„Jde o to povolit uzdu fantazii a zkusit skloubit ingredience podle vlastních chuťových buněk,“ prohlašuje Jiří Babica, hvězda úspěšné novácké kuchyňské show Babicovy dobroty. „Největším nepřítelem českých kuchařů je jejich fantazie,“ tvrdí naopak Zdeněk Pohlreich, protagonista restaurační reality show Ano, šéfe, která od loňska běží na Primě. Jejich přístupy k vaření jsou diametrálně protichůdné: Babica se neštítí polotovarů, místo drahých ingrediencí používá náhražky, cizokrajné výrazy si brutálně počešťuje (třeba z francouzské ratatouille udělal „ratatuli“) a je přesvědčen, že cokoli se dá nahradit čímkoli („Kdo nemá žampiony, tak ať si tam dá nějaký jiný houby. A teď důležitý, kdo nemá žádný houby, tak ať si tam nedává vůbec žádný houby,“ prohlásil v jedné z epizod.) Naopak pro Pohlreicha jsou originální ingredience vším. Jeho heslem je „kup jen to nejlepší a dělej s tím co nejméně“.
Stejně se odlišují i jejich pohledy na gastronomickou veřejnost. Ten Pohlreichův je mírně elitářský: „Holt je to tak, že na restaurace každý nemá,“ konstatuje a dodává: „Já si myslím, že když dostanete v restauraci najíst za šedesát korun, tak dokonce ani nemáte nárok se rozčilovat, že to bylo špatné,“ dodává. Jeho protipól Babica vychází v ústrety lidem, kteří se za pár korun najíst chtějí a nevadí jim nějaký ten kydanec kečupu nebo špetka glutamátu. Jeho cílem je „vařit pro obyčejné lidi, kteří přijdou unavení z práce a chtějí se najíst a připravit si jednoduché jídlo za deset minut a především z potravin, které nejsou drahé a jsou dostupné na našem trhu.“
Kuchaři na cestách
Přesto, že jejich pořady jsou tak odlišné, však mají Zdeněk Pohlreich a Jiří Babica leccos společného. Tak například, oba odešli z totalitního Československa v roce 1989, v době, kdy změna režimu byla již na spadnutí. Přesto i po revoluci oba dva zůstali v zahraniční a sbírali zkušenosti v tamějších restauracích.
Pohlreich (který v jednom rozhovoru přiznal, že před listopadem dělal totéž, co všichni ostatní zaměstnanci restaurací, totiž že si občas něco ukradl), se měl co ohánět ve francouzském restaurantu v australské Adelaide. Právě tam pochopil, že ve světě platí pro práci kuchařů úplně jiná měřítka než v té době u nás a naučil se vařit na špičkové úrovni. Babica se uchytil v Německu, v restauraci Zlatá Praha v Kolíně nad Rýnem. Ve volném čase cestoval po celém světě a údajně sbíral inspirace v kuchyních Japonska, Karibiku, Malajsie, Jižní Afriky, Havaje i Nového Zélandu.
Spojuje je ostatně i to, že jejich projev před kamerou je lehce obhroublý. Každý ovšem má trochu jiný styl: zatímco Pohlreich se stylizuje do zlého šéfkuchaře po vzoru britského postrachu restaurací Gordona Ramsaye v pořadu Hell´s Kitchen, Babica používá „lidový“ styl spíš k tomu, aby se zavděčil svému publiku, které pobaví historky typu typu: „Nebo jsme dělali v Düsseldorfu takovou akci pro pět tisíc lidí a vezli jsme tam jídlo kamionama. Všechno jsme to přišpendlili, aby to po cestě drželo. Přišpendlili jsme to blbě. Přijeli jsme na místo, otevřeli dveře a puding plaval v nudlích, krabi se v tom plácali… Za tři hodiny jsme to museli dát do původního stavu.“
Konečně, třetím společným rysem obou kuchařských protipólů je fakt, že ani jeden z nich doma moc nevaří. Ke sporáku se obvykle postaví jen tehdy, pokud čekají hosty.
Válka? Kdepak.
Představa, že mezi Babicou a Pohlreichem zuří nějaká „válka kuchařů“, je ovšem spíše jen mediální smyšlenkou. Každý totiž hraje na úplně jiném písečku: Pohlreich se snaží vymetat nešvary z restaurací, zatímco Babica směřuje svá bodrá moudra do kuchyní v domácnostech. A i když společný oběd nám na obrazovce asi nikdy neuvaří, mezi oběma zřejmě panuje vzájemný respekt dvou (byť značně odlišných) televizních celebrit. „On je jiná liga, dělá jiné věci, takže se asi nikdy v tomhle směru nesetkáme,“ říká rozumně Babica o Pohlreichovi. „A jestli je lepší? Samozřejmě že je lepší. Proč by nebyl lepší, že jo?“