Vaše Žofinka je pěkný ďáblík. Temperament má po vás?

Asi ano. A taky je to filozofka, po tatínkovi. Opravdu brzy a s dobrou artikulací začala mluvit. Když se jdeme koupat do bazénu, místo dovádění a zlobení se postaví doprostřed brouzdaliště a komentuje nebo popisuje děj kolem sebe.

Je ve znamení Ryb, ale vodu, taky jako tatínek, evidentně moc nemusí. Těším se, jaká ta naše dcerunka bude, jak se vybarví. Sice ji budeme všemožně směrovat a ovlivňovat naším konáním, ale ona si to stejně nakonec zpracuje po svém…

…a vyleze z toho originál.

Jo, to mě na dětech baví a děsí zároveň, nikdo neví, jak to dopadne.

Vzpomenete si, po čem jste jako malá holka nejvíc toužila?

Říkám si, kéž bych byla bývala dokázala mít dítě dřív, mohla jsem mít o něco dřív a o něco víc jasno. Jsme tak udělaný, my ženy, nemáme v softwaru točit seriály, máme tam kód na plození dětí, a tak je to v pořádku. Ale jen pokud máte na hlídání tolik babiček, jako mám já, můžete mluvit tak nabubřele a užívat si mateřství současně s prací.

K čemu je podle vás dobré manželství, snubní prstýnek?

Obdivuju každý pár, co se prstýnkem dokáže spoutat. Závidím ženám, které od patnácti vědí, že jejich svatební den přijde, a nebude to trvat ani tak dlouho, ony řeknou ano a prstýnkem to zpečetí.

Já mám v sobě bohužel zapsán v hloubi duše syndrom vrtkavosti, že přece cokoli zpečetěné je o to víc náchylné k újmě. Raději se zatím s partnerem pokouším o model trvanlivosti v netrvanlivém balení. Partnera miluju a prstýnek nechci, stejně bych ho v divadle musela sundavat.

Ovlivnilo vás nějak zásadně, že jste se sestrou vyrůstaly s mámou samy?

My jsme nebyly samy, mamka samozřejmě měla v průběhu let partnery, a taky jsme nežily na opuštěném ostrově. Naše kamarádky a sestřenky měly úplné rodiny, mohly jsme leccos okoukat a pro budoucnost zkopírovat. Navíc jsme měly strejdu, otcova bratra, a ten nám byl po mnoho let i s rodinou téměř adoptivním tatínkem.

Určitě nás ten model jednoho rodiče zformoval k obrazu svému, ve vztahu je někdy těžší žít některé motivy, které z reálu neznáte, ale jinak si myslím, že jsme na tom se ségrou dobře. Obě žijeme ve svazku, ségra dokonce manželském, a obě máme zatím po jednom dítěti. Tomu říkám úspěšná bilance.

Co dělá vaše sestra?

Je to zvířecí žena. Asi měla být původně koza, ale pak si to pánbůh rozmyslel a dal jí alespoň velkou lásku ke zvířatům, ke kozám obzvláště. Teď se zrovna stará o svého dvou a půlletého syna Nathana, tedy mého synovce, pečuje o tři dospělé kozy a dvě kůzlata.

Vyplete si domácí zábradlí ratanem, protože je blázen, a žije v baráku, kde to vypadá jako v národopisném muzeu našich babiček. Sestra miluje všechno staré, malované, porcelánové, vyšívané, zatuchlé a s patinou. Jo a taky skvěle tančí, když hraje kytara a padá soumrak.

Vídáte se s otcem? Nic jsem se o něm nikde nedočetla.

Můj táta umřel. Je to už osmadvacet let. Zasebevraždil se. Takže ho nevídám. A doufám, že ani v budoucnu se to nestane. Duchů se bojím.

Umíte říct, kdo se na vaší dnešní podobě v dobré slova smyslu podepsal?

Moje střední škola, Duncan Centre, taneční konzervatoř. Studenty formovala i tím, že je zapálila pro tanec a mě osobně i pro herectví, které se tam přidruženě vyučovalo. Dnešní ředitel byl můj spolužák a zásadní guru v době dospívání.

Dával mi číst podstatné knížky o energiích, rozmlouval se mnou o levitacích a zážitcích mimo tělo vůbec a motivoval mě k tanci svou jevištní existencí. A pak můj další kamarád, tentokrát přes víru, oddaný katolík. Díky jeho vlivu jsem dospěla až ke křtu a dokážu víru vnímat jako něco elementárního a skutečného.

Jste v něčem konzervativní?

Čím jsem starší, tím víc ano. Mám ráda své životní podmínky a zvyklosti, ráda jezdím mimo Prahu, ale potřebuju vědět, kde nakoupím dítěti snídani a co budeme dělat odpoledne. Potřebuju prostě své domácí zázemí a jistotu lásky u lidí, u nichž předpokládám, že mě mají rádi. Jsem konzervativní ve způsobu vnímání harmonie.

Umíte říkat věci natvrdo?

Asi ano. Ovšem ne vždycky jsem připravená to slyšet natvrdo i od protistrany.

Čím vás umí Žofinka pokaždé překvapit?

Mazlením, mírou lásky, jakou vyprodukuje to malé tělíčko. Pak její nadšení pro úplné malicherné blbosti nebo totální odpor, když se jí něco nelíbí. Ať už v kladném, či záporném, ta síla emoce je vždycky překvapivá.