Zpěvačka Anna Slováčková (25) už několik měsíců bojuje s rakovinou prsu. I když nemá ještě vyhráno, konečně to vypadá, že se blýská na lepší časy.
Jen málokdo si dokáže představit, jaké to je, když si ve čtyřiadvaceti letech vyslechnete diagnózu: máte rakovinu. Přestože se o této nemoci všude píše, mluví a natočila se spousta dokumentů, když přijde, říkáte si, že to není možné a proč se to stalo zrovna vám. I Anička přiznala, že si to párkrát řekla, ale pak to přijala a nyní se snaží bojovat. Je totiž povahou optimistka.
Koncem srpna jste měla pětadvacetiny. Jak jste je oslavila?
Celkem v poklidu, na chaloupce s bráchou a jeho přítelkyní.
Jste vůbec slavicí typ?
Mám oslavy celkem ráda, nicméně poslední akce mých narozenin s přáteli skončila takovou menší hádkou. Bylo to zajímavé. Ale plánujeme na září, že spojíme moji a kamarádovu oslavu, takže se party asi nevyhnu.
Co teď chystáte po pracovní stránce, kde vás fanoušci mohou vidět?
Pořád se mi teď mění plány, ale děláme s kapelou nové cédéčko a dvanáctého února bude v Praze křest. Veškeré informace zveřejníme na Instagramu, Facebooku a webových stránkách. Jinak kromě koncertů s kapelou, kterých je pár kvůli té šílenosti, co se děje, se nám vrací v Hudebním divadle Karlín Sněhová královna a také Královna Kapeska. Pak budu vystupovat v Semaforu a podobně.
Měla jste o prázdninách volno?
Ne, měla jsem pracovní prázdniny. I když se to možná nezdá, tak deska zkonzumuje hodně času, je to poměrně náročné, udělat všechny písničky, napsat je a tak dále, takže jsem nad tím strávila téměř veškerý čas. Pak jsme točili Or- dinaci, ale naštěstí jsem měla i volné víkendy, kdy jsem jela na chaloupku a užila si klid.
Jste na sebe teď v době koronaviru opatrnější?
Žádnou speciální ochranu nemám. Kdyby nějaká byla, tak bychom ji měli asi všichni. Mám roušku, kterou nosím pořád. Nosila jsem ji už od října, to ještě nikdo nevěděl, co rouška je, a koukali se na mě jako na blázna. Ale jsem tak spokojená. Samozřejmě to není jen ochrana pro mě, je to ochrana i pro druhé.
Měla jste z koronaviru strach kvůli nemoci?
Na začátku ne, ale teď se trošku bojím, protože nechci třeba nakazit tátu nebo někoho z rodiny, kdybych ho náhodou dostala. Hlavně mi vadí, že i když ho nemáte, ale jste s někým v kontaktu, kdo ho má, tak musíte být čtrnáct dní v karanténě. Zruší se vám tím práce, a vzhledem k tomu, jak to my umělci od února máme s prací, je to pro nás další komplikace navíc, když se to třeba stane ze dne na den. Na dalších čtrnáct dní nás zastaví něco, co nemůžeme ovlivnit. Ale zdraví je samozřejmě na prvním místě, takže si tiše zapláčeme a musíme poslouchat, co se řekne.
Můžete prozradit, v jaké jste teď fázi léčby?
Právě končím ozařování a zbytek je ve hvězdách. Pořád jsem v chemoterapii a nic moc víc nevím.
Žádné prognózy, že by to bylo lepší, se zatím neobjevily?
Lepší to určitě je. Operace, při které mi lékaři odstranili z prsu všechny útvary, mám za sebou, dopadla dobře a teď ještě probíhá doléčba. Ale sama o sobě řeknu, že jsem zdravá, až po nějakém sonu nebo jiné kontrole. Paní doktorka mi tedy řekla, že pro tento moment jsem zdravá, že tam nádor není, rakovina taky ne, ale teď jde o to, aby se to nevrátilo a aby se tam ty buňky nezačaly množit. Proto ta léčba a pořád se to řeší.
Říkala jste si, když to přišlo, proč zrovna já?
Párkrát jsem si asi řekla, proč zrovna já, ale mě ta diagnóza vůbec nepřekvapila. Tedy svým způsobem ano, ale tak nějak jsem to čekala, když jsem si tam pro ty výsledky šla. Našla jsem si velkou bulku, což ještě samozřejmě nemusí znamenat rakovinu, ale tak nějak jsem to tušila. Je důležité, aby lidi – nejen ženy, ale i muži – chodili na preventivní vyšetření nebo se vyšetřovali sami doma a ne báli se jít k lékaři, pokud něco najdou, protože čas v tomhle případě dělá strašně moc. Když si nahmatáte bulku a jdete s ní hned, můžete to začít okamžitě řešit a nemusí tam být žádná metastáza nebo něco podobného. Čím delší doba, tím to samozřejmě může být horší. Proto radím nebát se k lékaři jít a postavit se k celé věci čelem.
