Co považujete za první zlom ve své kariéře, za impuls, že to s herectvím můžete začít myslet vážně?

Nejdřív bych si asi měla odpovědět na otázku, jestli herectví vůbec beru vážně. V žádném případě o něm nechci mluvit jako o neplnohodnotné profesi, ale pořád ho asi mám víc jako koníček, kterým se ke své radosti živím.

Nejsem z umělecké rodiny, o herectví jsem nesnila odmala, vystudovala jsem něco úplně jiného, tak vlastně ani nevím, zda o sobě můžu mluvit jako o herečce. Jistě, toto povolání mám moc ráda, chci ho dělat a zřejmě mi i jde, když se mi v posledních letech scházejí nabídky, ovšem pořád jsem na vážkách.

U kterého filmu jste naposledy potřebovala kapesník?

Včera večer jsem se koukala na horor Piraňa, ten to zrovna nebyl. (smích) Brutální masakr! Já totiž miluju horory. Někdy se těm naivním příběhům v kuse směju, ale občas se taky dost bojím. A to mi dělá dobře.

Musíte pak mít doma rozsvíceno v celém bytě?

Tma mi nevadí, nicméně je pravda, že mnohdy dostanu sama sebe do stavu, kdy strachy jektám zuby. Třeba když jsem šla z kina z filmu Pokoj 1408 podle Stephena Kinga, měla jsem problém dojít domů. Ale ke svému nejhrůznějšímu zážitku jsem ani žádný horor nepotřebovala.

To jsem tenkrát byla sama doma přes noc, jediná v celém domě. Byl strašný vítr, za oknem podivné stíny, všechno se hýbalo, odevšad se ozývaly příšerné zvuky, jen našeho psa jsem neslyšela. Podařilo se mi vsugerovat si, že je jistě mrtvý a dole v přízemí někdo krade. V půl druhé ráno jsem pološílená volala sestře, aby okamžitě dorazila.

Ještě jsem sebrala odvahu dojít do kuchyně pro nožík a zamknout se s ním do pokoje v patře. Sestra skutečně přijela i s manželem, dohromady vypadali jako Scullyová s Mulderem. Svým příchodem probudili naši čubu, která do té doby nerušeně spala a teď radostně vrtěla ocasem, že máme návštěvu.

Po zlodějích samozřejmě ani památky. Stejně jsem pak radši spala s tím nožíkem po ruce. A víte, co je na tom nejkomičtější?

Ne, povídejte.

U všech hloupoučkých hororů se vždycky směju, když se hrdinka v ohrožení nesnaží co nejrychleji vyběhnout z baráku, ale před nebezpečím utíká nahoru, až už nemůže výš.

Jak nelogické! Ale přesně to jsem tenkrát udělala já. Kdyby se někdo skutečně dobil ke mně do pokoje, stejně bych ten skok z okna ve druhém patře nejspíš nepřežila. A pak těm hororům něco vyčítejte…