Nebojte se vystoupit ze své bezpečné zóny

shutterstock.com

Pocit jistoty a bezpečí patří mezi základní lidské potřeby. Proto si kolem sebe vytváříme prostor s určitým řádem a principy, kterým rozumíme a které nás udržují v iluzi, že máme svůj život pod kontrolou. Pohybujeme se v jakési bublině, v níž se cítíme stabilně. V komfortní zóně. Co když se ale tato bezpečná zóna stane nebezpečnou?

Článek najdete v magazínu Deník pro ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

V prostoru, který dokonale známe a v němž nás nic nepřekvapí, postupně uzavíráme své myšlení, pohodlníme, opouštíme od svých vnitřních ambicí a tužeb a náš každodenní život se stává ubíjejícím stereotypem. Čím déle v něm setrváváme, tím těžší je odhodlat se z něj vystoupit.

Každý má skrytá přání

Zkuste se zeptat lidí ve svém okolí, co by dělali, kdyby měli neomezené možnosti. Patrně se s vámi nadšeně podělí o svá skrytá přání a sny. Když jim následně položíte otázku, co jim brání pokusit se uvést je v realitu, pravděpodobně vám vyjmenují hned několik pragmatických argumentů, kvůli nimž je nelze uskutečnit. Málokdo ovšem naplno přizná, že ho svazuje především strach. Ze změny, z neznámého prostředí, z neúspěchu.

Strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Udržuje nás v obezřetnosti a chrání nás před zbytečnými riziky, je ovšem značně obtížné rozlišit tenkou hranici mezi tím, kdy slouží v náš prospěch a kdy se mu podvolíme natolik, že nám brání uskutečňovat své touhy. V minulosti nám strach pomáhal vyhnout se ohrožení a přežít. V dnešní době si však můžeme dovolit ten přepych, že svůj život nemusíme pouze přežívat, ale můžeme si ho i náležitě užít. K tomu je ovšem někdy potřeba vymanit se ze zajetého stereotypu, odvaha riskovat, opustit svou komfortní zónu.

„Každá změna klade na člověka více či méně velké nároky. Pokud se rozhodneme učinit změnu ve svém životě, často se potýkáme s nejistotou spojenou s obdobím, kdy nemusíme mít věci zcela pod kontrolou. Nová situace přináší též pocit odpovědnosti za své chování a následné rozhodnutí,“ říká docentka psychologie Laura Janáčková.

Uvědomte si, co chcete

„Myšlenka vycestovat někam daleko od všeho známého, ve mně uzrávala několik let,“ vysvětluje Eliška, co ji vedlo k tomu, strávit rok v prosluněné Itálii. Když se naskytla příležitost v podobě pracovní nabídky, po krátkém váhání kývla. „Rozhodnout se zdaleka nebylo to nejtěžší. Kritický byl hlavně první měsíc po příletu. Byla jsem sama, v cizí zemi, tisíce kilometrů od rodiny a přátel, neuměla jsem jazyk. Na druhou stranu jsem měla dostatek času přemýšlet. O tom kdo jsem a co chci,“ vzpomíná. „První dva týdny jsem prakticky nepromluvila ani slovo. Zato jsem se naučila pozorovat a vnímat. Architekturu, přírodu, lidi okolo. Radovat se z maličkostí, například když jsem si poprvé v italštině objednala kávu,“ usmívá se. „Byla to zkrátka nepopsatelná zkušenost. Poznala jsem jinou kulturu, cestovala jsem, naučila se italsky, ujasnila si priority. Získala jsem pocit vnitřní nezávislosti,“ uzavírá.

„Strach z vážného rozhodnutí, které bude znamenat změnu v našem životě, můžeme výrazně zmírnit tím, že si uvědomíme, co vlastně opravdu chceme. Nikoliv co bychom měli udělat, či co musíme, ale co chceme. Není nutné si hned klást maximální cíle, i malý pokrok se počítá. Krůček po krůčku směřujeme k cíli. A nakonec se nezapomeňme chválit a být na sebe hodní,“ dodává Laura Janáčková.

Promoce v pětačtyřiceti

Pětapadesátiletá Eva vždy toužila po vysokoškolském diplomu. „Ze strany otce jsem se celé dětství setkávala s předsudky, že ženy patří za plotnu. Na nějaké studia, neřku-li kariéru, nebylo pomyšlení.“ Po maturitě nastoupila do nemocnice jako zdravotní sestra, o pár let později se vdala. „Pak přišly děti, pořídili jsme si chalupu, prostě běžný život. Pořád jsem ale měla pocit, že mi něco chybí,“ vypráví. „Starat se o děti a domácnost, chodit do práce a přitom studovat vysokou je neuvěřitelný zápřah. Jste v jednom kole, vyžaduje to přísnou disciplínu, aby bylo možné skloubit jedno s druhým a druhé se třetím. Nejednou jsem stála na pokraji psychického vyčerpání,“ vzpomíná Eva na nejtěžší etapu svého života. „Promoce byla neskutečným zadostiučiněním. V tom okamžiku jsem pociťovala absolutní štěstí. A taky jsem na sebe byla náležitě hrdá,“ přibližuje Eva, jež titul magistra získala ve svých pětačtyřiceti letech.

Říká se, že když něco funguje, není potřeba to měnit. Jenže právě odvaha překračovat hranice, rozšiřovat si obzory a poznávat nové věci jsou faktory, které nás rozvíjí a posouvají dále, nikoliv jen z hlediska jednotlivce, ale i jakou celou společnost. Je nutné si připustit, že určité věci nelze ovlivnit vlastním přičiněním. Změnit obor, rozjet vlastní podnikání, vzdělávat se v oblasti, jež nás zajímá, odcestovat do zahraničí, odejít z prázdného vztahu a realizovat své sny však závisí pouze na našem rozhodnutí. Zajisté to nejsou rozhodnutí snadná a nepochybně si vyžádají určité oběti. Existuje ovšem dobrý důvod, proč se o to alespoň pokusit.

Jde o vaše zdraví

Třicetiletá Karolína je absolventkou právnické fakulty. Během studií si přivydělávala brigádou v supermarketu. „Zní to možná bláznivě, ale já tam byla opravdu spokojená. Líbilo se mi být součástí týmu, rozmanitost práce i lidí, které jsem dennodenně potkávala.“ Po státnicích nicméně nastoupila do renomované advokátní kanceláře, v práci sklízela jeden úspěch za druhým, pořídila si útulný byt v centru velkoměsta, našla si životního partnera. Pod maskou moderní úspěšné ženy však sílila frustrace ze zaměstnání, které ji vnitřně nenaplňuje. „Vlastně to bylo impulsivní rozhodnutí,“ popisuje Karolína moment, kdy dala ze dne na den výpověď, „najednou mi došlo, že nechci ztrácet čas v práci, kde se necítím šťastná, navzdory tomu, jak moc je lukrativní. Nestavím si vzdušné zámky a netvrdím, že peníze v životě nejsou důležité. Ale psychická pohoda je pro mě rozhodně přednější. Představa, že mi moje budoucí povolání bude přinášet i radost, mi stála za to vzdát se svého pohodlí,“ uzavírá vystudovaná právnička, jež vyměnila svou původní profesi za ruch supermarketu, kde nyní pracuje jako vedoucí.

Aniž bychom si to připouštěli, setrvávání v nevyhovující bezpečné zóně vede k dlouhodobé nespokojenosti, která se následně promítá do našeho chování a prožívání. A to nejen ve vztahu k sobě samým, ale i ke svému okolí. Mezi časté projevy patří například napětí, neochota, apatie, podrážděnost či agrese. Všechny tyto negativní emoce se krajním případě mohou podepsat i na našem zdravotním stavu. Opravdu chceme riskovat své zdraví kvůli pohodlnosti a obavě z neznáma?

Článek najdete v magazínu Deník pro ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

 

Nejnovější články

2008 - 2017 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena