Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Rozhovor s Anetou Langerovou. Po zlých zkušenostech s novináři soukromí nesdílí

Je to už šestnáct let, kdy jí vyšlo první album, a nyní vydává v pořadí již páté, s názvem Dvě slunce
Je to už šestnáct let, kdy jí vyšlo první album, a nyní vydává v pořadí již páté, s názvem Dvě slunce
Zdroj: Profimedia.cz

Po negativních zkušenostech s novináři se Aneta Langerová (34) rozhodla nesdílet své soukromí. Pracovně se však pro své fanoušky rozdá.

Je to už šestnáct let, kdy jí vyšlo první album, a nyní vydává v pořadí již páté, s názvem Dvě slunce. Během své kariéry nasbírala sympatická zpěvačka řadu zkušeností, díky kterým se stále drží mezi hudební špičkou, a také se může bez obav z kostlivců ve skříni ohlédnout za minulostí.

Jaká byla Aneta tehdy, když začínala? A jaká je Aneta dnes?

V jádru jsem asi stále ta stejná Aneta. Snažím se nezapomínat na své kořeny. Čas mě změnil, asi jako mění každého z nás. Jsem si více vědoma sama sebe, lépe poznám, v čem se cítím dobře, a v čem mi naopak dobře není. Prožila jsem mnoho situací, díky kterým jsem získala cenné zkušenosti, musela se rozhodnout, jakou cestou se vydám. Každé rozhodnutí mě činí silnější. Cítím se svobodněji než dřív a věřím, že vše má svůj smysl a nic se neděje náhodou. Jsem možná méně naivní, ale stejně pořád dost na to, abych věřila v dobré konce. Důvěřuju svým představám a snům, které se snažím realizovat. Představy jsou mi velkým pomocníkem. Stále vedu nekonečný vnitřní dialog, kdy se sama sebe ptám, co by mě potěšilo, jak můžu některé věci v životě zlepšit, co pro to můžu udělat, na co ještě mám sílu, a na co už ne. Umět si určit hranice je celkově těžký úkol.

Měla jste nedostatky, kterých jste si byla vědoma, nebyla s nimi spokojená a pokusila se o změnu?

Myslím, že jsem k sobě byla vždy celkově hodně kritická. Dokázala jsem na sebe být naštvaná i několik dní, když se mi něco nepovedlo. Kolikrát to byly drobnosti. Třeba na koncertech, že jsem něco řekla nebo zazpívala špatně, přitom si toho nikdo jiný nevšiml. Touha po dokonalosti mě častokrát brzdila. Neříkám, že se podařilo tento pocit úplně odbourat, ale přece jen už jsem starší, mám větší nadhled a vím, že dělat chyby je lidské. Když nějakou udělám, už si ji většinou umím odpustit a jít dál.

Přijdou vám zpětně některé texty z vašeho pera úsměvné?

Někdy se mi stane, že narazím na starší písně z dob, kdy mi bylo třeba kolem dvaceti let. Je to takový osobní deník, jako by se člověk díval na své staré fotografie nebo si četl své slohové práce ze školy, které jsem nedávno objevila. Usmívám se u jejich poslechu, zkouším si vzpomenout na souvislosti, pocity, které mě k té či oné písni vedly, co jsem tehdy prožívala. Občas mám pocit, že jsem žila několik životů v jednom. Připadá mi, že už je to stovky let od jejich vzniku.

Věděla jste už v začátcích své kariéry, jakým směrem se chcete vydat? Zněla vám vaše hudba v uších?

Věděla jsem, že hudba je pro mě něco tak intimního, tak citlivého, že bych se těžko uměla podřídit tomu, co by mi předurčil někdo jiný, ač třeba s dobrým úmyslem. Písně jsou mé osobní výpovědi. Smím si vymyslet příběh, cítit vlastní emoce, vyjádřit písní svůj niterný pocit, nikdy bych o to nechtěla přijít. To jsem cítila už od začátku, jen jsem k tomu musela dojít a postavit se na vlastní nohy. Mám štěstí na lidi kolem sebe. Mám milující rodinu, jejíž součástí je můj bratr Nikola, který je těch šestnáct let stále vedle mě. Už toho se mnou opravdu hodně prožil. Společně jsme pak poznávali lidi, kteří se stali našimi blízkými rádci, milými pomocníky a velkou oporou. Možná bych mohla snít o tom, co chci, ale nebýt jich, nikdy bych si své sny nemohla plnit.

V hudbě jste chtěla, aby bylo po vašem. Máte to tak i v osobním životě?

V osobním životě méně než v tom pracovním, ale asi to se mnou není jednoduché. Jsem totiž tvrdohlavá, a když si něco usmyslím, jdu si za tím a kolikrát nestíhám vysvětlovat, jak a proč jsem k tomu došla.

Byla jste taková už jako malá holka?

To by vám určitě lépe popsal náš táta nebo moji sourozenci. Asi jsem musela být trochu tvrdohlavá, když dnes slyším některé historky z dětství. Jediné, co vím jistě, je, že jsem se uměla skvěle mračit. Často to muselo vypadat, že jsem naštvaná, ale byl to můj běžný výraz zamyšleného introverta.

Před lety jste uspěla v SuperStar. Umíte si představit, že byste tehdy, ač talentovaná, neprošla? Ovlivnilo by to vaše sebevědomí?

Že jsem uspěla, mě samozřejmě potěšilo, ač jsem se toho úspěchu do poslední chvíle spíš obávala, nakonec mě to celkově obohatilo. Kdybych neuspěla, asi by mě to někde v koutku duše trochu mrzelo, ale byla jsem odmala vedena k tomu, že i prohra se musí přijmout a patří k životu. Pochopila jsem to asi hlavně díky sportu. Můžu říct jen to, že i když jsem tenkrát uspěla, tak jsem s vlastním sebevědomím stejně bojovala.

V SuperStar jste vystupovala pouze s mikrofonem, přitom vás známe především s kytarou. Nebylo to pro vás tehdy náročnější, nemít takovou tu „berličku“ a stát svým způsobem před publikem „nahá“?

Když jsem začala zpívat, nemyslela jsem na nic jiného. Bývala jsem sice nervóznější, ale to po prvních pár tónech ustalo. Když zpívám, cítím se zkrátka dobře, jsem doma. Na kytaru hraju moc ráda, učí mě velké trpělivosti. Synchronizovat zpěv s doprovodným nástrojem a hlídat si u toho výraz a barvu hlasu vyžaduje někdy větší přípravu, alespoň se tak stále něčemu novému učím.

Vstoupila jste do světa showbyznysu jako naivní a neznalé děvče, které se muselo několikrát spálit, nebo jste už tehdy byla ostražitá?

Jsem celkově naivní, ale tenkrát mi to nepřišlo. Měla jsem vedle sebe bráchu a všechno jsme si od začátku hlídali. Byl to svět, který jsme neznali, nevěděli jsme, co nás čeká, takže jsme byli více než ostražití a řídili se instinktem.

Doběhla vás v určitou chvíli popularita? Měla jste potřebu vytvořit si ochrannou bublinu?

Takových nepříjemných situací se vyskytlo hodně hned na začátku a pamatuju si je dodnes. Nechápala jsem, že mě někdo může sledovat, aby udělal celodenní reportáž. Což se tehdy dělo běžně. Párkrát se nám s bráchou podařilo utéct, když jsme si někoho takového všimli. Pamatuju si, jak jsme nad jedním fotografem vyzráli a měli z toho srandu. Tušila jsem, že čím víc mi to bude vadit, tím víc se to bude dít, a tak jsem se od toho snažila oprostit. Nechtěla jsem se dál schovávat a ono to trochu ustalo. Mám kolem sebe takovou bublinu odjakživa, nijak ji úmyslně nevytvářím, jen nesdílím dobrovolně své soukromí, nepřipadá mi to vhodné. Jsem zde pro lidi svým zpěvem, hudbou, texty, ve kterých je už tolik řečeno. Nemám potřebu říkat nebo ukazovat víc.

Z většiny vašich písní sálá velmi zvláštní klid, jako kdybyste skládala hudbu v souladu s přírodou, venkovem. Kde se vaše melodie rodí?

Věřím v život a příroda je mi velkou inspirací. Když skládám písně, není úplně důležité, kde jsem, ale spíš jak se cítím. Tvorbu vnímám jako přirozený proces. Pro mě je nejdůležitější umět se ztišit, naslouchat, pozorovat, nechat ten pocit sebou projít, cítit tóny a umět je kombinovat se slovy, vnímat jejich naléhavost, nebo naopak klid, vědět, jak na sebe navzájem reagují, a také průběžně zpracovávat myšlenky. Každý textový nebo hudební nápad považuju za začátek nějaké cesty, a když dobře naslouchám, tak jdu za tím hlasem až na její konec.

Překvapil vás úspěch nějaké vaší písničky, na kterou jste až tak nesázela?

Potěšilo mě, že si posluchači oblíbili třeba píseň Vzpomínka, což je taková osobní zpověď, kterou jsem složila už před několika lety. Nebyla nikdy oficiálním singlem, ale lidé ji mají rádi. Asi proto, že je tak osobní.

Nová deska Dvě slunce vyšla v den vašich narozenin. Co byste zpětně popřála desce a co sobě?

Přeju všem písním z nového alba, aby byly dobrými společníky našim posluchačům, a nám všem, ať na cestu vždy svítí slunce nebo dvě. (smích)

Aneta Langerová Aneta Langerová Zdroj: Profimedia

První singl z alba Bílý Den má už svůj videoklip. Tvůrčí inspirací k písni byl prý váš tatínek.

Odmalička ráda jezdím na venkov, kde jsem vyrůstala, bydlela tam tatínkova maminka, naše babička. Dnes tam žije náš táta, který je obklopen zvířaty všeho druhu, o která se náležitě stará. A stále něco pěstuje. Jako děti jsme jedli všechno domácí, vyrostli jsme díky němu na biostravě a dodnes od něj každý z nás dostává výslužku. Táta zná zákonitosti přírody a ví, že všechno má svůj čas. Žije prostý život, který je sám o sobě velmi bohatý. Ráda ho pozoruju. Vždycky když odchází na pole a mizí v dálce, vím, že každý jeho krok má nějaký smysl. Táta je snad nejpracovitější člověk, kterého znám. Málokdy ho vidím odpočívat, ale přitom se nežene za žádným zlatem, pro něj je zlato každý nový bílý den.

Vaši myšlenku ještě rozvinul váš spolupracovník Jakub Zitko – klavírista, spoluautor písně a producent.

Ano. Začal mi vyprávět o Bílém Dni, což je hrdina z dobrodružné knihy Jacka Londona. Tyto dvě myšlenky se nakonec spojily v jeden příběh. Oslovila jsem režiséra Zdeňka Suchého, který má s natáčením videoklipů bohaté zkušenosti. Odvyprávěla jsem mu celý příběh písní Bílý Den a Dvě slunce a požádala ho, aby vytvořil dva klipy, které na sebe budou něčím navazovat. Povídali jsme si spolu i o tom, co je pro mě jednotící prvek celého alba. Řekla jsem mu, že je to vnitřní prostor v každém z nás. Místo, kde jsme každý jen sám se sebou. Následně přinesl dva návrhy, které se mi líbily. Nejsou popisné ani podbízivé, jsou ze života a dávají každému prostor k zamyšlení.

Jak na nový klip reagoval váš tatínek?

Pamatuju si okamžik, kdy jsme s Kubou pustili tátovi Bílý Den poprvé. Podupával si nohou a druhý refrén už si i sám pobrukoval, bylo to dobré znamení. Videoklip viděl a byl nadšený, že je černobílý. Moc se mu líbil i Miloslav Mejzlík, který ztvárnil hlavní roli.

Co dělá zpěvačka, když vydá album? Má víc času, když má hotový „domácí úkol“?

Pokaždé když jsem vydala album, začala jsem ihned zkoušet s kapelou a vyrazili jsme na pódia. V těchto dnech už sice probíhají přípravy koncertů s celou kapelou a smyčcovým triem, ale bohužel stále není jisté, kdy si nové písně zahrajeme naživo před naším publikem. Ani nevíte, jak moc se těším, až budeme moct zase hrát. Koncerty nám všem velmi chybí.

Loňský rok byl v mnohém jiný. Co nového a jiného přinesl vám? Mohla jste se věnovat i něčemu, na co by v době nekoronavirové nebyl čas?

Bohužel se loni zrušilo mnoho koncertů, a tak jsem měla hned několik volných večerů. Během nich jsem buď pracovala na novém albu, nebo odpočívala. Poslouchala a četla jsem si rozhovory s osobnostmi, které mě zaujaly, chodila na procházky a také jsem zhlédla mnoho filmů, na které by loni asi jinak nedošlo. Byla to dobrá forma odpočinku, kdy jsem mohla vypnout hlavu a myslet na něco úplně jiného.

Co vám v této době, kromě kontaktu s publikem, chybí nejvíc? 

Nic jiného než živé koncerty mi asi nechybí. Před svátky i během nich jsem byla ráda za pár dní, kdy jsem mohla odpočívat a „dospávat“ poslední měsíce před vydáním alba. (smích) My jsme si s mým bratrem kdysi slíbili, že o Vánocích pracovat nebudeme, že se budeme věnovat hlavně rodině a odpočinku, což se podařilo. Jsem ráda, že jsem Vánoce nakonec nezaspala. Myslím, že si podobný oddych zasloužil i celý tým, který o album od začátku se vší láskou pečuje.

Máte potřebu stále něco dělat, nebo dokážete i lenošit, a do nějakých činností se naopak musíte nutit?

Střídají se u mě dvě období. V tom jednom neumím přestat pracovat, moc nespím a v hlavě mám miliony myšlenek a pak, když konečně začnu odpočívat, mi zase chvíli trvá, než vstanu a k něčemu se odhodlám. Obojí dělám ráda. Nadšeně pracuju i lenoším.

Úspěch je štěstí a talent

Když v roce 2004 Aneta Langerová naprosto suverénně zvítězila v pěvecké soutěži Česko hledá SuperStar, málokdo tušil, že to na první pohled plaché děvče dotáhne ze všech účastníků nejdál. Právě Aneta se stala nedílnou součástí české hudební scény a její výhodou je, že není závislá na jiných skladatelích a textařích. Čestnou výjimkou je dlouholetý kolega Jakub Zitko, který se autorsky podílel na valné většině jejích písní.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU