Martina s Michalem se potkali na bowlingu, kde je seznámili kamarádi. Stačil jeden pohled, aby jiskry začaly létat, a oni dva se od sebe nedokázali odtrhnout. Trávili spolu všechny volné chvíle. Odtud to byl už jen kousek ke společné domácnosti. Nejdřív bylo všechno romanticky dokonalé. Chodili do kina, večer tančit, sportovali, občas vyrazili na party s přáteli, obíhali rodinné oslavy. Nedostatky, které by jinak na sobě nikdy netolerovali, považovali za rozkošně milé. On byl její čumáček, ona jeho koťátko. Droga zvaná zamilovanost jim totiž dokonale zatemnila mozek a znemožnila rozumné uvažování. Po čase přeci jen přišlo vystřízlivění a Martina zjistila, že Michal není tím mužem, se kterým by chtěla v životě sdílet, jak se říká, dobré i zlé. Rozhodla se po zralé úvaze pro radikální krok a Michalovi řekla, že vztah s ním končí. A tehdy začal boj.

Michal začal střídavě křičet a prosit, ať se s ním Martina nerozchází, že bez ní nemůže žít, a vyhrožoval, že se zabije. „Měla jsem strach, že si opravdu něco udělá. Večer se opil a volal mi, že sedí na mostě nad řekou, je strašně nešťastný a že skočí dolů,“ popisuje události ze dne rozchodu třiatřicetiletá Martina a její vyprávění připomíná scény z dramatického filmu. „Běžela jsem za ním a našla jsem ho stát u zábradlí zatím ještě z bezpečné strany. Brečel, že beze mě nechce a neumí být. Prosil tak dlouho, až mě uprosil.“ Martina se s ním nakonec nerozešla, jsou pořád spolu, protože se bojí rozchodu. I když netouží po ničem jiném, než jít od Michala pryč. Moc si přeje nový začátek pro sebe i pro svého přítele. „Nejsem s ním šťastná, takže je tedy asi jasné, že šťastného nemůžu udělat ani jeho. Problém je v tom, že on to nechápe, protože to tak necítí. Jsem z toho všeho už opravdu unavená a nešťastná, ale jemu to vyhovuje,“ vysvětluje slečna z pražského Žižkova, která v koutku duše plánuje miminko a spokojenou rodinu. Jenže už přes rok se trápí s Michalem, s nímž uvízla na mrtvém bodě.

Sebevražda: Kdo vyhrožuje?

Martina se domnívá, že její přítel myslí své výhrůžky vážně a že by byl skutečně schopný si něco udělat. Lituje ho, bojí se o něj, a proto s ním zůstává.
Pro zralé a vyspělé lidi není rozchod důvodem k sebevraždě. To je ovšem jenom teoretická rovina, protože v reálném životě se sebevraždy v důsledku rozchodu páchají.

  • Stává se to hlavně psychicky labilním, emocionálně nezralým jedincům, kteří ještě nedospěli do úrovně samostatnosti a osobní nezávislosti. Často jsou to lidé, kteří z dětské závislosti na rodině přešli rovnou do závislosti na partnerovi. Jen se přesunuli z jednoho na druhého bez vývojové etapy osamostatnění se. Nenaučili se nést za sebe odpovědnost.
  • Další skupinu mohou tvořit jedinci s velmi labilní emocionalitou, se slabým sebeovládáním, kteří reagují impulzivně, situačně a bez zvažování důsledků svého jednání.
  • Bývají to také lidé s rysy závislosti, které jsou stálou součástí jejich osobnosti. Můžeme je přirovnat k popínavým rostlinám nebo k liánám, které nemají pevný stonek a pro svůj život a plnou seberealizaci potřebují mít partnera jako oporu. Tehdy se jim daří a cítí se dobře. Ovšem když tuto oporu ztratí, jejich život se začne rozkládat.

Nepotlačujte svůj vlastní život

Vyhrožování sebevraždou je vydírání. „Bohužel, citové vydírání je častou součástí chování lidí v podstatě ve všech typech vztahů. Už i malé děti zneužívají tímto způsobem rodiče nebo vychovatelé, což zejména v dětském věku může vést k deformaci. Citové vydírání v dospělém věku a v partnerském vztahu posiluje vnitřní nejistotu a snižuje sebehodnocení a sebeúctu manipulovaného člověka,“ říká psycholožka Zuzana Slezáková. „Jestliže se necháte citově vydírat, nejen, že na sebe berete odpovědnost za toho druhého, ale zároveň popíráte svůj vlastní život, své vlastní potřeby, touhy, názory, postoje, přestáváte být sami sebou, podřizujete se, jste závislí a žijete podle pravidel toho druhého.“

Parazitující vyděrači

Ti, kteří chtějí kvůli zkrachovalému vztahu spáchat sebevraždu, obvykle odbornou pomoc nehledají, protože si myslí, že ji nepotřebují. V praxi se do psychologických poraden dostanou spíše lidé, kteří jsou vydíraní. „Je to stav, který se nedá vydržet donekonečna. Pravdou je, že odbornou pomoc by potřebovali i ti, kteří vydírají, ale oni nemají zájem měnit své strategie a postoje, protože právě tímto způsobem si posilují svoje ego a zajišťují pocit důležitosti. Jinak to většinou neumí,“ vysvětluje psycholožka. Vyhrožování sebevraždou určitě není projevem lásky k partnerovi. Je spíše projevem strachu ze ztráty objektu, na kterém může vyděrač parazitovat. Vydírající je jako jmelí, které se rozrůstá na stromech nikoli proto, že je miluje, nýbrž proto, že bez nich nemá kde růst. Zajišťuje si příznivé podmínky u partnera, kterého využívá pro svůj vlastní rozvoj, nikoli pro rozvoj vztahu.

Udělejte rázný krok

Pokud při rozchodu vyhrožuje jeden druhému sebevraždou, nejde o rovnocenný partnerský vztah. S láskou to nemá nic společného, i když lidé často všechno, co se děje mezi dvěma partnery, pojmenovávají lacině slovy lásky. Miluji tě, proto jsem s tebou, miluji tě, a proto nemůžu bez tebe žít, jsem nešťastný (nešťastná), když se mnou nejsi… a další podobné lži. „Za lásku pokládáme i to, co láskou není, co je jen závislostí, nesamostatností, egocentrismem a narcismem,“ dodává Slezáková a radí: „Zkuste dospělý a férový čin. Dejte jasně najevo, že vztah nemá z vašeho hlediska perspektivu. Je to smutné, protože něco končí, ale vy už máte tuto kapitolu uzavřenou. Rozhovor by měl rozhodně probíhat za střízliva. Za to, jak se s tím opouštěný partner vyrovná, nemůžete nést odpovědnost. Každý je přeci zodpovědný sám za sebe, pokud nejste jeho opatrovník a on není zbavený svéprávnosti.“

Smutná statistika

  • V Česku se ročně stane zhruba 1600 dokonaných sebevražd.
  • Nedokonaných sebevražd, tedy sebevražedných pokusů a demonstračních sebevražd, je asi pětkrát více, než sebevražd dokonaných.
  • Nejčastěji si lidé sáhnou na život na jaře – v dubnu. Nejméně pak v prosinci.
  • Nejvíce sebevražd se stane v pondělí, nejméně v sobotu.
  • Více se vraždí muži, a to přibližně pětkrát častěji než ženy. Muži také volí účinnější metody.
  • Kolem 60 % sebevrahů volí smrt oběšením, následuje zastřelení se, otrava a skok z výšky. Oběšení volí častěji muži než ženy (ty se naopak častěji než muži otráví).
  • Nejčastěji končí svůj život lidé kolem věku 50 let.
  • Polovina sebevražd připadá na osoby vyučené, následují lidé se základním vzděláním, pak středoškolským. Vysokoškoláci tvoří jen 5 % z celkového počtu sebevražd.