"To nechte, to je v pořádku..." Je dobré vědět, na jakou sumu jsou kde v cizině zvyklí a kde byste také mohli se spropitným „narazit“.
Co je to spropitné?
Bylo aktuální už v dobách francouzského krále Ludvíka XIV., když v Paříži vznikaly první restaurace, a bude asi zvykem i na palubě meziplanetární lodi s restaurací. Dýško, diškrece, tringelt, tuzér neboli spropitné jsou označení pro peníze, které dobrovolně dáváme jako projev díků za dobře odvedené služby. Za jejich kvalitu, přístup a flexibilitu personálu. Nejčastěji se s aktem poskytování spropitného setkáváme v restauracích, ale rozhodně není výjimkou nechávat ho i pokojské, prodavači, kadeřnici, pošťákovi, trafikantce nebo taxikáři. Někdo i lékaři, ovšem to už souvisí spíše s fenoménem „všimného“.
Dýško, delší tvar je diškrece, se pravděpodobně odvozuje od německého Diskretion, což znamená zachování důvěrných informací v tajnosti, diskrétnost. Ještě starší význam, a poměrně jasný, bychom našli v latinském discretus, což značí rozdělený, zdvořilý, tajný. Další z hovorových výrazů, tringelt, pochází také zcela jasně z němčiny (Trinkgeld = peníze na pití). Je možné, že by kdysi dával host spropitné číšníkovi proto, aby se i tento po dobře odvedené práci napil na hostovo zdraví?
Spropitné: Dávejte s rozmyslem
Přesná pravidla bontonu v otázce spropitného neexistují. Řiďte se proto selským rozumem. Obsloužili vás se zpožděním, neochotně, jídlo bylo studené, nebo nesouhlasilo s vaší objednávkou? Zaplaťte jen požadovanou sumu, případně neplaťte vůbec, jídlo nejezte a stěžujte si u vedoucího. O diškreci nelze v tomto případě hovořit. Naopak, pokud vlečete od autobusu těžký kufr a hotelový poslíček vám s ním ochotně pomůže, nerozmýšlejte se a sáhněte do peněženky.
Dýško ve světě
Než navštívíte cizí kraj, zjistěte si, jaké tam platí obyčeje a kolik se dává spropitné. Jinak byste se také mohli ocitnout v nepříjemné situaci, kdy by vás obsluha mohla považovat za nevychovance. (Výše platu číšníků, pokojských, nosičů, kosmetiček se začasto rovná minimální mzdě a spropitné tak tvoří významnou část jejich příjmů. Nejvýrazněji se to projevuje v USA, kde mají pracovníci ve službách, kteří dostávají diškreci, stanovenou dokonce nižší minimální mzdu než ostatní profese.)
V Česku jsme zvyklí celkovou částku za konzumaci zaokrouhlovat už při placení o nejasné procento nahoru. V cizině vám naopak číšník vrátí do posledního „haléře“ a teprve pak očekává nějaké spropitné. Obecně se dá říct, že deseti procenty z ceny nikde nic nepokazíte. Ovšem budete-li se službami navýsost spokojení, můžete dát i víc.
- Zmíněných deset procent bude zřejmě očekávat obsluha v zemích východního bloku. V Rusku spropitné čeká každý pracovník hotelu, restaurace i taxikář. Nejvhodnější jsou eura nebo americké dolary.
- Je třeba si uvědomit, že diškrece může být už zaúčtovaná v ceně služeb. Pak už tedy nemusíte dávat obsluze nic. Takto se spropitné účtuje například v Anglii, i když nikoli v každém podniku. Pak je úzus platit deset až patnáct procent. Jdete-li do hospody na pivo, dýško neplatíte. V hotelu dejte nosiči alespoň libru.
- Ve Francii také platí deset až patnáct procent, není-li diškrece už v ceně. Personál hotelů nic neočekává, pokojské můžete dát pár drobných, záleží na vás.
- V Kanadě a USA se patnáct nebo i dvacet procent často přiráží rovnou k ceně jídla a je to uvedené i na účtence. Pokojské dáte alespoň dolar denně, nosiči pak jeden až dva dolary za každý kufr, který vám nese.
- U našich německých a rakouských sousedů se očekává pět až deset procent z ceny, pokojská může dostat euro za den, portýr euro za kufr.
- V jižních krajích (Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko, Egypt) je obvyklých pět až deset procent. Egyptské obsluze většinou postačí bakšiš ve výši jedné egyptské libry.
- Seveřané – Dánové a Švédové – nečekají nic, ve Finsku můžete, ale nemusíte, nechat na stole pár drobných. Na Novém Zélandu na diškreci nečekají.
- Pozor si dejte v Asii, hlavně v Japonsku a Thajsku, kde spropitné považují za urážku a neslušnost. Ani v Číně není dýško plošně zvykem, snad jen ve velkých městech, kde může personál očekávat zhruba tři procenta.
- Taxikáři většinou očekávají zaokrouhlení na nejbližší desítku, v USA ale až o 15 procent. V Asii a na Novém Zélandu nemusíte dávat nic.
Spropitné
Tuzéra kreditkou?
Platíte-li v restauraci kreditkou nebo šekem a navýšíte konečnou sumu o spropitné, majitel není povinný diškreci obsluze dát. Platí to v Česku i v cizině. Pokud tedy chcete platit kartou, zeptejte se obsluhy, jestli dostávají od vedoucího spropitné. Obsluha vám sama taktně naznačí nejvhodnější postup. Jestliže se nechcete ptát, vysázejte spropitné v hotovosti.
Kdo, kde a kolik dává?
Zhruba před třemi lety otiskly Lidové noviny průzkum agentury Median (osloveno bylo celkem 636 osob), která se zaměřila právě na spropitné. Vyšlo najevo, že celých 76 procent Čechů nechává v restauraci diškreci. V korunách navyšuje spropitné 58 procent Čechů, v řádu desetikorun pak 15 procent hostů. Tolik nechávají obsluze zejména mladší lidé ve věku 25 až 34 let (celá třetina z nich). Štědřejší jsou i lidé s vyšším vzděláním a příjmem. Zaokrouhlování útraty podle procentuálního poměru k její výši, jak se to dělá v některých západních zemích, u českých hostů není zvykem. Muži jsou podle průzkumu štědřejší než ženy. Spropitné nedává 20 procent z nich, u žen 28 procent. Ve výši spropitného vede Praha a střední Čechy, kde 16,1 procenta účastníků průzkumu navyšuje útratu v řádu desetikorun. Ve zbytku Čech a na Moravě je takových lidí 15,1 procenta.