Andrea Růžičková Kerestešová pro Deník ŽENY: Chci být dobrým člověkem

Andrea Růžičková Kerestešová

Herečka Andrea Růžičková Kerestešová (33) stále vypadá jako v Rafťácích, kde se do ní před dvanácti lety zamiloval Jiří Mádl. Jen už je z ní vdaná paní a synovi Tobiášovi je devět měsíců. Podle vlastních slov se ale nemálo změnila uvnitř.

Deník ŽENY - říjen

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Malý Tobiáš sedí na podlaze hotelového pokoje, kde se Andrea připravuje na focení, a žvýká rohlík. Smějeme se, že tohle pečivo je legendární, většina matek napříč novodobou historií ho občas dítěti do rukou strčí, aby byl klid. Jenže Tobiáš vůbec nezlobí, rozdává úsměvy a něco si brouká. Je vidět, že se Andrea naučila neztrácet čas. „Pojďme hned udělat rozhovor, u toho mě budou líčit,“ říká. Než se Tobiášovi začne chtít spát, měla by být vyfocená. Vizážistka s herečkou ale moc práce nemá. Málokdy se vidí tak bezchybný obličej. Andrea by mohla mít nos nahoru, jenže během rozhovoru poznamená, že je přece jen „obyčejná holka ze slovenské vesnice“.

Co teď děláte?

Starám se o dítě (smích). Začala jsem natáčet další díly Ordinace v růžové zahradě. Mám čas rozdělený mezi mateřské a pracovní povinnosti.

Jak to zvládáte?

Úplně v pohodě. Přišlo to v pravý čas. Tobiáš nemá problém s „normálním“ jídlem, i když je ještě kojený. Přes den to ale moc nevyžaduje, spíš jen večer. Takže si všechno krásně sedlo. Někdy je lepší věci odevzdat a ono to dopadne, jak má. Ani není třeba, aby za mnou Mikoláš (Růžička, Andrein manžel, pozn. redakce) s Tobiášem jezdil. Produkce se mi snaží vyhovět tak, že natáčím půl den, nemusím tam tedy být běžných dvanáct hodin. Tobiáš se stihne dvakrát vyspat, najíst a jsem zpátky. Protože je s ním Mikoláš, můžu se soustředit na práci.

Chůvu nemáte?

Ještě jsem žádnou neměla a budu se snažit ji nemít. Pokud nemůže hlídat Mikoláš, voláme babičce. Tobiáš je zvyklý na cizí lidi, ale v naší přítomnosti. Nedokážu si představit, že bych odevzdala na půl dne dítě cizímu člověku a odešla pryč. Zatím to prostě nedokážu a nepřemýšlím o tom. Doufám, že to tak zůstane.

V Ordinaci máte roli potvory. Jak se vám hraje?

Výborně! Všichni v sobě máme negativní polohy. Jsou to klasické lidské vlastnosti. Díky téhle roli se můžu vybít. Takže zůstávám už jen pozitivní.

Když jste takovou roli neměla, jak jste své negativní stránky vyrovnávala?

Většinou chodím cvičit. Potřebuju sport k tomu, abych takové přetlaky vypustila.

Ale působíte jako dobrá duše...

To jsme všichni! Každý ale máme poměr dobrého a zlého jinak namíchaný. Já chci být dobrým člověkem, to je můj životní slogan. Se svými špatnými vlastnostmi se snažím pracovat, mluvit o nich, měnit je na pozitivní.

Jaké špatné vlastnosti na sobě pozorujete?

Dokážu být pěkně protivná a nepříjemná. Jsem náladová. Doporučuju se všem vzdálit, když mám hlad nebo právě jím. To se měním ve zvíře. Nejvíc se ale snažím pracovat s vlastnostmi, jako je závist, nepřejícnost, domýšlení. Je někdy těžké se v dnešní době neporovnávat. Lehce totiž získáte falešný pocit, že ti kolem jsou jaksi úspěšnější, bohatší, šťastnější. Vím, jak to chodí, vím, že je to často klam, ale i tak se někdy přistihnu, že závidím. Toho bych se ráda zbavila úplně. Ráda bych všem, i těm, co nemám moc ráda, dopřála všeho.

