Vždy usměvavá a bezprostřední Taťjana Medvecká (66) nám prozradila, jak se vyrovnává s dnešní nelehkou dobou a co zdědila po svých rodičích.
Jen málo komu se podaří v životě neopakovat modely, které zažil chválit své nejbližší, protože její maminka sice byla báječná, ale hodně přísná žena a chválou spíš šetřila. Nejen ji, ale i babičku ovšem Táňa potěšila, když se poté, co jí nevyšel balet, dala na herectví. Na DAMU byla přijata z druhého ročníku gymnázia a již za studií hostovala v Národním divadle. Od roku 1975 je členkou jeho činohry, která je dosud jejím jediným stálým angažmá. Ztvárnila zde více než sto rolí a některé byly korunovány velkým úspěchem. Celkem dvakrát pak získala Cenu Thálie za role ve hrách Marie Stuartovna (2000) a Poprvé vdaná (2002). I když by se už vesele mohla věnovat svým třem vnoučatům, zatím poslední vnuk František se jí narodil letos v květnu, stále ji naplňuje i divadlo, film, dabing a rozhlas. Jejím hlasem promlouvá například Susan Sarandon či Barbra Streisand a v tomto oboru je také držitelkou Ceny Františka Filipovského. V rozhlase pak opakovaně získává cenu v posluchačské anketě Neviditelný herec.
Kdybyste si mohla vybrat jedno období ve svém životě, do kterého byste se chtěla vrátit, jaké by to bylo?
To je velmi těžké. Víte co, já jsem asi docela realista a jsem hodně ukotvená v přítomnosti a vděčná za to, co je. Samozřejmě když byl člověk mladý, tak vnímal spoustu věcí úplně jinak, ale zase když si vezmu, že ta doba mého mládí nebyla úplně nejradostnější, třeba školu jsem absolvovala v roce 1975, a to nebyla vůbec jednoduchá doba, tak jsem spokojená v přítomnosti a už bych se nechtěla nikam vracet.
Když naši zemi obsadili Rusové, bylo vám patnáct let, byla jste tedy v teenagerovském věku. Prožívala jste to?
Prožívala. Pamatuju si, že když nás obsazovali Rusáci, tehdy jim nikdo jinak neřekl, hlídala mě moje babička a já si celou dobu před zrcadlem trénovala, co řeknu nějakému okupantovi, až ho potkám. „Uchadítě ot sjuda, my vas zděs něchotim.“ V překladu to znamenalo: Jděte odsud, my vás tu nechceme. Byla to doba, kdy spolu lidi drželi, bylo to pár dnů úžasné pospolitosti.
Vzpomínáte ráda na svoje dětství?
To ano, měla jsem krásné dětství, milující rodiče... Ale jak už jsem stará, tak mi trochu přijde, že jsem vlastně takové trošku pako (smích), které proplulo tím životem docela snadno, a tak nevím, jestli se mi dostalo nějakého pochopení v tom smyslu, že nejsem člověk disponující lozofickým nadáním. Jsem člověk, který je rád tady na zemi a všechno si užívá.
Vychovala jste dvě holky, máte vnoučata... Přistihla jste se někdy, že se k nim chováte stejně, jako se vaši rodiče kdysi chovali k vám?
To víte, že jo. (smích) To si člověk okamžitě uvědomí. Moje maminka se dožila devadesáti pěti let a ke stáru kohokoli viděla, ten jí někoho připomínal. A mě to tenkrát strašně rozčilovalo, to se přiznám. Říkala jsem si: Panebože, ta máma je neuvěřitelná, vždyť je každý člověk jedinečný, jak je možné, že si myslí, že jsou si podobní. A teď se chovám samozřejmě úplně stejně. (smích)
Máte nějakou vtipnou historku, kdy vám někdo někoho připomínal?
Ano, tuhle jsem si zrovna na pohřbu pana Nesvadby všimla, že tam stojí nějaká žena, a měla jsem intenzivní pocit, že je to moje spolužačka z DAMU, kterou jsem neviděla snad čtyřicet let, možná i víc, tak jsem se k ní rozběhla a byl to samozřejmě někdo úplně jiný. (smích)
A jak paní reagovala, když jste k ní přiběhla?
Byla velmi slušná a řekla mi, že je to v pořádku. Tak jsem se jí několikrát omluvila a sama pro sebe jsem si řekla, že už je to tady v přímém přenosu, že mi někdo někoho připomíná. (smích)
Jako malá jste chtěla být baletkou, proč to nakonec neklaplo?
Nevzali mě do přípravky Národního divadla, protože jsem byla na baletku moc velká, a mým baletním snům byl konec. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Dneska už bych byla v penzi a takhle můžu ještě hezky hrát staré dámy i báby. (smích)
Jak se vám letos změnily plány kvůli koronaviru?
Některé projekty samozřejmě padly, spousta věcí se odložila a nejistota bohužel stále trvá. Ale je fajn, že alespoň trochu hrajeme. Člověk si říká, pane bože, vždyť se může stát cokoli a půjdeme do karantény. Já si to vůbec nedovedu představit.
Někteří herci hráli v době nucené pauzy on-line. Byl to i váš případ?
Ne, já jsem on-line nehrála, jsem z velkého divadla a hrát on-line v našem případě úplně nešlo.
A jak jste na tom s vystupováním teď? Kde vás vaši příznivci mohou vidět?
Hraji v Národním divadle, samozřejmě ve Stavovském divadle a na Nové scéně, protože to vše patří pod Národní divadlo, potom hraju už asi dvacet let jedno představení v Rokoku a ve Viole. Jinak brzy začneme točit film Slova a teď dávali nedávno na ČT art přenos Kytice, kde jsme ještě stará garda Národního divadla spolu s mladými kolegy.
Byl to pro vás šok, když jste musela ze dne na den přestat hrát a nikdo nevěděl, co bude?
Přiznám se, že takhle dlouhé volno jsem snad nikdy v životě neměla. Krásně se na celé situaci ukázalo, jak jsme my herci strašně závislí
na našich divácích.
Když jste nehrála, čemu jste se v karanténě věnovala?
Intenzivní údržbářské a zahradnické práci. Neměla jsem na to roky čas, takže jsem to teď doháněla. Ale nejsem žádný velký pěstitel, spíš zahradnice začátečník. Ryla jsem tak intenzivně, že jsem si způsobila tenisový loket. Až tak.
Spousta žen také v koronavirové karanténě mnohem víc vařila, byl to i váš případ?
Je pravda, že můj muž zažil patrně poprvé v životě teplý oběd každý den. (smích) Moc si nestěžoval a myslím, že se mu to docela líbilo. Zatímco vy jste trávila karanténu v kruhu rodinném, spisovatel Ivan Fíla, kterému jste minulý týden pokřtila již druhou knihu, chodil po liduprázdné Praze a fotil ji.
Co na jeho nový počin říkáte?
Cením si přístupu Ivana Fíly, který, coby zvídavý umělec, nelenil a liduprázdnou Prahu zažil a originálně nafotil. Někdo ztloustl, někoho ochromil strach, někdo z krize vytěžil knihu. Dobré skóre pro Ivana.
Když už jsme u toho výletování... Měla jste letos naplánovanou nějakou cestu do zahraničí?
Myslela jsem, že pojedu do svého milovaného místečka na Hvaru, ale jako ukázněná seniorka pětašedesát plus jsem vzala zpátečku a říkala jsem, že letos radši nepojedu. Pořád se tam mění opatření, třeba to vyjde příští rok.
KONDICE