Přiznám se, že jsem si také našla bulku. Naštěstí šlo o cystu, ale dost mě to vylekalo a nedokázala jsem na nic jiného myslet, než přišly výsledky. Měla jste to podobně?
Jsem člověk, který trpí různými stavy, takže jsem z toho byla také v háji, ale rozhodně nejsem člověk, který by jen seděl a řekl si, že tohle je konec. Potřebuji něco dělat, abych věděla, že jsem udělala maximum. Musím sama sebe motivovat. Pořád něco dělat. Samozřejmě je to těžké, když se do toho promítnou nějaké psychické stavy, ale mám super terapeutku, takže je to dobré.
Protříbili se vám za poslední rok kamarádi?
Tak samozřejmě. Člověk najednou vidí, komu zavolá a komu nezavolá, protože některé ty stavy jsou náročné a vy potřebujete podporu. Já jsem naštěstí, musím to zaklepat, velmi šťastný člověk v tom, že mám kolem sebe skvělé přátele, kteří tvoří moji druhou rodinu a na které se můžu spolehnout. A vím, že když se něco stane, tak jim mohu ve dne v noci zavolat. Nemusím se s nimi dva měsíce vidět, ale vím, že tam pro mě jsou, a oni vědí, že jsem tu pro ně taky.
Řešíte to, jak se cítíte, i s rodiči?
Spíš s kamarády. S tátou hodně řeším věci, ale vytvořila jsem si takovou paralelní rodinu, protože nechci rodiče zatěžovat problémy, tak to vždycky vyřeším s nějakým svým vrstevníkem, a snažím se tady spíš pro rodiče být.
Minulý týden jste vystoupila bez nároku na honorář, který šel na charitu, na akci Dívka roku 2020. Sledujete někdy soutěže krásy?
Vůbec! Nechci úplně říkat, že jsem vždycky byla proti tomu, ale myslím si, že každý člověk je krásný v tom, že je individuální, a nejpodstatnější je to, jaký je uvnitř. Pokud je zlý, tak pro mě nikdy nebude krásný, i kdyby ho prohlásili za nejkrásnějšího člověka na světě. Pokud má v sobě dobro a dokáže se chovat dobře k ostatním, tak dokážu najít krásu v každém, a to si myslím, že by měl umět každý člověk. Obzvlášť v této době, kdy vládnou sociální sítě a je nemožné si zachovat chladnou hlavu a nemít deprese z toho, jak člověk vypadá. Téměř každá žena na světě má celulitidu, ale všechny fotky na Instagramu jsou vyretušované, takže má potom strach a žere jenom salát. Tohle je strašně špatné a hustí se to do malých holek. Na vzhledu prostě nezáleží. Až mi bude sedmdeát, ohlédnu se, jak jsem vypadala v pětadvaceti a řeknu si – jo, byla jsem hezká, ale to je všechno. Nebudu řešit, jestli jsem měla celulitidu, jako že ji mám, nebudu řešit, jestli jsem vážila sedmdesát pět kilo, prostě si řeknu, tohle byl hezký rok, to bylo super, dělala jsem tohle a tamto, ale už se nebudu vracet k tomu, jak jsem vypadala.
Jste hodně aktivní na sociálních sítích. Píšou vám lidé i negativní komentáře na váš zdravotní stav?
No jasně! Třeba mi přišla zpráva, že mám rakovinu proto, že nevěřím v Boha. Nebo že jsem zlý člověk, abych na tu rakovinu už konečně chcípla, když o ní všude mluvím a snažím se být díky tomu slavná. Takové kecy. Podobné zprávy tam najdu minimálně obden, takže je vždycky smažu nebo blokuju a vůbec se tím nezaobírám.
Od začátku jste to brala s nadhledem?
Na začátku to bylo samozřejmě těžké. Nikdy jsem nepochopila, jak někdo může mít energii, čas a chuť psát takové negativní komentáře. I kdybych na internetu viděla nějaký nový videoklip zpěváka, kterého nemám ráda, tak mě v životě nenapadne mu napsat něco hnusného, negativního nebo odsoudit jeho práci na základě toho, že moje pocity vůči němu nejsou pozitivní. Podle mě to svědčí o inteligenci těch lidí.
Berete sociální sítě jako relax, nebo je spíš využíváte k práci?
Jako relax vůbec. Beru je čistě pracovně. Ráda tam samozřejmě sdílím se svými blízkými to, co sdílet chci, ale je to pro mě opravdu čistě pracovní platforma. Využívám ji hodně k tomu, abych tam šířila věci, které mě trápí, což je prevence jakéko-li rakoviny, ekologické problémy a sem tam sdílím nějakou značku a spolupráci, které věřím, že má smysl nebo má zajímavě vymyšlenou kampaň.
KONDICE
