Ondřej Brzobohatý chystá tajný projekt

Ondřej Gregor Brzobohatý s manželkou Taťánou
Ondřej Gregor Brzobohatý s manželkou Taťánou
Zdroj: profimedia
Více v galerii
Ondřej Gregor Brzobohatý s manželkou Taťánou

Provází ho pověst všestranného umělce, a tím Ondřej Gregor Brzobohatý (37) bezesporu je. Nebojí se přijímat výzvy, ale za léta působení v umělecké branži už zná i své mantinely.

V dětství hrál pod přísným dohledem svého otce Radka Brzobohatého na housle i několik hodin denně. Nakonec ale tento nástroj opustil a přirozeně se dostal ke hře na klavír, která ho bavila. O pár let později začal skládat své první písně, vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde úspěšně absolvoval v oboru skladba, klavír a dirigování a vybaven talentem od pánaboha se vydal po vzoru svých rodičů na uměleckou dráhu. Začal psát jingly pro reklamy, od kterých se dostal mimo jiné až k filmové hudbě, které se věnuje dodnes. Kromě toho také skládá písně pro jiné autory, podílí se na produkci mnoha projektů a alb, hraje, zpívá, občas moderuje a v neposlední řadě je i (spolu)autorem několika muzikálů. Koncem června pokřtil svému kamarádovi, zpěvákovi Janu Fantovi první videoklip k písni Jeden Den a při té příležitosti nám prozradil, jaký byl jeho start v showbyznysu.

Jak vzpomínáte na své hudební začátky?

Můj první videoklip jsme točili s kapelou Bůhví a bylo to před hodně lety, už ani nevím před kolika. Točili jsme ho k písni Nad strží a pamatuju si, že to byl klip hodně výpravný. Tenkrát jsme to ještě točili na film, což už dnes myslím nikdo nedělá. Dokonce mám doma ještě někde kopii negativu. V roce 2008 jsem ze skupiny odešel a můj první sólo klip režíroval Vojta Kotek a byl k písni And the Oscar Goes To... Točili jsme ho v Karlíně. Hrála v něm tehdy Terka Voříšková, dnes už Ramba. A bylo to moc milé a fajn. Vzpomínám na to rád. Víte, s těmi videoklipy je to  vždycky taková dobročinnost, protože většinou na to neseženete peníze, obzvlášť pokud začínáte, to je nemožný, takže jsme většinou my umělci šťastní, když nám na to někdo přispěje, nějaký šlechetný dobrodárce, nebo máme kolem sebe partu kamarádů, kteří nám všechno půjčí zadarmo anebo to pro nás zadarmo udělají.

Pokud se nemýlím, tak jste loni se zpěvačkou Elis Mraz také vytvořil jednu píseň jako poctu Tomáši Baťovi. A také v angličtině...

S Elis nás pojí láska pro americký zvuk rytmických písní, tak jsme si chtěli něco podobného vymyslet i pro sebe. Co se mě týče, moc dobře vím, že budu vždy znít v rodném jazyce mnohem autentičtěji, ale už jsem dost starý na to, abych se trápil tím, zda moje angličtina někoho prudí nebo ne, tak jsme se do toho pustili a z výsledku jsem byl mile překvapen. Za nejdůležitější ovšem považuji myšlenku a poslání písně In Your Shoes i následného videoklipu. Je to o předávání dobré inspirace na úkor lidské nevraživosti. Kdokoli tohle dokáže, má můj obdiv. Proto je to věnováno Tomáši Baťovi, který byl vlastně jedním z prvních významných a důležitých českých influencerů.

Jste herec, muzikant, hudební skladatel... Máte toho za sebou spoustu včetně muzikálů. K čemu nyní nejvíc inklinujete?

No, je to zvláštní, ale mám takové zajímavé periody. Teď jsem napsal docela dost muziky, takže zase začínám tak trochu šilhat po nějakém herectví. Sám si říkám, co bych si tak pro sebe napsal. (smích) Nečekám, až mě někdo osloví.

Váš Sherlock Holmes v Hudebním divadle Karlín je velmi úspěšný. Nechystáte další muzikál?

Ano, chystám. Před měsícem jsem ho dopsal. (smích)

A můžete už něco prozradit, nebo je to tajné?

Nemohu, bohužel, ani téma. Ale řeknu jen takovou jednoduchou indicii, že to bude velmi milý rodinný muzikál.

Mít oba rodiče umělce není vždy velká výhra. Podporovali vás, když jste se rozhodl jít stejnou cestou jako oni, nebo chtěli, abyste zkusil něco jiného?

To, co jsem vystudoval, tedy skládání hudby, se úplně netýká showbyznysu. Chtěl jsem hodně dělat klasiku, ke které se teď už moc nedostanu, maximálně skrze filmovou hudbu, kterou často dělám. Rodiče mě samozřejmě podporovali v tom, co chci dělat. Konkrétně na hereckou dráhu jsem se ale nikdy extrémně nevrhal. V tomhle ohledu se přiznám, že jsem herec, který ví o svých mantinelech, takže ani neberu všechno, co je mi nabídnuto. A to ne proto, že bych tím pohrdal, ale proto, že si zkrátka myslím, že bych to nezvládl.

V hudbě nemáte mantinely?

Co se týče hudby, tak tam si věřím daleko víc a baví mě i mnohem víc než to herectví. Ale všechno je to velmi krásná práce, když člověk může nějakým způsobem vytvářet něco nehmotného a utvářet z toho něco, co se zapíše do nějaké desky nebo na nějaký jiný nosič, ale víceméně si z toho nevezme nic materiálního.

Spousta vašich kolegů učí na různých uměleckých školách. Vy jste o sobě ale v jednom rozhovoru prohlásil, že byste nebyl dobrý učitel, protože nejste moc trpělivý... Je to pravda?

Ano, to je pravda. Myslím, že by mě to začalo brzy štvát, kdybych učil. Nejvíc by mi vadilo, kdyby studenti nedávali pozor, to by mě asi za chvilku vytáčelo k nepříčetnosti, takové drobné zkušenosti už mám.

Vzpomenete si, na jakém nejzajímavějším místě jste kdy vystupoval?

Asi v Paříži v kavárně prokletých básníků v Clubu des Poètes. Pan majitel byl takový zajímavý poeta, který každou volnou chvilku vybíhal na pódium a recitoval prokleté básníky. Kamarád, který tam byl tehdy se mnou, mu řekl, že píšu muziku, a on se mě zeptal, jestli bych něco nepředvedl. Tak jsem si půjčil kytaru a zazpíval jednu romskou píseň, kterou jsem složil pro muzikál Já, François Villon. Mělo to hezkou odezvu. Rád na to vzpomínám.

Vlivem koronaviru nastaly letos u spousty umělců změny. Jak to bylo u vás? Musel jste letos diametrálně měnit plány?

Diametrálně ne, jen jsem odložil pár projektů a pár vystoupení na podzim. Víceméně jsem nerušil skoro nic, a co se týče času, tak ten jsem využil k tomu, že jsem dopisoval věci, které bych asi pravděpodobně stejně musel dopisovat, takže nebýt nucené pauzy, stejně bych pracoval částečně na tom a částečně na něčem jiném. Takhle jsem si kontinuálně řekl, že něco udělám do konce dubna, něco do konce května a něco do konce června a bylo.

Opravdu jste to udělal tak, jak jste si předsevzal?

Ano, stihl jsem to všechno.

Spousta lidí se učila něco nového nebo šila roušky. Máte podobnou zkušenost?

Ne, šít roušky bohužel neumím. Bojím se, že bych si u toho zničil prsty nebo se probodl. (smích) Takže jsem nic takového nedělal. Ale mojí iniciativou skrz projekt Pomáháme sestřičkám se snad podařilo vybrat něco peněz na to, aby se jim teď daly dát nějaké reciproční bene ty.

Jak jste vnímal situaci okolo koronaviru? Bál jste se nákazy?

Upřímně musím říct, že jsem se zbytečně nevystavoval něčemu, co by mě nebo moji rodinu mohlo ohrozit, a snažil jsem se k celé situaci přistupovat zodpovědně. Pokoušel jsem se oprostit od všech mediálních informací, protože byly alespoň z mého pohledu občas dost drsně interpretovány a v některých případech vzbuzovaly zbytečnou paniku.

Jak jste vůbec strávil letošní léto?

Se svojí ženou, takže krásně.

Nenarušil vám koronavirus cestovatelské plány?

Už před prázdninami jsme si říkali, že bychom chtěli projet republiku, kde máme svá oblíbená místa, jako je třeba Šumava, sever Čech nebo místa na Moravě. Plánovali jsme i Slovensko, Tatry, a pak jsme se chtěli podívat k moři do Řecka nebo do Chorvatska, nakonec vyšly obě destinace.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky