Hudebník David Kraus (40): Nejděsivější je to, že nemám rodinu

David Kraus
David Kraus
Zdroj: profimedia

Letošního roku se tak trochu obával. Slavil totiž kulaté narozeniny a číslo čtyřicet mu příliš sexy nepřipadá. „Když jsem byl dítě a někdo řekl, že mu je čtyřicet, tak pro mě byl v kategorii starců,“ prozradil David Kraus (40), který žije spokojeným venkovským životem.

Pěstuje rajčata, chová domácí zvířectvo, a když zrovna nerelaxuje na zahradě nebo nehraje se svou kapelou, rád ve volném čase pomáhá těm, kteří to potřebují.

Aktivně podporujete spolek ALSA, který pomáhá lidem s ALS, tedy amyotrofickou laterální sklerózou. Jak dlouho už to s nimi táhnete?

Já si myslím, že od začátku. Možná tři čtyři roky. Za tu dobu se z malinké organizace stala organiace úctyhodná, s větším počtem lidí, a dokonce i ošetřovatelů. Donedávna tam nikdo neměl ani plat, všichni pracovali s velkým nasazením a opravdu zadarmo.

Proto jste se pro tento projekt nadchl?

Zorganizoval jsem na jejich podporu koncert, pomohl jim nějakými svými kontakty a přichystal pro ně výlet na Stezku v korunách stromů, kam jsem
s nimi i vyrazil. Tato sympatická atrakce je bezbariérová a já na tuhle akci nikdy nezapomenu.

Jak vůbec nahlížíte na organizace v neziskovém sektoru?

Je jich hrozně moc. Pomáhá se od pejsků přes děti až po lidi v Africe. Musím se přiznat, že je pro mě mnoho organizací nevěrohodných a zažil jsem na vlastní kůži, že někteří, než aby pomáhali, toužili spíš po vlastním zviditelnění. Hodně lidí pomáhá jen proto, aby si udělali reklamu, protože taková „reklama dobra“ zkrátka funguje. Já to mám jinak. Myslím si, že můžete jít pomáhat do nemocnice, ale nemusíte se u toho hned fotit do časopisu. To je věc, která je mi odporná. Navíc se plno lidí z těchto organizací vyplácí. Začíná to jejich platem, pak jejich autem... Oni si řeknou, že když pomáhají, tak musejí pomoci i sami sobě. To, že si koupí auto, si zdůvodní tím, že jezdí pomáhat, a kancelář taky potřebují na to, aby mohli pomáhat. Takhle si zdůvodní všechno a pak se mají docela dobře, ale je to na úkor těch, kterým pomáhají. A na ALSE se mi líbí, že je to opravdu čisté, protože mají velké srdce.

Přivedlo vás setkání s lidmi, kteří mají nelehký osud, k zamyšlení nad vlastním životem?

Setkal jsem se s řadou organizací, které podporují spoustu nemocných lidí, a myslím si, že tahle nemoc je nejhorší a jednoznačně vede. ALS je pro mě ztělesněním absolutní bezmoci. Nikdo neví, co tuhle nemoc způsobuje, a ona může potkat každého z nás. ALS mají mladí i staří lidé, sportovci... Já jsem ani netoužil po tom, se s těmi lidmi setkávat. To, že jim pomáhám, není o tom, že se s nimi chci za každou cenu vidět. Beru to tak, že součástí nemoci je i nějaké soukromí a každý se nechce ukazovat. Setkal jsem se s pacienty, jejich rodinami a nikdy jsem neviděl nikoho prát se s něčím tak těžkým, jako je tohle. Vážím si toho, že mě vůbec vzali mezi sebe, protože nemoc je pro mě něco velmi intimního. Nemocní často nechtějí, aby je někdo viděl a litoval. Takže já se k těm lidem vždy snažím chovat tak, jako kdyby žádný problém neměli, což je někdy těžší, někdy lehčí, a snažím se je nabít radostí, bojovností. Chci působit, jako že nic není beznadějné. Pak přijdu domů a občas to na mě padne. Když s nimi nějaký čas strávíte, tak si samozřejmě uvědomíte, jak dobře se vlastně máte.

Jak jste na tom s koncerty? Zpěváci a kapely teď neprožívají zrovna lehké období.

Teď je taková doba, že vám pořadatelé nabízejí mizerné honoráře a využívají toho, že my muzikanti jsme na tom špatně. Bez práce jsem rekordní dobu a myslím si, že ještě nějakou dobu budu. Celý život si buduju svoji cenu se svojí kapelou, dřu, dělám řemeslo a dělám ho tak, abych za něj měl i zaplaceno, a teď nebudu jen kvůli tomu, že chci hrát, někde vystupovat za podřadné peníze. Nejsem umělec, který vyprodává arény, ale taky nebudu nikam jezdit za pár stovek. To radši počkám, a než skončí koronavirus, půjdu dělat do lesa dřevorubce.

Živit se tedy dočasně jiným povoláním by vám problém nedělalo?

Samozřejmě se nebráním tomu jít pracovat, jako to dělají někteří umělci. Ale stejně jako předvádění se u charity, i tady si myslím, že je to takový trend, dělat si reklamu na tom, že jdu dělat třeba do pizzerie. Umělci si k tomu pozvou novináře, aby je při práci vyfotili. Tak to v mém případě nehrozí. Až půjdu někam pracovat, tak půjdu sám, bez účasti médií, a nemám s tím problém.

Ještě zpět k tomu zpívání. Už jste si někde zahrál po rozvolnění opatření?
Na konci června jsem hrál s romskou kapelou Gipsy Brothers v Brně na Ghettofestu, což je pouliční festival, který propojuje komunity. Bylo to
v nádherné čtvrti, kde je hodně Romů a vypadalo to tam jako v newyorském Bronxu. Když jsme začali hrát, byl jsem šťastný, protože tam bylo několik tisíc lidí a publikum bylo namíchané. Přišli jak Romové, tak i – jak by řekli místní – gadžové, kteří se přišli podívat na Krause, jak zpívá romsky. To mě hrozně potěšilo.

Jaké publikum na vaše koncerty jinak obvykle chodí?

Když vystupuju se svojí kapelou, se kterou hrajeme jen český repertoár, tak je to klasické publikum. Díky soutěži Tvoje tvář má známý hlas mi jeden čas přibylo ve velkém dokonce i dětské publikum. To jsem se skoro až lekl, protože to občas bylo, jako kdyby vystupovala Dáda Patrasová, ale postupně se to zase uklidnilo.

Já bych vaše publikum tipovala na ženy zralejšího věku.

Zralejší ženy tam mám, mám tam totiž svoji generaci, ale já si zralý nepřipadám, i když už ve zralém věku jsem. Holky, které se mi tenkrát líbily a já pro ně psal své písně, tak těm už je dneska čtyřicet a ty na mě chodí. S každým zpěvákem zkrátka stárne jeho generace. A když máte štěstí, že jste v první řadě televizní soutěže, která se stane hitem, tak najednou vaši hudbu poslouchají i ti, kdo by ji normálně neposlouchali. Takže se mi publikum dokonce rozrostlo.

Překvapilo mě, že si vás pro spolupráci na svém novém albu vyhlédla Jitka Zelenková. To vám muselo polichotit.

Tak to víte že ano. Jitka je ještě zralejší, než jsem já. (smích) A je zralejší i v tom showbyznysu. Já už když jsem byl malej, jsem věděl, kdo je Jitka Zelenková. A navíc ji ani nejde přehlédnout. Ona je výrazná nejen hlasově, ale i vizuálně a energií. Když mě oslovila ke spolupráci, udělalo mi to dobře. Díky tomu jsem se s ní seznámil osobně a je to pro mě přátelství, kterého si hrozně vážím. Jitka je o něco starší, než jsem já. Ale pokaždé, když s ní trávím čas, mám pocit, že jsem s mnohem mladším člověkem. Ona mě vždycky nabije energií. Já mám energie dost, ale ne tolik jako Jitka. Pokud nás koronavirus nezaskočí ve velkém a nedojde k restrikcím, měli bychom si spolu zazpívat na jejích třech podzimních koncertech v Lucerně.

Letos jste oslavil čtyřicítku, které jste se bál...

Strašně jsem se jí bál. Když jsem byl dítě a někdo řekl, že mu je čtyřicet, tak pro mě byl v kategorii starců. Pro mě už třicítka nebyla nic veselého a vždycky si vzpomenu na své rodiče. Těm když bylo čtyřicet, tak pro mě byli taky v kategorii nemladých lidí. Pro mě je na tom vlastně nejděsivější to, že ještě nemám rodinu, nemám takové ty věci, které by čtyřicetiletý muž měl mít. A já se vlastně ani jako muž často necítím. Na druhé straně ale musím říct, že mám hezký, bezstarostný život. Jsem zdravý, dělám si hrozně dlouhou dobu, co chci, až mě to vlastně někdy nebaví. Ale člověk často chce to, co nemá. A já nemám tu rodinu. Bezstarostný život má zkrátka svá pro a proti.

Někde jsem četla, že jste si pořídil domek za Prahou. Vy, kluk z Letné. To jste najednou uslyšel volání divočiny?

Bylo to přesně tak, jak říkáte. Viděl jsem lm Into the Wild, který je v podstatě volání divočiny, a doporučuju vám se na něj podívat. Je to asi jeden z nejlepších lmů, jaké jsem v životě viděl. A když jsem ho dokoukal, tak jsem si říkal, že jsem jako ta hlavní postava. Mladý kluk, který začne mít pocit, že není úplně spokojený se svým životem a odjede si na Aljašku dokázat, že je skutečný chlap, a ne jen rozmazlený synáček. V mém případě rozmazlený synáček z Prahy.

Sbalil jste se a odjel na Aljašku?

Já jsem si zkoušku odvahy odjel splnit do Himálaje a zjistil jsem, že žiju život naprosto nespokojený a špatný, že potřebuju být v přírodě. Mně se v tom Himálaji udělalo tak hezky, jako mi několik let nebylo, a jeden z důvodů byl ten, že jsem tam neobsluhoval pět počítačů, nemusel přijímat ani odesílat emaily. Měl jsem na zádech batoh s deseti věcmi a celý den pro sebe. Všechny mé neurózy, dysgrafie, dyslexie jsem tam ani neměl, protože jsem se nemusel soustředit na tisíc věcí jako ve městě.

Co vám tenhle sebezkušenostní výlet nakonec přinesl?

Poté, co jsem se vrátil z téhle cesty, která mi naprosto změnila život tak, že jsem si uvědomil, co potřebuju jako člověk, jsem se vrátil k tomu, co jsem měl rád jako dítě. Ve městě všechny tyhle věci popřete a začnete dělat to, co dělají všichni. A já si v Tibetu uvědomil, že se k tomu potřebuju vrátit, což se mi podařilo díky tomu, že jsem si pořídil domeček. Mám tady zahradu, koukám na perličky, jak se procházejí, mám tu kuřata, pěstuju rajčata...

Vy máte slepice?

I kachny. Viděl jsem, jak žijí lidé v Tibetu. A stejně tak žiju teď já.

Takže už nejste kluk z Letné, ale rozumný kluk ze vsi.

Já jsem kluk z Letný a vždycky budu. Pokud se někdo narodí na Moravě, tak je celý život Moravákem, a já jsem Leteňák. Když vyjedu z tunelu na Letné, tak jsem naměkko. Je to místo, které mi nikdy nikdo nevezme, a kdybych byl bohatý a nevěděl, co s penězi, tak bych si tam určitě nějaké hnízdo opatřil. Ale pro muzikanta jsou ty letenské ceny nemovitostí mimo a já mám raději svobodu, než abych splácel třicet čtyřicet tisíc měsíčně. Já jsem teď v době koronavirové hrozně rád, že všechno, co mám, je moje a mám to splacené.

A navíc jste se v nouzovém stavu mohl živit tím, co jste vypěstoval.

Právě, přesně tak. Já jsem na to vyzrál a koronavirus jsem strávil ve svém výběhu, který jsem si sám vytvořil a jsem šťastný, že ho mám. Myslím si, že tuhle cestu díky koronaviru následuje plno lidí, proto se teď zvedly ceny chat a baráčků za Prahou. Já jsem se dokonce až styděl, jak se mám během koronavirové krize dobře. Ráno jsem si došel pro vajíčka, vozili mi sem nákupy, takže kromě nevydělávání peněz a zužování konta to bylo jedno z nejhezčích období v mém životě. Viděl jsem jaro v přímém přenosu den po dni. A to určitě nikdy nezapomenu. Zároveň jsem byl vyděšený z televize a nákupy pro mě byly stejně strašidelná představa jako pro všechny ostatní. Ale pak už jsem si řekl, že se na zprávy koukat nebudu, a udělal jsem si velmi pěkné období.

Jak se teď jako majitel domku se zahradou udržujete v kondici?

Udržuju se zahradou. Pro mě je zahrada jako posilovna. Občas musíte něco shrabat, přenést, rozsekat. Takže když na podzim hrabete zahradu, tak posilujete a rychle ztratíte břicho, to samé na jaře. To zase musíte zahradu připravit, takže to panděro, které se vám udělá přes zimu, znova ztratíte cvičením na zahradě.

Zahrada je ale i relax...

První, co vám zahrada odpojí, jsou starosti. Protože když na ni vejdete v panto ích a pijete kávu, tak vám to okamžitě odvede hlavu od papírů, od strachů, od špatných zpráv, které běží v televizi. Koukáte se, jak přistál čmelák, pak koukáte, že támhle dozrávají meruňky, pak si dojdete pro okurku... Já často nedělám vůbec nic, jen se po zahradě procházím a je to jako na nějaké terapii. Takže zahrada je v první řadě takový psycholog.

Zdá se, že se zahradničení věnujete opravdu zodpovědně.

Na své zahradě se snažím dodržovat permakulturní zákony. Takže vše, co je na zahradě, tak na ní taky zůstane. Nepoužívám chemikálie, listí a klacky nepálím. Mám tu plno hromad, které kdyby někdo viděl, tak by řekl, že to je bordel a mám to uklidit. Dneska chtějí mít všichni zahrady uklizené. Já tu naopak nechávám místa pro živočichy, protože zvířata teď nemají kam zalézt. Mám tu domovy pro ježky, lezou mi tu užovky. A stejně jako se snažím zadržovat vodu, tak se snažím, aby se tu združovala i zvířata. Je hrozně hezké, když tu volně žijící zvířata jsou proto, že se jim tu líbí, a dokonce se mě ani nebojí.

Ze zahrady se ale budete v září občas přesouvat za prací. Co vás čeká?

V září budu po několika letech zkoušet divadlo, na to se moc těším. Na Fidlovačce se totiž chystá divadelní představení dnes už legendárního lmu Tomáše Vorla Kouř a režie se ujme Šimon Caban. Zároveň se těším na koncert, který bude v rámci akce Prague City Swim. Tu chystáme s organizací ALSA a myslím si, že to bude komornější akce, protože se jedná o plavání v ne zrovna teplé Vltavě.

A půjdete do plavek?

Určitě půjdu do plavek. A pak si tam zahraju s romskou kapelou.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky