Že moji rodiče umřou. Že mé kamarádky umřou. Že i já (jakkoli mi to v té chvíli připadalo zhola nepravděpodobné) umřu. Děda s babičkou, u kterých jsem v té době vyrůstala, mi to, pravda, moc neulehčovali. Neustále mi totiž opakovali, že pokud je budu zlobit, umřou dřív. Neustále jsem slýchala temná proroctví o zatloukání hřebíčků do rakve, nebo naopak, zdánlivě povzbudivé řeči o tom, že když jsem hodná, jsem jejich životabudičem. Smrt blízkého člověka jsem tedy vnímala jako jakýsi trest za špatné chování.

Babička - která se, soudě podle jejího každodenního slovníku - do rakve přímo těšila, mě navíc téměř každodenně rozptylovala barvitým líčením toho, jak "roste do hrobu". Měla tím na mysli, že se scvrkává, ztrácí na výšce, tedy že se stále přibližuje zemi, do které ji jednou zahrabou. (Dočkala se ovšem až mnoho let poté, v době, kdy já už byla dávno dospělá a ona se blížila devadesátce.)

Děda zase ve volném čase působil jako řečník na pohřbech. Protože měl společenskou povahu a v našem městečku se znal téměř s každým, často se mu stávalo, že byl vyzván, aby promluvil na pohřbu některého ze svých vrstevníků. Pokaždé mě bral s sebou a jeho srdceryvná líčení, jak po nebožtíkovi "truchlí i jeho věrný vlčák Kazan" nebo jak "jeho místo u stolu štamgastů zůstane už navždy prázdné", mě vždy spolehlivě rozplakala, i když jsem věděla, že dotyčný byl smradlavý dědek, který svého psa mlátil a u stolu štamgastů si zhluboka oddechli.

Když se o generaci později začaly na smrt vyptávat mé vlastní děti, snažila jsem se postupovat nanejvýš osvíceně. Říkat jim pravdu, ale zároveň je netraumatizovat ponurými vizemi blížící se skonu, v nichž si libovali moji prarodiče. Jednoho dne ovšem byla moje pravdomluvnost v tomto ohledu podrobena osudové životní zkoušce. Nečekaně - a v měřítku naší dlouhověkostí obdařené rodiny dosti předčasně - totiž zemřela moje matka.

Zjistila jsem, že pokud nezapojím fantazii, většina odpovědí na zvídavé dětské otázky na toto téma zní: "Nevím."

Jen pro ilustraci:
"Mami, a kde teď babička je?"
"Proč ji dávají do té rakve? Jak se odtamtud může dostat do nebe?"
"Uvidí se v tom nebi s Ježíškem? A může mu vyřídit, aby mi na Vánoce přinesl toho velkýho fialovýho poníka?"
"A jak se na nás babička z toho nebe dívá? Má dalekohled? Nebo to vidí v počítači?"
"Vidí mě, i když jsem na záchodě?"

Protože rok před babičkou nás opustil náš rottweiler Rudolf, a krátce nato dvě akvarijní rybky, musela jsem také vyřešit filozofickou otázku, zda existuje stejné nebe pro lidi a pro psy a rybičky, nebo to máme oddělené. Mladší dcera Líza se zase v necelých pěti letech zaměřila na téma převtělování, a snažila se zjistit, zda se po smrti znovu narodí jako malé miminko.

Pod - doslova - smrtonosnou palbou dětských otázek jsem si tak postupně vypracovala vlastní filozoficko-náboženskou koncepci smrti a posmrtného života, balancující mezi pravdou a laskavou fantazií.

Vypadá asi takhle:

  • Ano, my všichni jednou umřeme. Ale až za hrozně, hrozně dlouho.
  • My všichni kromě lidí, kteří jsou moc, moc zlobiví, se po smrti dostaneme do nebe a tam se znovu shledáme.
  • Ano, budou tam i pejsci.
  • Ne, internet tam není a ani SMS se tam nedá poslat.
  • A ano, s Ježíškem se tam uvidíme. Ale jenom občas, protože obvykle má plné ruce jiné práce.