Anna Slováčková otevřeně: Zákazy jí vzaly druhou práci, rodiče skoro nevídá

Anna Slováčková
Anna Slováčková
Zdroj: Profimedia
Anna Slováčková

Anna Slováčková je nejen skvělá zpěvačka a herečka, poslední rok také lidem odhalila svou nezlomnou povahu při boji s rakovinou. Jak se má a jaké má plány do budoucna? Vídá se s rodiči? A jak ji zasáhla doba pandemie? To Anička prozradila v exkluzivním rozhovoru.

Aničko, teď je celkově pro umělce náročná doba, jak zvládáš pandemii, a jak tě tahle doba zasáhla finančně?

A: Pro všechny je to samozřejmě náročné období. I já jsem si musela najít druhou práci, učím děti zpěv. Blbý je, že i tohle teď zakázali. Já jsem ten čas využila pro sebe a svou kapelu, tvoříme do zásoby, investujeme do toho a doufáme, že se vše brzy vrátí do starých kolejí. Myslím, že jsme aktuálně krátce před úplným krachem kultury. Ta první vlna se dala zvládnout, teď už je to průšvih. Na kultuře nejsou navíc závislí pouze herci a zpěváci, týká se to i lidí okolo jako jsou maskérky, kostymérky a další. Nic méně teď je nejdůležitější, aby se celá situace prostě co nejdříve uklidnila a hlavně aby začalo klesat číslo nakažených.

Máš pocit, že veřejnost soucítí s umělci, kteří přišli o možnost vydělávat?

Ani ne právě. Oni si řeknou, no jo, ale ty sis vybral že budeš umělec, tak co si teď stěžuješ. To je vaše povinnost přece, bavit lidi, alespoň tak se na to lidi z mého pohledu dívají. Jako kdybychom se báli pracovat, jak se říká, rukama. Někdy mám pocit, že si lidi myslí, jak je jednoduchý být herec, nebo zpěvák, ale nevidí za tím tu obrovskou dřinu a ten fakt, že spoustu z nás žije takzvaně z huby do huby. I těch pár největších hvězd u nás, kteří odvádějí dobře svoji práci, jezdí od rána do večera po vystoupeních, klidně i několik dní nevidí svou rodinu, když je zájezd.. Rozhodně to není jednoduchá prác. A rozhodně to není něco, co nebudeme v budoucnu postrádat. Bez kultury se prostě žít nedá. Obklopuje nás naprosto všude, ani to často nevnímáme.

V poslední době přibývá případů nakažených koronavirem, sama jsi po nemoci, chráníš se nějak speciálně?

Samozřejmě si na sebe dávám pozor, roušku jsem začala nosit ihned, co mi lékaři našli rakovinu, celkem tedy přes rok. Nejezdím MHD, raději chodím pěšky, vyhnu se tak kontaktu s lidmi, od kterých bych se mohla nakazit. U chemoterapií je totiž i vážnější nachlazení problém a celá léčba by se třeba musela přerušit. Ačkoliv já mám pocit, že jsem snad proti tomu koronaviru imunní. V pátek jsem byla na testech, v pondělí taky a kolem mě je minimálně pět lidí pozitivních. Já se zatím držím, říkám že ta chemoterapie zabije i ten covid! (smích) 

Kvůli strachu z nákazy se mnoho lidí vyhýbá styku s rodiči, aby je nenakazili, jak to máš ty?

Strašně málo se vidíme. Teď bych se měla sejít asi po třech týdnech s tátou, ale opravdu se vídáme omezeně. Chodím mezi spoustu lidí a naši jsou v pokročilém věku, nerada bych je ohrozila. Je to pro nás pro všechny zkouška. Když jsem tuhle šla městem, úplně jsem cítila jak to město tepalo. Ty lidi byly takový naštvaný. Je to divná doba. Moc si přeji, aby se vše co nejdříve uklidnilo a hlavně aby nemocných ubývalo.

Jak reagovali vaši, když jsi jim poprvé řekla, že máš rakovinu?

Já jsem jim to zavolala po telefonu. Máma (Dáda Patrasová)  brečela, ta byla hodně špatná. Z mého tatínka (Felix Slováček) se najednou stal vrchní domácí lékař. Každej den mi volal a ptal se jak se mám a co se děje. Trochu mě štvalo, ale chápu jejich starost, když mi ještě před mojí první chemoterapií na střídačku každý z nich třikrát denně volal a já ještě ani necítila, že mi něco je. Táta pak přicházel s různýma bylinkama, vitamínama, placentama a dalšíma přípravkama. Ale je to takhle v pořádku, já mám strach o ně a oni mají strach o mě.

Jiným ženám bych doporučila hlavně samovyšetření, to je nejdůležitější na světě. Pravidelně prsa prohmatávat, prevence, prevence prevence!

O své nemoci hovoříš od začátku velmi otevřeně, proč si s touto osvětou začala a jaký byl impuls? Lituješ toho?

Já jsem to nejdřív neměla v úmyslu nikde zveřejnit. Jenže jsem byla na prvním vyšetření v nemocnici a o pár dní později mě začali bombardovat novináři. Někdo mě nejspíš zahlídl v roušce jak jdu z léčby. Pak mi začaly chodit maily, byl to obrovský nátlak. Rozhodla jsem se, že není jiná cesta, než se k tomu postavit čelem. Bála jsem se, aby to v médiích nebylo překrouceno a někdo nenapsal třeba že jsem v posledním stádiu a umírám. Proto jsem to napsala jako první, stejně bych to ale nejspíš neututlala. I proto, že ta změna vizuálu byla obrovská.

Chtěla jsem zároveň ukázat všem ženám, že když to zvládnu já, ony taky! Nakonec to ale mělo přínos i pro mě. Když mi řekli, že mám rakovinu, neznala jsem žádné dívky v mém věku, co by měly stejnou diagnózu a přišla jsem si vlastně sama. Díky zveřejnění mého příběhu se mi začaly ozývat desítky dívek i žen, bylo příjemné mít najednou tak velikou podporu, pomohlo to nakonec i mně. Měla jsem najednou s kým svoje problémy probrat a komu se svěřit.

Já jsem to zvládla asi i díky tomu, že jsem se snažila si rakovinu nepřipouštět. Dochází mi to vlastně až teď zpětně, v tu chvilku jsem měla v hlavě jen to, že musím bojovat.

Mohla bys nám tedy prozradit, jak na tom nyní jsi co se léčby týče?

Nechci nic zakřiknout. Momentálně mám ukončenou léčbu, stále mě ale čeká finální sono, pak teprve budu moci říct, že jsem skutečně vyhrála! Úplný klid na duši ale budu mít až v prosinci...

Jaké máš plány do budoucna? 

Mně a mojí kapele Aura na konci října vyjde single "Sluneční zář" s krásným videoklipem. Moc se těším, až to fanouškům ukážeme. Píseň najdete na našem albu, který chceme pokřtít 12. února, pokud to proběhne, jelikož nikdo neví, co bude zítra. Aktuálně naplno makáme na nahrávání, coveru, atd. a moc nás to baví. Ideálně bychom rádi sehnali sponzora, protože to nebude malá částka vše dokončit.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky