Písnička Bílý Den, kterou teď hrají rádia, má našlápnuto na hitovku a vznikl k ní i zajímavý klip. Překvapilo mě, že v něm vůbec nehrajete. Proč?
Klip natočil režisér Zdeněk Suchý, který je i autorem scénáře. Udělal už spoustu skvělých klipů, ale spolu jsme ještě nikdy na žádném přímo nespolupracovali. A tím, že Bílý Den vypráví o muži, říkala jsem si, že by bylo dobré, kdyby scénář napsal muž a i režie se ujal muž. Když jsem pak náhodou Zdeňka Suchého potkala, krásně to do sebe zapadlo. Líbí se mi, jak se klipu zhostil, není popisný. Když se zpívá o sněhové pláni, čekáte, že tam bude, ale není. Jde o pocity, o emoce. V případě Bílého Dne je to o hledání štěstí – o tom, že cesta za bohatstvím není ta pravá, že štěstí najdete v sobě a svých blízkých.
Vaše texty jsou hodně zamyšlené, melancholické. Nemáte někdy chuť udělat něco úplně obyčejného, až plytkého, prostě jen tak?
Asi ne. Otázkou taky je, co kdo vnímá jako melancholické. Nejste jediná, kdo mi tohle říká, ale já to tak úplně necítím. Vnímám naše skladby jako pozitivní a třeba ve zmiňované písničce Bílý Den cítím velkou naději. Tu chci lidem předat.
Fanoušci si na novou desku museli počkat šest let
Máte od posluchačů zpětnou reakci, že jim vaše písničky pomohly třeba v těžké situaci, že se s nimi ztotožňují?
Nejčastěji za mnou chodí po koncertech, říkají, která písnička je ovlivnila, v nějaké situaci podržela. Pro mě je tahle zpětná vazba důležitá. Nedělám muziku proto, abych z toho měla radost jen já, dělám ji pro lidi, kvůli sdílení nějakého pocitu, vědomí, že v nějaké situaci není člověk sám. Je to součástí každé tvorby, aby lidem něco řekla, dala, nabídla jim pohled z jiného úhlu, jinýma očima.
Jako posluchač se také zaměřujete na texty?
Líbí se mi texty Leonarda Cohena, Nicka Cavea nebo Roberta Planta. Když něčemu nerozumím, přeložím si to. Kolikrát je pro mě angličtina obrazotvornější než české texty. Můžete si pod ní představit víc situací, ale pocity, které z daného textu vyplývají, jsou jasné. Poslech cizích písniček mě inspiruje, abych se třeba i já na dané téma zaměřila ve svém životě nebo se nad ním alespoň zamyslela.
Deska Dvě slunce vychází po šesti letech od alba Na radosti. Dala jste si docela na čas.
Pro někoho to je možná dlouho, ale pro mě ne. Na to, abych vydala desku, potřebuju zažít něco nového, někam se posunout, abych mohla zpívat o dalších tématech. Nedokážu si představit, že bych vydávala desky po dvou letech… Doba čtyř až šesti let je pro mě ideální. Mám mezitím čas na další projekty, nasbírám nové zkušenosti, které mě posouvají, obohacují. Na desku začnu pomýšlet ve chvíli, kdy mi k ní v hlavě začnou znít melodie. Ony mi tam tedy znějí pořád, ale jde o jejich intenzitu. Jakmile se výrazně hlásí o slovo, začnu se jim věnovat. A přesně to se stalo na začátku minulého roku, kdy vznikla píseň Na horách sněží. To bylo znamení, že nádoba je naplněná a je třeba pustit nápady ven.
Vracíte se někdy ke svým starým deskám? Pustíte si je?
Někdy si je pouštím, ale spíš z pracovních důvodů. Baví mě zkoumat zvuk, kam jsme se posunuli, jak se mi v průběhu let mění hlas. Je hrozně zajímavé poslechnout si album třeba z roku 2006 a pak současnou desku. Je to velká změna. Pro mě je to vlastně takový deník, s každou deskou jsem něco prožívala a je docela úlevný zjistit, že některý věci už neřeším tak vážně jako před lety. To je ale asi normální.
Aneta přiznává, že je perfekcionistka, a nerada se nechává strhnout ke stresu
Album vyšlo v den vašich narozenin, to není náhoda, že?
Když jsme si řekli, že deska vyjde na podzim, tak z toho automaticky vyplynulo, že si ho dám k narozeninám. Je za ní přece jen kus práce, a tím, jak je muzika nehmotná, nemůžete se jí dotknout, tak deska je konečně něco hmatatelného. Říkala jsem si, že to je pěkný dárek k narozeninám.
Slavíte je bouřlivě?
Moc ne, podle toho, jak nám to vyjde. Jednu větší oslavu jsem měla, když mi bylo osmnáct, a pak, když mi bylo třicet. V průběhu listopadu, kdy slavím já narozeniny a brácha Niki svátek, se vždycky nějak vidíme a obejmeme, ale žádné velké oslavy se nekonají.
A na Vánoce se scházíte?
V rodině máme hodně dětí, jsem šestinásobná teta a Vánoce jsou především pro děti. Pouštění lodiček, odlévání olova – to všechno jsme dělali hlavně kvůli nim. A protože zatím ještě nevylétly z hnízda, scházíme se ve vánočním čase dál. Zažila jsem ale už i Vánoce, kdy jsme ještě 23. prosince hráli, pak byla menší oslava a já se probudila 24. prosince sama doma. A taky to bylo příjemný. Snažím se nepropadat vánočnímu šílenství, užít si klid, pohodu, nestresovat se.
Pandemie i vás donutila změnit plány, rušit koncerty a zůstat doma. Co jste dělala?
Mě pandemie zastihla ve chvíli, kdy jsem byla zavřená ve studiu a pracovala na desce. Kromě zrušených koncertů, po kterých se mi stýská, se mi plány tedy zase tak moc nezměnily, a tím pádem jsem negativní náladě tolik nepropadala. Ale je pravda, že díky koncertům jsem zvyklá hodně cestovat, trávit život v divadlech, v zákulisích, na pumpách – a najednou nic z toho není. Je to zajímavý. Jsem neposeda, nevydržím dlouho na jednom místě a cestování mi dělá dobře. Vedu docela dobrodružný život, a teď je to všechno jinak, místo vzruchu extrémní zklidnění. S Jakubem Zitkem, který je spoluautorem a producentem desky Dvě slunce, jsme odjeli na chalupu mého táty, udělali jsme si tam takovou základnu, navezli všechny nástroje a tvořili jsme. Byla jsem vlastně ráda, že jsme nikam nemuseli jezdit a žili jen tou deskou. Na druhou stranu je ale všechno, co se děje, samozřejmě obrovský zásah do života: nemáme pravidelnou práci, příjmy, jsme zvyklí pořád hrát a zpívat, a teď nic, všechno se zastavilo.
Napadá mě, že jediné pozitivum na této situaci je pro vás nošení roušek. Konečně můžete na ulici a nikdo vás nepozná.
Pravda... Když si odmyslíte, že se v tom člověk dusí a není to nic příjemného, což víme všichni, tak jde o dokonalé maskování. Nemohla jsem si představit nic lepšího, ale říkám to samozřejmě s velkou nadsázkou vzhledem k tomu, co všechno se děje.
Udělala jste v uplynulých měsících i něco, co jste dlouho odkládala – třeba uklidila skříně, vygruntovala?
To jsem chtěla udělat, ale jak jsem perfekcionista, a proto mi ty desky dlouho trvají, tak jsem pořád jenom pracovala. Řekli jsme si, že si dopřejeme čas a nebudeme se stresovat. Nakonec nám to ale stejně nevyšlo. Máme kolem sebe spoustu lidí, kteří nám pomáhají a pracují s námi externě, ale na tu hlavní práci jsme jen čtyři, desku vydáváme sami, a to obnáší spoustu věcí, které je třeba udělat, zařídit, takže nějakému stresu jsme se přece jen nevyhnuli. Z takových těch obyčejných věcí, které jsem myslela, že udělám, jako že vytřídím nějaké oblečení, jsem nestihla nic. Něco málo v domácnosti jsem samozřejmě udělala, ale to nestojí za řeč. Jen s tátou jsem vyrobila jeden okvětník ze starého trámu, ale ani to není nic výjimečného, protože spolu pořád něco kutíme.
Táta má hodně materiálu, takže za ním vždycky zajdu, něco vyrobíme a je to hezky strávený rodinný čas. Zároveň jde o tvůrčí činnost, která se netýká hudby, takže je to pro mě něco úplně jiného, uvolňuje mě to, vytrhává z běžné činnosti.
