Andrea Kerestešová: Lidé zaměňují lásku za žárlivost

Zdroj:

Krásná dívka začne natáčet reklamy a doufá, že si jí všimnou filmaři. Takto se k herectví dostala spousta amerických hvězd. A také Slovenka Andrea Kerestešová (27).

Každý pátek vstupujete do obýváků jako Eva Dvořáková v seriálu Vyprávěj. Na kolik let vás maskérky naposledy líčily?

Na třiačtyřicet. Série, která právě v televizi běží, skončí rokem 1989. Neuměla jsem si to představit. Přiznávám, že mám problém točit s dětmi, když je sama ještě nemám, neumím to s nimi. Kdyby mi dali před kameru zvířátko, zvládla bych to levou zadní. (smích)

Miminka se bojíte?

Kojenec většinou spinká, to je v pohodě. Nejhorší věk je rok až tři, takovému dítěti se těžko vysvětluje, že mě má brát za maminku. Když si řekne, že mě nechce a točit nebude, vypadá to, že můžeme jít domů.

Nevím, trvalo to dost dlouho, než jsem to sama v sobě zpracovala. Poté, co jsem začala žít v Praze, jsem se občas ptala sama sebe, co tady vůbec dělám. Cítila jsem se, jako bych usnula a někdo mě někam hodil. Ztráta soukromí mi vadila, ovšem na druhé straně mám úžasný dar: můžu něco říct světu.

Co chcete říkat?

Aby se lidi měli rádi. Aby si uvědomili, že celá zeměkoule je krásný domov. Včera jsem si pustila film Bohové musí být šílení, kde vystupují Křováci žijící v symbióze s přírodou a netuší, o co se ostatní lidé snaží. Pak přepnu na reportáž ze soutěže, kdo toho víc sní - a pak všichni zvracejí. Je to ubohé.

Ať mluvíme o čemkoli, skončíme u lásky a ekologie. Tu vnímavost ve vás probudilo cestování za natáčením magazínu Na vlastní kůži pro televizi Joj?

Ano. Byli jsme v Nepálu, Indii, Kamerunu a Nigérii, teď se stříhá Střední Amerika, kde jsme byli loni. Největší zážitek pro mě bylo setkání s Pygmeji. Byli jsme za nimi v pralese, žije tam asi pětadvacet lidí; nevědí, jestli je pondělí, nebo neděle, hledají vodu, jdou lovit, večer si zatančí…

Je to krásné. Po takovém zážitku se nemůžu nezeptat, proč potřebujeme tolik věcí. Stačily by nám dvoje džíny, pár triček a svetrů. Jenomže máme plné skříně a koukáme, kdo má jaké značky. Je mi jedno, jestli o mně „módní policie“ napíše, že jsem nedoladila doplňky. Je moje věc, co mám na sobě! Nemám ráda povrchnost.

Právě odjíždíte na dovolenou. Proč jste si vybrala Filipíny?

Je to fascinující země. Má hodně ostrovů, je rozmanitá. Jsou tam nádherná místa a zajímají mě domorodci na severu.

Někdo plní skříně, někdo vydělává proto, aby cestoval.

To je můj případ. Rodina se mě ptá, co mi cestování dává. Když mi bylo třináct, celá třída jela do Maďarska a já nemohla, protože jsme na to neměli peníze. Řekla jsem si, že až budu velká a budu vydělávat, procestuju celý svět. Začíná se mi to plnit. Pro mě je na životě nejkrásnější mít možnost plnit si sny. Cestování má smysl: učí mě pokoře.

Na spoustě míst si člověk uvědomí, že lidé nemají střechu nad hlavou, že je sužují záplavy a nemoci, že mají jenom sami sebe – a možná proto je tam víc lásky. U nás se hodně zaměňuje láska a závislost. Myslíme si, že milujeme, tak žárlíme. Děláme scény, že se partnerovi líbila na ulici nějaká žena. Když se někdo diví, že pouštím kocoura, odpovídám, že se vrátí, protože mě miluje. A stejné je to s partnerem.

Kdybyste měla partnera, který by se sice vrátil, ale bůhví odkud, asi by se vám to nelíbilo.

To je něco jiného! Miluje-li, proč by byl v posteli s někým jiným? To by nebyla láska, nýbrž využívání.

Po divadle jste nikdy netoužila?

Ale ano. A dostala jsem nabídku na zájezdové představení od mladých herců z Prahy a České Lípy. Přijala jsem ji podmínečně.

Prosím?

Řekla jsem, že to zkusím, ale ať si raději hledají někoho jiného. Mám několik fobií a jedna z nich propukne, když se na mě někdo kouká. Nejsem tak velký exhibicionista, jak by se mohlo zdát. Natáčení je komorní, ovšem jakmile si představím diváky v hledišti, netuším, jestli to zvládnu.

Pochopila jsem, že je pro vás důležitá rodina. Můžete ji představit?

Máma Marie a táta Vladimír žijí v Hlinném, ve vesnici na východním Slovensku. Bydlí tam i brácha s pěti dětmi. Druhý brácha – ten má dvě děti – žije v okresním městě asi třicet kilometrů daleko. Každou chvíli jezdí k nám, je tam vždycky veselo.

Říkate „k nám“. Jak často se domů dostanete?

Tak pětkrát za rok, sbalím kocoura a jedeme přes noc vlakem. Když se dívám na těch sedm dětí, jak si hrajou, moc se mi to líbí. Ráda bych zažila, aby si ještě hrály s tím mým, aby bylo součástí té rodinné party.

Chystáte návrat?

Bohužel ne, nevím, co bych tam mohla dělat…

Učit.

To bych jednou chtěla, na umělecké škole. Vzor mám v profesorce, kterou jsem měla na dějepis a tvořivou dramatiku. Ty předměty propojovala, hráli jsme všechny ty historické postavy, dodnes si pamatuju, jak jsem byla třeba Jan Žižka.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky