Aňa Geislerová – Lolita ve výslužbě

Už jako –náctiletá se stala filmovým sexsymbolem. Dnes je nejobsazovanější českou herečkou. A budoucnost? Zdá se, že ta bude taková, jakou si Aňa Geislerová (32) zamane.

„Nikdy jsem vlastně doopravdy nechtěla být herečkou,“ říká Aňa Geislerová. „Hraní se v mém případě jenom ukázalo jako nejpřirozenější způsob, jak se vypořádat s nejrůznějšími komplexy. Byl to určitý druh autoterapie.“ Budiž. Prostřednictvím téhle autoterapie se však v devadesátých letech bleskurychle stala jediným a výlučným sexsymbolem českého filmu. Tajuplné lolitky, které si zahrála ve filmech jako Requiem pro panenku, Jízda nebo Výchova dívek v Čechách, vnesly na filmové plátno křehkost kombinovanou s provokací, lhostejnost i pocit neurčitého nebezpečí. Nad jejími hrdinkami z té doby se vždycky vznášel stín smrti: jako by jejich neuchopitelné kouzlo mohlo na světě existovat jenom krátký čas.

Melodramatická puberta

„Byla jsem takový ten typický temný, melodramatický puberťák,“ vzpomíná Aňa Geislerová na dobu, která odstartovala její profesionální kariéru. Studium herectví na konzervatoři totiž záhy opustila kvůli možnosti pózovat fotografům jako modelka v Miláně. „Pořád nemůžu uvěřit, že mi to máma dovolila. Já a ostatní holky jsme po večerech chodily na ty nejhustší večírky ve městě, na nádraží jsme si kupovaly trávu od arabských dealerů. Byla jsem malá holka. Neměla jsem ponětí, co dělám.“ Právě někdy v té době ji objevili tvůrci filmu Pějme píseň dohola, kteří ji obsadili do role intelektuálky-outsiderky na pionýrském táboře, a současně také Filip Renč, se kterým kromě Requiem pro panenku prožila i první vážný vztah. „Pracovně už jsme každý jinde, že,“ konstatuje. „Já si neumím představit sebe ve Filipově filmu a možná, že ani on si mě tam nepředstavuje.“

Nekrolog plný cen

Od té doby už se ovšem dávno vymanila z herecké škatulky mladičkých neurotických femmes fatales (ačkoliv třeba ta, kterou si zahrála v Hřebejkově Krásce v nesnázích, by mohla být jejich starší sestrou). „Do každé role se dává celá a je schopna vytvořit velmi širokou škálu postav,“ říká o ní Jan Hřebejk. Její rejstřík sahá od Želar, v nichž byla za emancipovanou dívku z města, která se chtě nechtě adaptuje na drsný chalupnický život v zapadlých horách, přes Medvídka, kde si zahrála tichou a konzervativní manželku lékaře, po Štěstí, v němž si pro změnu ztělesnila psychicky labilní svobodnou matku. Kvůli posledně jmenovanému filmu se dokonce vypravila na studijní návštěvu do psychiatrické léčebny v Bohnicích: „Chtěla jsem si nakoukat, jak vypadá ta moje diagnóza, a to bylo opravdu zvláštní. S těmi lidmi můžete zažít úplně běžný rozhovor, který se pak, pravda, někdy tematicky posune do takových jako nesmyslů. Ale v podstatě je to úplně civilní komunikace a nikdy nevíte, čím se to přehodí na tu druhou kolej,“ vypráví
Díky pestré paletě svých rolí má doma také velmi pestrou sbírku nejrůznějších hereckých cen. „Ceny jsou fajn,“ říká. „Někdy si nemůžu pomoct a představuju si, jak se to všechno bude skvěle vyjímat v mém nekrologu.“

Servírka z Malvazinek

V posledních letech se ovšem nezměnily jen role, které Aňa Geislerová hraje – změnila se i ona sama. Ten hlavní zlom podle ní přišel s narozením dětí, syna Bruna Fidelia a dcery Stelly. Bruno se jí narodil v osmadvaceti: „Ale nešlo o věk, o to číslo, ale o to, že už jsme měla za sebou nějako práci, byla jsem v tu chvíli jako člověk i jako herečka uspokojená, měla jsem hodně odžito. Kdybych ho měla ve třiadvaceti, měla bych pocit, že mi něco uniká, ale já jsem neměla potřebu od Bruna utíkat. Přišlo to ve správný čas.“ S manželem, divadelním režisérem Zdeňkem Janáčkem, se přestěhovali do řadového domku na Praze 5. „Architekti nám tam pořád vymýšleli nějaké vychytávky, jak se schovat. A já jsem jim vysvětlovala, že kdybych se chtěla schovávat před lidmi, nekoupím si řadový domek.“ Její „neschovávání se před lidmi“ a angažovanost v místní sousedské komunitě nakonec zašly tak daleko, že si s manželem pronajali na Malvazinkách cukrárnu, kde zpočátku také sami obsluhovali, roznášeli kávu a myli nádobí.
Ostatně, na komunikaci se zákazníky je zvyklá už několik let díky vánočnímu bazaru, který pořádá spolu s kamarádkou Tatianou Vilhelmovou. Začalo to tím, že chtěly zorganizovat něco, na čem by vydělaly peníze: „Naše velikášské plány ale byly neuskutečnitelné – přemýšleli jsme o vlastní hospodě, baru, hotelu pro psy, bordelu pro psy…“ Nakonec z toho byl bazar, na kterém ovšem nezbohatly, protože výtěžek každoročně předávají na dobročinné účely.

Lokální hvězda

Aňa Geislerová je v současném českém filmu tím, čím kdysi byla Jana Brejchová: čistokrevnou filmovou hvězdou, která si možná výjimečně odskočí na divadelní jeviště nebo do seriálu, ale její domov je na velkém plátně. Ona sama ovšem svou slávu vnímá velmi relativně: „Vzpomínám si, jak jsem byla v Londýně a s Táňou Vilhelmovou, která mě tam byla navštívit, jsme seděly v bistru, kde u jiného stolu seděl Jude Law a četl si zrovna nějaký scénář, a nám to v tu chvíli přišlo úplně super a naprosto neuvěřitelné, že se na něj díváme, jak se připravuje film, na který pak třeba za rok dva půjdeme do kina. Ale rozumíte, na fakt velký film, ne jako jsou ty naše lokální. Takže jsme po něm samozřejmě pokukovaly a chichotaly se a špitaly si jak dvě puberťačky..“


Další články

čtenářů si právě čte tento článek