To druhé mělo na náš život nezměrný dopad už od samého počátku.

Je vás moc,“ řekli mojí matce v chebské porodnici, když ji uložili na desetilůžkovém pokoji, zatímco děti se jako kukly štosovaly na novorozeneckém oddělení.
Je vás moc,“ říkali nám na základní škole, aby zdůvodnili, proč musíme sedět s rukama za zády a mluvit jen, když jsme vyvoláni.
Je vás moc,“ říkali nám na vysvětlenou, proč se polovina z nás nedostala na školu, na kterou kdo chtěl.
Je vás moc,“ říkali nám v tanečních. A v zájmových kroužcích. A ve frontě na céčka. A u doktora. A u přijímaček na vysokou. A na koleji.
Že nás „je moc“ bylo výhodou snad jen při prvomájovém průvodu, protože v početném davu se dalo zmizet a vytratit se.

Pak jsem se se svou první dcerou v břiše dostavila do porodnice a bylo to tu zas. „Je vás moc,“ oznámila mi sestřička na příjmu. Byl rok 2002 a o nadcházejícím babyboomu ještě nikdo neměl ani potuchy, takže mě její prohlášení poněkud zaskočilo. V novinách stále vycházely poplašné články o vylidňujícím se Česku, o tom, že zanedlouho všichni budou žít single a že současné mladé ženy chtějí jenom dělat kariéru, cestovat a chodit do baru, takže na děti nemají ani pomyšlení. Hrdinkami dne byly Ally McBealová a Bridget Jonesová a dámy ze Sexu ve městě, které stále nemohly najít toho pravého. Nepředpokládala jsem, že zrovna v porodnici nás „bude moc“.

Jenže bylo. Později nás bylo moc také v čekárně u pediatra, na hodinách plavání kojenců, v kroužku cvičení s batolaty, o pořadníku na přijetí do mateřské školy ani nemluvě. Všechno, co souviselo s dětmi, bylo beznadějně přeplněné, stála se na to fronta, nepřijímalo to další členy nebo se to dalo získat jen při splnění speciálních kritérií. Zjistila jsem například, že v určitých oblastech života by na tom mé děti byly lépe, kdybych byla chudá a rozvedená. Nebo tělesně či mentálně postižená. Nebo společensky nepřizpůsobivá. Popřípadě mrtvá.

Zjistila jsem také, že v davu matek se člověk musí ohánět mnohem ostřejšími lokty než v jakémkoli jiném davu. Ve frontách, kde na něco čekají matky s malými dětmi (třeba ve frontě na ultrazvuk kyčlí) platí daleko ostřejší a nemilosrdnější pravidla, než ve frontách, v nichž stojí běžná populace (třeba na dopravním inspektorátu). V normální frontě má matka s plačícím kojencem v náručí slušnou šanci, že ji někdo pustí před sebe. Dočká se spousty sympatií, úsměvů a porozumění. Ve frontě matek s dětmi je tomu přesně naopak: plačící dítě znamená hrozbu, že se jako ozvěna rozbrečí i to vaše, takže si ho držíte od těla. V čekárně u lékaře si ho držíte od těla dvojnásob, aby od něj váš potomek nechytil nějaký zhoubný bacil. Pokud si na půl minuty odskočíte na záchod, nebo pokud svého drobečka nevybalíte včas z fusaku a mnoha vrstev oblečení, snadno se vám může stát, že vás někdo předběhne. A do ovzduší doutnajícího napětí v čekárně u pediatra navíc občas hodí zápalnou jiskru sestřička, která z nevysvětlitelných důvodů některé matky zavolá do ordinace dřív, než na ně přijde řada…

Svým dětem jsem zkrátka neúmyslně nic zlého netušíc dala do vínku stejné stigma, se kterým jsem dětstvím proplouvala i já sama: silný ročník. Ať ve svém budoucím životě přijdou kamkoli, na jejich množství nebude žádná instituce svými kapacitami nebude připravena. Bude jich zkrátka moc.

Další pokračování a osudy Kláry již za 2 týdny.