukat, že my se zásadními věcmi nemáme problém.

Co konkrétního byste označila za hlavní pojítko mezi vámi dvěma?

Má přesně to, co mám já. Smysl pro rodinu. Ten jsem vždycky nějak nesla v sobě, instinktivně jsem k rodinnému modelu směřovala. Asi proto, že jsem sama jako dítě nevyrůstala v úplně harmonické rodině. A když už si o tom povídáme, ráda bych podotkla, že se nejednalo o žádné týrání, jak to prezentují některé ty příšerné plátky. Ano, naši se rozváděli a často doma nebylo veselo, děti vnímají nepříznivou atmosféru. Občas jsem taky dostala, ale kdo v té době nedostal? Výchova byla jiná... Přesto všechno jsem měla v mnoha ohledech šťastné dětství a zpětně rodičům nic nevyčítám. Zvlášť, když teď sama vidím, jak je těžké vychovávat děti, udržet rozpočet... Navíc máma mě měla v osmnácti. Spoustu věcí ani nemohla vědět. A tak se mě teď dotkne, co se někdy píše, protože to prostě není pravda.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.