Každá hůl má dva konce.
Taky stará známá pravda.
Jen uvedení do praxe se mi ne vždy daří hladce. Tedy abych pravdu řekla, zřídka sáhnu na ten správný konec. Skoro nikdy.
Tápu si v těch svých chybách a špatných rozhodnutích, ujišťuji se v tom, že kdo se narodil pod lavicí (= já), už tam zůstane navždy.
Ošklivé kachňátko bez šťastného konce.
A ještě se mi k tomu všemu ulomil zub.

  • Plápolám po supermarketech, nemám tohle plahočení vůbec ráda. Nikdy jsem nebyla nakupovat v Polsku a doufám, že mně tahle „slast“ ani nepotká. Když se o tom hovoří, dostávám kopřivku. Snad ani nejsem ženská, nenávidím zkoušení oděvů a vybírání lepších cen či značek. Na sobě i v mé domácnosti bych nejraději nechala všechno tak do doby, než se věci totálně rozpadnou. Ne vždy je mně toto mé tajné přání splněno. Rodinou, konvencemi, špatnou skříní (o dvě čísla se mi srazil sváteční obleček, který si potřebuji obléknout na promoci dcery), prostě jdu se plahočit.

Když už to musí být, tak ať to není vleklé.

Najdu si světlou chvilku. V nejmenovaném komplexu umístěný skandinávský „krám“ na několika místech voní nádherně dřevem. Jo, krám! Stále se ozývá z místního rozhlasu: Vítáme vás v největší prodejně v Evropě. Lidské hemžení, povlávám si.

U pokladny si uvědomím, že nemám mobil.
Rozpačité zbrzdím platící frontu, pozorná paní pokladní se ptá: Stalo se vám něco?
Asi jsem ztratila mobil.
Ve slůvku asi je ještě malinká naděje.
Zbytečná.
Paní pokladní mi podává mobil svůj: Prozvoňte se! Nechápu proč, ale poslušně tak činím.
Obsazeno.
Marnost nad marnost.
V uších ti zní hlášení – největší prodejna v Evropě – nemám šanci na nález.
Zase špatný konec hole.

Vracím zvonící mobil paní pokladní, zbytečná námaha.
Ta mi ho vzápětí podává: To je pro vás !
Eee?!?
Ženský hlas v telefonu povídá: Našla jsem mobil, nehledáte ho náhodou vy?

Houbelec ošklivé kachňátko, vypadl mi z kapsy a paní jej našla. Podle seznamu obvolávala pár prvních uložených čísel.

  • Bývalého manžela, exzetě a pak ještě kamaráda, se kterým jsem se jako jedním z mála rozešla ve zlém. Ani jeden z volaných neměl tušení, čí je to telefon, neboť si mne už dávno vymazali.

Zkrátím vyprávění – paní upřesní lokalitu, kde mne čeká a já tam běžím, hupsám, vznáším se. Nekompromisně odmítá finanční odměnu, říká: Jednou já, jindy vy.

  • Myslím, že jsem jí ani dostatečně nepoděkovala, tak to tímto činím.

Vrtá mi v hlavě, jak mohla vědět, že měsíc na to najdu ipod a zrovna tímtéž způsobem ho vrátím, neboli provoláváním z uložených kontaktů? Jeho majitel mi přivezl obrovský dort z vlastní dílny, mé striktní odmítnutí – jak jinak – striktně odmítl s tím, že kontakty zde uložené mají pro něj cenu zlata. Hovořil i o zázraku a tím jsem se ujistila, viz výše, že zázrak je vše. I když třeba jen drobný, lidský, z našich rukou.