Kde se berou v člověku proudy, které ho přehodí do špatné polohy.

Bez tmy by neexistovalo světlo. Je to přirozené. Musí být druhá poloha, pokud by nebyla, neměli bychom na čem pracovat. Když máte něco dokonale uhlazené, přestane vás to bavit. Představte si, že byste šla do kina na film, kde se potkají dva nádherní zdraví lidé, zamilují se, vezmou se, mají krásné, zdravé děti a žijí spolu až do konce šťastný život. To byste přeci vidět nechtěla. Chcete vidět drama, ve kterém se lidi o něco snaží, kde přijde něco těžkého, zlého a dobro pak vyhraje. Tak je to i v životě.

Kde jste vy zažila nejvíc tmy?

Těžko říct, teď mě napadá, že v děloze (smích), ale to je jiná tma, než myslíte. Možná v období začátku dospělosti, kdy se člověk hledá a neví, kam patří. Asi tam jsem se nejvíc potkávala s tmou.

Chtěla jste být vždycky herečka?

Chtěla, od dětství. Byl to můj dětský sen, takže já žiju svůj sen.

A šla jste si za ním.

Ale nešlo to od začátku lehce. Nevzali mě na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. V sedmnácti moje čistá naivní duše zažila náraz. Myslela jsem, že mě vezmou, jenže mi dali najevo, že nejsem dost dobrá. Pak jsem s tím zápasila. A to hlavně uvnitř.

Co jste dělala?

Šla jsem studovat vysokou pedagogickou, oborem tvořivá dramatika. Takže jsem byla u hraní vlastně pořád, jen trochu jinak. K filmu jsem se dostala přes reklamy. Přihlásila jsem se do agentury a začala je točit. Z jedné mě vytáhl režisér Karel Janák a pozval mě na casting na film Rafťáci. Takže jsem se herečkou stala, ale v jinou dobu a jinou cestou.

V tomhle období jste si tedy asi taky sáhla na tmu.

To určitě. V začátku bylo hodně pádů. Třeba jsem měla podepsanou smlouvu a zrušili ji, nebo bylo všechno jinak, než jsem si myslela, že bude. Bylo hodně zklamání. Seděla jsem v autobuse, jela na východní Slovensko, brečela a říkala si, že už se nevrátím. Ale člověk si dá doma teplou polévku, dobře se vyspí a pak si zase sbalí kufřík a jede. Někdy to byla zase tma v podání samoty, falešných vztahů, přetvářky, zneužití důvěry a lásky.

Rodina vás podporovala?

Ze začátku ani moc ne. Být herečkou nebyla pro mé rodiče dobrá práce. Chtěli ze mě mít učitelku. Přáli si, abych měla normální povolání. Pohledem lidí, kteří se v této profesi nepohybují, je herectví především ponocování, bulvár, střídání partnerů. Neviděli to pro mě jako dobrou volbu. Dnes mají, myslím, jiný názor, protože vidí, že žiju normálně, i když podle nich s nenormálním povoláním. 

Když vám někdo v sedmnácti letech řekne, že nevyhovujete, musí to být docela rána.

To pak pořád chcete být lepší a lepší. Porovnáváte se a chcete být jako někdo jiný. To je to nejhorší, chtít být jako někdo… Nepracujete se sebou, ale s obrazem jiného člověka.

Kdy jste přišla na to, že to je špatná cesta?

Kolem třiceti.

Sama od sebe? Nebo se něco přihodilo?

Chtěla jsem být, jako každý, šťastná. Jenže když se pořád s někým porovnáváte, tak nejste. Začala jsem proto hledat. Souviselo to s duchovní cestou, s hledáním nehmotných věcí kolem nás. Prošla jsem si několika obdobími. Jsem křesťan, hodně jsem cestovala, stal se ze mě částečně ateista, prošla jsem všemi možnými náboženstvími. Pořád to bylo o tom, že jsem hledala Boha, štěstí, podstatu. Ve výsledku ale stačí, když uvěříte v samu sebe. Začnete děkovat, že tady jste. Jsou to jednoduchá pravidla, ale každý si na ně musí přijít sám. Kdykoli mi to někdo říkal, vyslechla jsem ho, ale nedokázala se s tím ztotožnit. Ve třiceti se to zlomilo. A s dítětem už dostanete odpověď na všechno. To už se ocitly všechny knížky o vesmíru na poličce. Veškeré odborné informace se vtěsnaly do zrození.

A když jste byla těhotná, žádné knížky o tom, jak se chovat v nové roli, jste nečetla?

Hodně jsem četla, ale ne co mám dělat nebo jak se mám chovat. Zajímal mě kosmír v břiše, co tam prožívá mé dítě. Nejvíc mě obohatily knížky Pohled do mateřského lůna nebo Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina.

Prošla jste podle vlastních slov mnoha směry. Ještě se potřebujete někam zařadit?

Potřebuju. A myslím si, že to má tak většina lidí. Potřebujeme řád, někam patřit. Potřebujete patřit do rodiny, do nějakého města, do státu, vědět, že jste člověk, který žije na zeměkouli. Potřebuju vědět, že Zeměkoule patří do galaxie, galaxie do vesmíru… Křesťanství je odkaz mých předků, jeho podstatu mám v sobě. A vlastně mě neuvěřitelně baví, hledat v něm odpovědi.

Ale říkala jste, že jste chvíli byla částečně i ateistka.

Problém křesťanství, tak jako každého náboženství, jsou lidi. Církev udělala hodně špatného, ale podstata je krásná, dává naději, a to potřebujeme. Je těžké vysvětlit důvody. Na východním Slovensku je vnímání křesťanství velmi přísné – každou neděli do kostela, to můžeš, to nemůžeš. Vždycky jsem se ptala proč, dostávala jsem odpověď, protože proto. Nikdo mi nic nevysvětlil. Pak jsem začala potkávat lidi, kteří mi říkali, že je to blbost, že je všechno špatně. Do toho věda a podobně. Na chvíli jsem si myslela, že celé náboženství někdo vymyslel, aby měl lidi pod kontrolou, aby je mohl ovládat. Což se opravdu v jistých obdobích dělo. Ale to se děje i v ateistickém státě. Taky mi hodně lidí říkalo, kdyby byl Bůh, tohle a tohle by nedopustil, války, neštěstí… Odpověď je ale strašně jednoduchá. Dostali jsme největší dar, a to je svoboda. Když máte svobodu, můžete dělat, co chcete. Že zneužíváme největší dar, je náš problém. Je to jako v každém jiném vztahu. Je jen na vás, jestli důvěru a lásku zneužijete, nebo ne.

Když se vám narodil syn, začala jste se víc bát?

Občas se to stává. Porod byl pro mě transformace. Začala jsem se naopak bát míň. Když se Tobiáš narodil, zasáhl mě doposud nepoznaný pocit absolutního štěstí, že se od té doby nebojím skoro ničeho. Od té doby jenom věřím, miluju a doufám.

Já se třeba poté, co se narodila dcera, začala bát jezdit rychle a plížím se po silnici jako šnek.

Já se teď zrovna učím řídit. Před tím jsem si nesedla za volant, měla jsem panický strach. Teď to mám tak, že co se má stát, se stane. Když se budu bát, budu ty věci jen přivolávat. Nechci živit strach. Pořídili jsme si rodinný vůz s automatickou převodovkou, prostě bezpečné rodinné auto Suzuki s-cross, a ten strach byl najednou poloviční. Už se nebojím, že mi auto někde chcípne. Je to tak chytré, že mi to ty jízdy neuvěřitelně zjednodušuje a pomáhá mi plně se soustředit na silnici a neřešit chod auta.

Čtete už synovi pohádky?

Ještě ne. Spíš mu vyprávím. Hodně mu zpívám. Když nic nezabírá, tak zafungují slovenské písničky.

Mluvíte na Tobiáše slovensky?

Aby bylo dítě dvojjazyčné, má prý na něj každý rodič mluvit svým rodným jazykem. Mluvím svojí hatlapatinou. Máme to tak, když přijede babička, nebo jsme na Slovensku, mluvíme slovensky, když jsme v Čechách, mluvíme česky.

Pravda, oba jazyky jsou velmi podobné. Jsem ale z generace, která ho bere jako svůj druhý rodný. Jenže naše děti už občas nerozumí.

Ale pozor, byla jsem na besedě ve Velehradu se samými mladými lidmi, sedmnáct osmnáct let. Ptala jsem se jich, jak mám mluvit a oni jednohlasně odpověděli, že slovensky. Asi jsem tak pro ně byla víc exotická.

Chystáte ještě něco pracovního kromě Ordinace?

Zatím ne. Fotím, to je moje hobby. Budu ráda, když se mezi natáčením dostanu k foťáku a budu si fotit lidi. Nechci ale zatahovat do rodiny stres, že něco nestíhám. Všechno ostatní je nepodstatné. Základ je mít z čeho žít, nepotřebujeme nadbytek, máme to s Mikolášem stejně nastavené. Syn mě naučil nebrat všechno, nic mi neuteče… Utéct mi může jen ten to, že mi roste dítě.

Proč vlastně nejradši fotíte lidi?

Baví mě duše. A tu je někdy vidět v očích. A oči, pohled, fotoaparát někdy dokáže zachytit podstatu všeho. A to mě baví. Člověk na druhé straně to ale musí chtít, musí se umět odhalit.

Jak si je vybíráte?

Nevybírám. Ti správní ke mně přijdou sami.

Snášíte dobře, když někdo fotí vás?

Ráda se učím od profesionálů. Kdyby mě nutili k něčemu, co mi není příjemné, tak to řeknu. Pokud to nejde za moje hranice, nechám je, ať mě fotí takovou, jakou mě vidí.

Kde jsou vaše hranice?

Nechci být moc vyzývavá.

Než se narodil syn, hodně jste cestovala. Pokračujete v tom?

Zatím ne. Byli jsme na východním Slovensku. Dlouho jsme to odkládali, protože je to dálka, ale docela jsme všechno zvládli. Možná se v létě vypravíme do Řecka nebo na podobné místo v Evropě. A postupně začneme přidávat. Nejsem upjatá, ale s takhle malým dítětem cestovat třeba do Asie, mi teď nepřijde jako dobrý nápad. Myslím, že bychom z toho nikdo nic neměl. Jsem cestování docela nabažená, takže mi teď vůbec nechybí.

Cestovala jste i sama?

Úplně sama ne. Byla jsem jen před dvěma lety měsíc v San Diegu. To jsem chtěla zažít, ale už bych sama nejela.

Co vám vadilo?

Samota je strašně upřímná, ale někdy hodně bolí. Hrozně mi to pomohlo, udělala jsem to schválně, potřebovala jsem být sama se sebou. Některé věci se vyjasnily.

Jsou země, kam se ráda vracíte?

Moc se nikam nevracím. Planeta je tak obrovská, že chci objevovat nové věci. Myslím, že se určitě vrátím do Afriky. Ale taky asi ne na stejné místo.

A cestovatelský sen?

Mám jich strašně moc. Antarktida, Nová Guinea, Nový Zéland, Maledivy, Fidži.

Co vás láká na Antarktidě?

Vidět sníh, ledovce, krajinu zdánlivě bez života. To musí být strašně zajímavé. Vyhýbám se turistickým centrům. Mám ráda povídání s lidmi, jízdu v místních autobusech, restaurace. Mikoláš to má stejně, je taky baťůžkář.

Druhá emoce, která čerstvým matkám zesílí, je to, že víc prožívají trápení dětí a jiných matek. Napadlo mě to v souvislosti s vaší cestou do Afriky, kde jste fotila děti v sirotčinci.

Ano, jako by se spustil program. Rozumíte jiné samici. Živě si dokážete představit, co cítí. Snažím se někdy taky pomoct. Když se dozvím o nějakém případu, snažím se pomoct aspoň trochu přes různé partnery, se kterými spolupracuju. Třeba zajistit věci pro dítě. Zároveň si ale uvědomuju, že nemůžu spasit svět. Snažím se řídit intuicí a prvotním pocitem.

Cítila jste se někdy v této souvislosti zneužitá?

Párkrát se to stalo. Moc to neřeším. Víte, co se říká, karma je zdarma. Když někdo ublíží mě, někdy to i bolí, ale dál se tím nezabývám, není to můj problém, ale toho, kdo ublížil. Jeho to dělá nešťastného.

Jste člověk plánovací?

Byla jsem hodně plánovací. Život mi dal pár facek, tak už to nedělám. Žiju tady a teď. Neplánuju, ale mám cíle. Potřebuju mít body, ke kterým směřuju. Jinak bych se nedokázala odrazit.

A co je vaším cílem?

Teď bych si přála velký byt s terasou a pak dům se zahradou. To si přeju moc, zahrada mi trochu chybí.

Jste pěstitelka?

Ne, chovatelka. Takže bych mohla mít i pejska, ne jen kočky. Mikoláš je pěstitel.

Vypadáte étericky. Maso jíte?

Ano, ale dávám si pozor, odkud je. Většinou ho nakupujeme od farmářů nebo si ho vozím ze Slovenska, brácha je myslivec. Chci prostě maso ze zvířete, které netrpělo.

Pracovní sen máte?

Víte, že ani ne. Vždyť je to jen práce. Kariéra je super, ale mám pocit, že svého kariérního snu už jsem dosáhla. Nemám ambice hrát v zahraničních filmech, zkoušet to v Hollywoodu. Jsem obyčejná holka z vesnice z východního Slovenska a víc než deset let se mi tu náramně daří. Nechci být nenasytná, jsem spokojená. Moje další sny jsou o užívání a objevování světa.

Hrajete v divadle?

Nehraju. Nebyla jsem tam šťastná. Hraní po nocích, zájezdy, návraty domů ve dvě ráno, pak nemůžete usnout, protože ta energie, kterou předáváte divákům, je obrovská a nenechá vás spát. Navíc jsem se nedokázala nikdy zbavit trémy. Byla tak velká, že když jsem večer hrála, byla jsem už od rána nemocná. Říkala jsem si, proč to mám vlastně dělat? Právě v tu dobu jsem odjela do San Diega. Okolí mi totiž říkalo, ale to bys měla, měla bys hrát divadlo, aby všichni věděli, že jsi opravdová herečka. A z čeho budeš žít, když opustíš místo v divadle? Odpovídala jsem, že nevím, že třeba přijde další seriál. A oni na to, že nemusím dostat žádnou nabídku třeba pět let. Ale co, co se vlastně stane? Proč bych měla řešit situaci, že mi možná dojdou peníze dřív, než k tomu dojde? Ale ještě k divadlu – herce, kteří divadlo hrají, velmi obdivuju.

A při natáčení trému nemáte?

Ne! Když se spletu, můžu začít znovu…

Text: Klára Mandausová

Foto: Jakub David

Další články

čtenářů si právě čte tento článek