Správného muže jsem ale při studiích na gymnáziu nepotkala a tak jsem se rozhodla, že rodinu nebudu lámat přes kolena a začnu studovat vysokou školu. Rodiče byli nadšení, i když mě podporovali i ve snu založit brzy rodinu. Bohužel nebyl tatínek a já se cítila pořád ještě mladá, tak jsem se ani trochu nehroutila. Namísto toho jsem šla na pajďák, prostě láska k dětem ve mně byla.

Po třech letech studia jsem konečně potkala toho pravého. Milan byl doslova mým vysněným mužem. Bylo mi 23 let, když mi Milan řekl, že se mnou chce založit rodinu. Vdávala jsem se půl roku na to a obě naše rodiny se těšily na to, že brzy přiletí čáp. Cesta k miminku ale není tak snadná jako v pohádkách, neotěhotněla jsem hned, jak jsem si plánovala. Bylo mi divné, že už se tak nestalo předtím. Vcelku jsme si ani pozor nedávali, nikdy jsem nebrala antikoncepci, takže moje tělo nebylo nějak zhuntované.

Jak pokračovalo Sandřino snažení, se dočtete na dalších stránkách!

Když se půl roku nic nedělo, začala jsem mít obavy. Každý měsíc jsem (ne)vyhlížela menstruaci, a když přišla, nesla jsem to s nelibostí. Lékař mi ale říkal, že rok snažení je normální, a tak jsem mu věřila. A dál jsme se poctivě snažili. Po roce jsem už při každé menstruaci brečela. Zařídila jsem si i další vyšetření a všechna dopadla dobře. V početí nic nebránilo. Jenže příroda se bránila. Lékař zkontroloval i mého muže, jeho spermiogram byl ale ukázkový. Nakonec mi předepsal hormony a já znovu začala věřit, že to pomůže. Po třech měsících jsem se dočkala dvou čárek na těhotenském testu. Ohromná radost nám ale dlouho nevydržela, ve druhém měsíci jsem potratila. Jistou naději nám to ale přineslo. Dítě jsme počali a tohle se podle doktorů stává často. Všichni nám tvrdili, že teď se to podaří, že je jak se lidově říká "pohnojeno".

Podařilo se opravdu?

Další těhotenství ale nepřicházelo. Dokonce jsem podstoupila i laparoskopii, při které lékaři zjistili neprůchodný pravý vejcovod a nějaké srůsty. Vše se podařilo odstranit a profouknout, ale miminko stejně nepřicházelo. První těhotenství, které mi přineslo naději, se zdálo jen jako sen. Po téměř třech letech jsme se rozhodli navštívit Centrum asistované reprodukce. Začal kolotoč kontrol, léků, hormonů a umělých oplodnění. Vše stále bez úspěchu. Můj svět se hroutil. A já jsem to nedokázala vůbec nijak ovlivnit. Měla jsem práci, dokonalého muže, krásný byt, a přesto jsem nebyla šťastná. To, co jsem v životě chtěla nejvíc, prostě nepřicházelo.

Dočká se Sandra zázraku?

A jakoby toho všeho nebylo dost, po dalším kole vyšetření jsem přišla o pravý vejcovod úplně. Cítila jsem, že jsem úplně selhala. Lékaři ale tvrdili, že problém našli a odstranili ho a že snažení nic nebrání. Že tentokrát určitě počneme přirozeně. Vyšlo to! Otěhotněla jsem prakticky hned. Jenže zase se špatným koncem. Těhotenství to bylo mimoděložní. Znovu jsem skončila v nemocnici. A chtěla jsem všechno vzdát. Odešla z práce a na rok odjela do zahraničí bez manžela. Potřebovala jsem vypnout. Bydlela jsem u kamarádky, pracovala, kde se dalo, a odpočívala. Domů jsem se vrátila nabitá energií a znovu jsme začali podstupovat IVF. Manžel moji potřebu odjet pochopil. I když se stále nedaří, pořád doufáme. Naděje umírá poslední. Už dokonce přemýšlíme i nad adopcí. Jednou to miminko prostě mít budeme, já to vím!

#clanek|3522239|3522240#

Líbí se vám Kafe.cz? Čtete rádi naše články? Přidejte se k nám i na Facebooku!