Alice Nellis: Život není jen jupí a hurá

Alice Nellis: Život není jen jupí a hurá

„Jsem jak dítě, včera jsem se dívala na film a hlasitě při něm radila hrdinovi, kam má jít a co dělat,“ smála se na začátku našeho setkání režisérka Alice Nellis. Jenže právě proto, že dětem tolik rozumí, jsme se potom už moc nenasmály.

Jaký to byl film, co vás tak vtáhnul do děje?

Zmizení, v originále Prisoners. Jde tam o zmizení dvou malých holčiček a já opravdu nahlas radila detektivovi, kam se má jít podívat: jdi tam, podívej se tady!

To já bych si doma nepustila, bála bych se pak o své dítě ještě víc než teď.

Je to opravdu výborně udělaný film, který se velmi dotýká strachu rodičů o děti.

Přiznám se, že jsem neviděla ani váš film Mamas & Papas, který o bytí či nebytí dětí pojednává. Točila jste ho v době, kdy jsem se zoufale snažila otěhotnět.

A to je správný, že jste na něj nešla. Nedoporučila jsem ho ani svým těhotným kamarádkám. Je to film pro lidi, kteří ještě v situaci filmových hrdinů nejsou. Nebo v ní už byli a už se s ní srovnali, znají své řešení. Ale tak to máte s každým filmem, přece když jedete na dovolenou k moři, nepustíte si Čelisti.

Nebylo natáčení o lidech, kteří řeší možnost či nemožnost mít děti, pro vás osobně taky hodně bolestné?

To přímo ne, já už přece v té době dvě děti měla. A kromě toho jsem nikdy nečekala, že budu bezdětná, vždycky jsem chtěla aspoň jedno dítě adoptovat.

Asi proto, že ten zážitek máte, jste právě natočila dokumentární film o adoptivních rodinách Konkurz na rodiče.

Chtěla jsem ukázat normální, přirozenou podobu adopce. Řekněte sama, co o adopci víte, když máte informace jenom z médií?

Hlavně to, že je byrokraticky složitá. A pak taky, že končívá špatně, jako v případě spisovatelky Terezy Boučkové.

Tak vidíte. Ale to není správný a plný obraz situace. Pro média je vždycky zajímavé jen to, co zavání skandálem. Já chtěla filmem říct, že je spousta případů, kdy všechno dopadne dobře nebo prostě jinak. A taky jsem chtěla, aby rodiny, které adoptovaly dítě, přestaly být něčím nenormálním. Stejně jako samy adoptované děti. Zatímco v rodině, která je přijímá, je všichni většinou milují a přijímají přirozeně, ony pak odcházejí do školy a do společnosti, pro kterou jsou divné. Nějak na ně reagují spolužáci a nějak taky rodiče těch spolužáků. Není možné si myslet, že se adopce utají. Já bych ráda pomohla tomu, aby byla něčím, co se tajit nemusí.

Proč jste nenatočila hraný film podle scénáře, ale rozhodla se pro časosběrný dokument s reálnými lidmi a skutečnými osudy?

Protože adopce není obecně známé téma. Nechtěla jsem vytvořit jeden vymyšlený příběh, podle kterého by si diváci mohli udělat jednu jedinou představu, jak to u adoptivních dětí a rodičů chodí. Nemám předem řešení, jak to dopadne, nechci tím ani vyjadřovat jen svoji vlastní představu. Chci prostě ty rodiny sledovat a čekat, co bude.

Jak jste vybírala rodiče, kteří se natáčení účastní? Přece jenom to pro ně znamená ztrátu soukromí na spoustu let. Budou ještě víc zranitelní než doteď, včetně dětí.

Já si to uvědomuju, jsou to všichni hrozně odvážní lidé. Všichni ale velmi dobře vědí, proč se takového projektu účastní – jde jim o to, aby se toto téma stalo něčím, o čem lze normálně mluvit, co nezavání nějakým neštěstím nebo skandálem. Hledala jsem je tak, že jsem oznámila svůj záměr mezi lidmi, kteří právě o adopci žádali. Vysvětlila jsem jim, oč jde, a snad i to, že jim to může nepříznivě ovlivnit život. Chci je sledovat dvacet let, ale výstupy z filmů na veřejnost přestanou ve chvíli, kdy děti vstoupí do školy, a poslední díl by pak měl vzniknout až po jejich osmnáctém roce a samozřejmě s jejich souhlasem.

Ve filmu mluví otevřeně i adoptované děti na pokraji dospělosti.

Ty taky vědí velmi dobře, proč to dělají. Ony tu situaci znají nejlíp, musí ve světě, který na jejich adoptovanost nějak reaguje, žít.

Jak byly vlastně staré vaše děti, když k vám přišly?

Ellince byly necelé tři měsíce a Oliverovi šest měsíců.

Máte do třetice i dítě, které jste sama porodila. Vidíte nějaký rozdíl mezi budováním vztahu k dětem vlastním a přijatým?

Zatím to nijak nevnímám. Samozřejmě s biologickým dítětem jste těhotná, takže tam jsou nějaké fyzické okolnosti, ale jinak zatím ne.

Vy jste jednou řekla, že otcové si taky vytvářejí vztah k dětem teprve tehdy, až jsou na světě. Nějak mě tahle paralela vůbec nenapadla.

V tomhle filmu jeden z tatínků říká, že teoretická touha „já chci dítě“ v něm na rozdíl od jeho ženy přítomná nebyla. Ten vztah se zrodil až s úplně konkrétním miminkem. Navíc si vemte všechny vyženěné a vyvdané děti. Ty mají přece taky nebiologické rodiče. Báječný táta přece může být i muž, který nedaroval jednu konkrétní spermii. A to platí i pro adopci.

Ráda bych přispěla k tomu, aby adoptované děti přestaly být něčím nenormálním.

Vy můžete posoudit, jestli je proces, který čeká páry žádající o adopci, opravdu zbytečně komplikovaný. Někdy se to říká.

Je to komplikované, ale vcelku pochopitelně. Jde spíš o různé lidi, které při tomto procesu potkáte. Záleží prostě na štěstí. Chápu ovšem naprosto, že je potřeba mít na nové rodiče velké nároky. Ty děti, o jejichž osudech se rozhoduje, mají šanci na druhý start do života. Často jsou z prostředí, které si leckdo ani neumí představit. Opravdu můžou mít řadu problémů, se kterými je třeba počítat. Ale i když žádné problémy třeba nenastanou, a takových případů je taky hodně, je určitě lepší na ně připravený být než nebýt. Problémy můžou být i s biologickými dětmi. Samozřejmě, nemá smysl do rodičovství vstupovat s nějakými představami a očekáváním. Já bych od svých dětí chtěla jen to, aby z nich vyrostli slušní a šťastní lidé. Taky bych nerada, aby byli líní. Ale co konkrétně budou dělat, to je jejich věc. Každé z nich je úplně jiné.

Možná můžou být někteří adoptivní rodiče zklamaní, že dítě nebude studovat dvě vysoké školy.

Ale pokud někdo řeší tohle, pak není jednoduché být ani jeho biologickým dítětem. Adopce opravdu v tomto směru není pro každého. Pokud by chtěl člověk adoptovat dítě, aby mu plnilo jeho sny, tak bych doporučila, ať to radši nedělá. To je těžký úděl i pro biologické dítě. A jak jsem řekla, každé z nich je úplně jiné. Některé se nemusí vůbec učit a nosí samé jedničky, jiné je zas přirozeně veselé a rozsvítí celou rodinu, další má velké taneční vlohy.

Taky se říká, že je u nás hromada dětí, které úřady nechtějí do adopce pustit.

To nedokážu posoudit, neznám přesná čísla. Vím, že u nás není velká tolerance etnika nebo zdravotních problémů dítěte, to znamená, že spousta žadatelů takové děti nechce. Je správné, že si to dokážou přiznat a včas to řeknou. Fakt ale je, že naše nové zákony jsou teď nesmyslně na straně biologických rodičů. Dosud bylo možné, pokud jste jako biologická matka dítě opravdu nechtěla, to předem oznámit, po šesti týdnech po porodu stvrdit podpisem na sociálním odboru a miminko mohlo do adopce. Nyní si sice můžete vzít miminko hned z porodnice, ale není právně volné, takže jeho biologičtí rodiče nebo jiní příbuzní o něj mohou projevit zájem, a vy ho budete muset vrátit. Což je pro spoustu adoptivních rodičů nepřijatelné – mají si od prvního dne tvořit k dítěti vztah, opravdu ho přijmout, a ne s hrůzou čekat, kdy někdo zazvoní u dveří a „jejich“ dítě si odnese. Tato situace trvá do té doby, dokud nerozhodne soud, což je něco, čemu se spousta lidí vyhýbá. A co trvá někdy až rok.

Asi aby měla biologická matka čas si své rozhodnutí pořádně rozmyslet.

Ale ona přece je svéprávná a může nést sama odpovědnost za své rozhodnutí. Já naopak oceňuji ženy a muže, kteří jsou tak odpovědní, že si řeknou – já to dítě teď nechci nebo nemohu mít, nemám pro něj podmínky, ale chci, aby se v pořádku narodilo a bylo o něj hned postaráno. To je nesmírně zodpovědný přístup.

Můžou ho v tom případě dát do babyboxu, pokud tedy jejich odpůrci neprosadí jejich zrušení.

To už by potom opravdu přibylo dětí odhozených v popelnicích. To mi vysvětlete, proč se přijímají tak nerozumné zákony, proč to někoho vůbec napadá?

Asi proto, že ti zákonodárci nikdy takovou situaci nezažili, neumějí si to ani představit.

Ale myslet přece mohou! Nechápu třeba, proč nepřemýšleli při prosazování střídavé péče. Rozumím tomu, že se chrání zájmy rozvádějících se rodičů, aby k dětem neztratili vztah, ale přece by se měl především brát na zřetel zájem dítěte. Taky jsem rozvedená, vím, že to leckdy není jednoduché, ale to je věc, kdy následky by měli nést spíš rodiče než děti.

Souhlasím s vámi, že při střídavé péči dítě nemá dva domovy, jak se tvrdí, ale naopak žádný.

Než začnou rozvádějící se rodiče střídavou péči vyžadovat, měli by si ten život sami zkusit. Ať si pořídí na různých, třeba i docela vzdálených místech, dvě kuchyně, dvě pracovny, dvě ložnice a pak to po týdnu střídají. Pochopí, jak je to strašné. Dítě potřebuje především bezpečí a řád, svoje věci, svoje kamarády, svoje jistoty. Soužití s člověkem, kterému rozumí. Kontinuitu v tom, co se v jeho domově děje.

Zajímalo by mě, proč různé propletené rodinné vztahy jsou vaše téma. Říká se, že psychologové se stali psychology proto, že mají sami nějaký problém, co potřebují řešit. Ale vy jste přece z běžné, funkční rodiny.

Já znám spoustu psychologů, co mají ke své práci jiné důvody. Třeba, že jejich rodiče byli psychology nebo je prostě zajímají lidské motivace. Mě zajímá rodina. Každý v rodině vyrůstal, každý včetně mě prošel různými vztahy. I sirotek má rodinu, i když třeba jen jednočlennou, i ten, kdo žije sám, má kolem sebe rodinu tvořenou přáteli. A každá rodina je velmi složitý a náročný komplex, který není jenom samé jupí a hurá. Ale taky může být. 

Alice Nellis

Natočila filmy Ene bene, Tajnosti, Výlet, Mamas & Papas, Perfekt Days, Revival, Andělé všedního dne, pohádku Sedmero krkavců, některé díly TV seriálu Nevinné lži. Pracuje také jako divadelní režisérka. Žila do osmnácti v Poděbradech. Odtud se vydala jako mladá absolventka konzervatoře (obor příčná flétna) do Prahy studovat. Nejdřív anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě, pak se ještě pustila do scenáristiky na FAMU. Mezitím se živila tím, že hrála na flétnu, překládala knížky a učila angličtinu. Jejím prvním manželem byl Američan, po němž má příjmení, druhým manželem je kameraman Matěj Cibulka.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek