„Bouchlo to poměrně nedávno, ale už dřív jsem měla nějaké náznaky, že se něco děje,“ napsala nám čtenářka Mirka. Před několika měsíci začala být protivná na přítele, řešila malichernosti častěji, než je zdrávo, brečela, objevila se u ní nechuť k jídlu a velká únava. Rodina to přisuzovala splašeným hormonům a Mirka pořád čekala, že se z „depky“ jednoho rána prostě probudí.

Cítíte se podobně jako Mirka? Čtěte dál!

Syndrom vyhoření byl poprvé popsán již v roce 1975 a jedná se o psychický stav vycházející z chronického stresu, jehož klíčovými symptomy jsou emoční vyčerpanost, pocit opotřebení, celková únava, nesoustředěnost, nechuť, neochota komunikovat, stažení se a soukromé konflikty. „Chce se mi stále brečet, nemůžu do sebe dostat kousek jídla a jsem bez energie. Funguju vlastně jen na záložní systém a hlavně kvůli malému,“ píše dál Mirka. O vyhoření se sice hovoří hlavně v souvislosti s pracovní profesí, ale objevuje se často právě u žen na mateřské dovolené. „Profese matky“ je doprovázena vysokými nároky na výkon, velkým nasazením bez možnosti úlevy a s hrozícími závažnými následky v případě omylu. Vyhoření pak bývá důsledkem nerovnováhy mezi ideály a skutečností.

Co Mirčin stav vlastně způsobilo?

Podle posledních výzkumů se až 30 % lidí setká s pocitem vyhoření. Často se do života plíží nenápadně a postižený si toho nejdříve vůbec nevšimne. Většinou si problémů začne všímat okolí mnohem dříve. Vyhoření je charakterizováno čtyřmi fázemi. „Dítě jsem chtěla, snažili jsme se o syna přes rok. Když se pak mrňous narodil, byla jsem spokojená maminka a plně jsem se péči o něj oddala,“ vysvětluje Mirka a potvrzuje tak první fázi pocitu vyhoření „nadšení“. Druhou fází je „vystřízlivění“ a stejně tak tomu bylo i u naší čtenářky. „Došlo mi, že jsem už jenom matka. Nic víc. Každý den je stejný. Chybí mi jít si sednout na zahrádku a na nic nemyslet, nepřemýšlet nebo si zajet někam na víkend, na koncert a jen sedět a poslouchat. Jenže přeci nemůžu nechat malé dítě plakat, když nechce být s nikým jiným než se mnou.“ Mirčin malý chlapec totiž nechce trávit čas s nikým jiným. Když s ním chce jet babička na procházku nebo výlet, začne hystericky plakat, že bez maminky nikam nepůjde. „Navíc za celé dva roky beze mě nebyl přes noc.“

Kam až to může všechno dojít?

Další fází je „frustrace“, kdy se objevuje apatie a první fyzické potíže. „Každé ráno se budím s bolestí hlavy, bolí mě záda, mám potíže s močovými cestami. Tuším, že by to mohlo souviset s mým psychickým stavem,“ vyjmenovává Mirka dál a přiznává, že se nejspíš blíží do poslední fáze „totálního vyhoření“. „Jsem vyčerpaná a opravdu už se těším do práce. Přitom jsem si myslela, že já jako matka vytouženého dítěte tenhle pocit mít nikdy nebudu.“

Co byste Mirce poradili vy? Jak by se měla teď zachovat? Zajímají nás vaše názory!

Mohlo by vás zajímat: Těhotenské mýty, které by vás mohly stresovat

Líbí se vám Kafe.cz? Čtete rádi naše články? Přidejte se k nám i na Facebooku!