Před časem jste plánovala, že se z Prahy odstěhujete na venkov. Už se k tomu schyluje?
Ještě jsem to nerealizovala, ale na venkově trávím čím dál víc času, takže se to chystá tak nějak postupně. Pocit, že v Praze nepotřebuju být nonstop, je stále častější. Venkov mě láká pro svůj klid – můžete vypnout, není tam žádný spěch, máte prostor k přemýšlení, není to takové to atakování ze všech stran jako ve městě. I Praha má svá zákoutí, kam se dá zajít a být v klidu, ale venkov a příroda mě přece jen lákají víc.
Co vás dělá šťastnou?
Zastavení. Jak se toho děje hodně, tak je pro mě důležitý zastavit se, podívat se na to, co se podařilo, užít si ten pocit, euforii z odvedené práce. Má to ale háček. Právě ta euforie mě totiž vzápětí nutí jít dál. Teď jsem natěšená, že deska je venku, ale zároveň už zase sedím u piana a napadají mě další. Obvykle si tyhle euforické stavy vybíjím na pódiu, ale jak nemůžeme hrát, musím se s tím srovnat sama.
Od vašeho vítězství v SuperStar uplynulo šestnáct let. Díváte se někdy na talentové soutěže?
Ani ne, já se vlastně nedívám skoro na nic, co běží v televizi. Pouštím si jen filmy, rozhovory se zajímavými lidmi a tu a tam zprávy, všechno sleduju přes počítač. Občas mi někdo přepošle zprávu, že někdo někde dobře zazpíval, tak si to poslechnu, ale že by to ve mně vyvolávalo nějaké vzpomínky na moje vystoupení v SuperStar, to ne. Když o takových soutěžích slyším, jen si v duchu řeknu, jak je fajn, že my jsme celý ten humbuk ustáli a jsme tam, kde jsme.
Kde myslíte, že byste dneska byla, nebýt SuperStar?
Šla bych hudební cestou, ale asi by byla složitější, trvalo by to dýl, než bych se někam dostala. SuperStar mi hodně pomohla, že se o mně lidi dozvěděli... Na startu to byla obrovská injekce, nakopnutí. Bylo mi šestnáct a najednou jsem mohla dělat, co mě naplňovalo. Jsem ráda, že jsem do toho tehdy šla. Rozhodně nelituju, i když to s sebou neslo svou daň. Pak bylo třeba si říct, co je pro mě důležitý, a co ne.
Kdo vás držel nohama na zemi, aby vás ta vlna slávy „nesemlela“? Rodina? Bratr, který je dodnes váš manažer?
Samozřejmě, že rodina. Ale že by mi všichni radili, co mám a nemám dělat a jak se chovat, to ne. To jsem probírala jen s Nikim. Vím, že mu můžu naprosto věřit, stejně jako sestře. Rodiče nás vychovávali skvěle – mohli jsme si všechno vyzkoušet, měli jsme spoustu koníčků, ale zároveň nám ukazovali pravé hodnoty života. Jsme vychovaní tak, že kdyby se cokoli dělo, my tři sourozenci budeme vždycky držet spolu. Když jsem tedy po SuperStar do všeho spadla rovnýma nohama, brácha mě podržel… Já jsem věděla, že chci zpívat a co je mi příjemný a co ne, že třeba nechci být tolik viděna, jako tomu bylo v soutěži. Tohle jsme si s Nikim řekli a snažili se toho držet. A pak jsme také potkali pár lidí, kteří v tom uměli chodit a poradili nám, jak to zařídit, abych nemusela dělat něco, co mi nesedí. Důležitý krok, který jsme po první desce udělali, bylo vydání alba z vlastní tvorby, což se mi podařilo díky Honzovi Muchowovi.
Na co se teď těšíte?
Až budu zase stát s kapelou na pódiu. To je něco, co mi neskutečně chybí.
ANETA LANGEROVÁ: ZPĚVAČKA
1986
Narodila se 26. listopadu. Vyrůstala v Říčanech.
2000
Začala zpívat s kapelou SPB (Spolek přátel bigbítu).
2004
Vyhrála první řadu soutěže Česko hledá SuperStar a vydala desku Spousta andělů.
2005
V anketě Český slavík se stala zpěvačkou roku. Následující rok tuto pozici obhájila.
2012
Zahrála si hlavní roli ve filmu 8 hlav šílenství.
2014
Vydala album Na radosti.
2020
Vydala album Dvě slunce.