Probudit se ze zlého snu...

Nejradši bych se okamžitě zavrtala zpátky do polštáře, zavřela oči a propadla se znovu do snu. Nechci se probudit do reality! Nechci znovu zjistit, že všechno je špatně! Ale v tu chvíli už vbíhají do pokoje moje tři děti a já oči otevřu a usmívám se a říkám jim dobré ráno, a taky říkám – dobré ráno, miláčku, tomu muži, co se vedle probouzí na polštáři. Měla bych být ráda, že děti spokojeně hupnou do postele mezi nás a přijaly život, jaký je. Taky bych měla být ráda, že se neprobouzím sama a mám vedle sebe muže. Ale já nejsem, pánbu mi to odpusť. Tolik se ale na toho pánaboha, jestli teda je, zlobím, že snad ani nechci, aby mi něco odpouštěl. To on by se mi měl omlouvat, že mi vzal to nejcennější, co jsem kromě dětí kdy měla. Mého milovaného manžela a jejich tatínka Jana.

Klára prožívá životní tragédii, zvládne ji?

Hraju mu divadlo...

A každý den pokračuje stejně. Zdeněk se na mě usměje, podrbe se na zádech a jde si umýt zuby. Když se vrátí, dá mi pusu a já se musím přemáhat, abych ji přijala, a usmála se taky a šla do kuchyně udělat všem snídani. Děti si dají rohlíky s jogurtem, a Zdeněk taky, jenže má rád ne čokoládový jako ony, ale jahodový. To Janíkovi jsem vždycky dělala smažená vajíčka. Fakt, vždycky, měl je na snídani nejradši a já mu tak ráda dělala ve všem radost za to, jaký byl. A měl rád k snídani čaj s citronem, ne jako Zdeněk kafe. Dává si do něj tři cukry, chápete to? Vždyť se to nedá pít. Jednou jsem tu přeslazenou bryndu ochutnala a málem jsem vyprskla.

Po snídani Zdeněk posbírá děti a maže s nimi do školky a do školy a na rozloučenou zase pusa a informace „doma budu v šest, ještěrko“. Říká mi ještěrko, kdo ví proč. Moc se mi to nelíbí, ale to je nakonec to nejmenší. Dívám se za nimi do zahrady, jak jdou na autobus, a mávám dětem, mým srdíčkům, a zase pláču. Proč tady nejsi, abys je viděl vyrůstat? Měls je tolik rád.

Má toto vůbec řešení?

Nemůžu ho dostat z hlavy...

Okno se úplně zamží, jak u něj vzlykám. Je to už třetí rok, co Jan umřel, a stýská se mi víc a víc. Psycholog, ke kterému jsem chodila, tvrdil, že bolest se časem otupí, ale to pěkně kecal. Je naopak ostřejší a silnější, jako když se vám v ráně vrtá nůž. Kdybych neměla děti, nenašla bych sílu to snášet a odešla za ním. Však jsem se o tom něco napřemýšlela, že půjdu a děti vezmu s sebou. To bylo v těch prvních měsících po tom, co odešel. Přiznala jsem se doktorovi a napsal mi prášky na uklidnění. A pak radši ještě silnější, když jsem nebyla schopná vstát ráno z postele a postarat se o Klárku, Honzíka a Péťu. Ještě že u nás tehdy bydlela máma. Nakonec prášky zabraly a já se stala otupělou, ale schopnou přežít a starat se. Byla jsem v takovém stavu, že i pohřeb museli zařizovat naši. Ani si to moc nepamatuju, ale sedávala jsem pak u fotek a donekonečna se na ně dívala, než mi to máma zakázala.

Dneska, po třech letech, jsem na tom tak, že na Jana myslím už třeba jenom 23 hodin denně, nebo mi to tak aspoň připadá. Už jenom hodinu denně přemýšlím o tom, proč se ještě tehdy vracel domů pro svačinu, když si ji mohl koupit po cestě a nemusel potkat ten náklaďák, co ho srazil. Ptala jsem se na to i našeho faráře. Nikdy jsme do kostela nechodili, ale teď se mi zdálo, že někde musí existovat nějaká odpověď, že to musí mít nějaký smysl. Jenže žádný smysl jsem ani s farářem neobjevila. Takže k čemu to je. Po roce do mě začali všichni hučet, že musím znovu začít žít. Že jsem ještě mladá, což ve třiceti asi jsem, a že se mám znovu vdát a dětem to jenom prospěje. Byla jsem pořád tak otupělá, že jsem ani nepřemýšlela, jestli to je opravdu dobrý nápad, a rozhodla jsem se poslechnout. Hlavní přesvědčovatelkou byla moje máma, asi se na mě už nemohla dívat. Hlídala mi děti ještě víc, než jsem potřebovala, abych se mohla chodit seznamovat.

Bylo to dobré řešení Klářiny situace?

O mne mi vůbec nejde...

Nakonec jsem se dala dohromady se Zdeňkem, kterého jsem potkávala v samoobsluze na rohu. Dával se se mnou pravidelně do řeči, pomáhal mi s nákupem a pak mě pozval na kávu a já šla, protože mi máma řekla, ať jen jdu. A nakonec to byly docela příjemné dvě hodiny, povídal mi o svojí práci a vyptával se na děti a taky se vyptával na Jana a já mu ráda vyprávěla. Líbilo se mi, jak mě poslouchá, a pak mi začal taky pomáhat na zahradě a s domem a děti si na něj docela zvykly, protože je má vážně rád. Představila jsem ho mámě a ta byla celá šťastná, že někoho mám, jen táta nic neříkal, ale ten toho moc nenamluví nikdy. „Jen si ho vezmi, aspoň nebudeš na všechno sama, je to slušný a spolehlivý člověk,“ tak zněl verdikt mámy a já tedy přijala nabídku k sňatku.

Je to pravda, Zdeněk je slušný a spolehlivý a o děti se stará přímo vzorně, kdyby byly jeho vlastní, nemohl by být hodnější. A na mě je taky laskavý, ale já v duši cítím, že jsem si ho brát neměla. Nedá se s Janem vůbec srovnávat. Není s ním vůbec žádná legrace a vlastně mě vůbec nezajímá, co říká. Nezajímají mě jeho názory na svět, i když nejsou hloupé nebo špatné, ale prostě nemáme nic, co by nás spojovalo, žádnou společnou jiskru nebo vzpomínku na něco krásného. Taky o tom jsem se radila s psychologem. Ten se svatbou asi nesouhlasil, ale víte, jak to je, oni vám nikdy nesmějí říkat, co máte dělat. Jenom vám prý pomáhají najít to, co chcete vy sami. V tomhle případě se to ale neosvědčilo. Já chtěla vyhovět mámě a zajistit dětem nového tátu a někoho, kdo se postará o zahradu a dům. O mě mi vůbec nešlo, jen jsem to nevěděla. Říkala jsem si, že sice necítím žádnou velkou vášeň, ale ráda ho mám. Ale nestihli jsme spolu nic hezkého prožít. Třeba ale jenom nejsem schopná nic hezkého vnímat, kdo ví. A teď jsou moje dny plné zoufalství.

Má Klára zůstávat se Zdeňkem, nebo je řešením odejít a zůstat s dětmi sama?

Mám pocit, že mne znásilňuje!

Asi budu brát antidepresiva do konce života. Jestli se takhle mizerně cítím, když je užívám, jak hrozně bych se asi cítila bez nich? Pracuju z domova a většinu dne teď hledím do zdi a snažím se nebrečet, aby děti neviděly uplakanou mámu, až přijdou. Zdeněk přijde k večeři, řekne „ahoj ještěrko“ a dá mi pusu a já se budu snažit, aby neviděl ten škleb, který mi jeho dotyk vyvolá na tváři. A v noci si budu zase vymýšlet, že mě bolí hlava nebo že mám menstruaci, hlavně abych se s ním nemusela milovat. Vždycky jednou začas se k tomu přiměju, ale mám pocit, jako by mě znásilňoval, jako by byl špinavý, a musím se pak rychle utíkat do sprchy umýt a pak tam zase brečím.

Klára se ocitla v patové situaci. Jan se jí už nevrátí, Zdeňka nemůže ani vystát...

Co bude dál?

Ach, Janíčku, jak jsi mi to mohl udělat? Dívám se na tvoje fotky, které mám schované v notebooku a v albu. Máma mi všechny, které stály na stole a v rámečcích visely na zdi, sundala a schovala do skříně. „Nemůžeš pořád žít v minulosti, Jankovi by se to taky nelíbilo,“ prohlásila rezolutně a já vím, že má pravdu, že ani Jan by nechtěl, abych se trápila. Jenže co mám teď dělat? Mám žít s mužem, který mě nezajímá a jehož dotyky se mi hnusí, jen proto, že to je rozumné? Nebo se s ním mám rozvést a vzít tak dětem dalšího tátu, kterého mají asi docela rády? Nebo si mám nechat předepsat ještě větší dávku antidepresiv, abych se tvářila šťastně a mozek nevnímal, co se děje? Já nevím, co mám dělat.

Jenom vím, že probouzet se každé ráno po krásných snech vedle někoho, koho nemám ráda, je strašné. Zdeněk asi nic neví, snažím se nedat nic najevo a být na něj milá, jak to jenom jde. Zaslouží si to. Já si ale vyčítám, že jsem se neměla vdávat, že to nebylo vůči Janovi fér, a taky se zlobím na něj, že se nechal tak hloupě zabít a přitom na mě vůbec nemyslel. A zlobím se na Boha, jestli nějaký je, že udělal svět tak špatný. Všechny tyhle myšlenky provázejí každý můj den a pořád je to stejné. Ráda bych věděla, jestli to někdy skončí. Možná jsem měla ještě počkat, třeba někde žije muž, který by se ke mně hodil víc než Zdeněk, ale podruhé už to zkoušet nebudu. Bojím se, že bych za půl roku zase přišla jenom na to, že mi Janka nahradit nemůže.

Líbí se vám Kafe.cz? Čtete rádi naše články? Přidejte se k nám i na Facebooku!

Přečtěte si také: Irena (32): Bojím se manželovy dcery! Je zlá po své matce a nad otcem má moc!