Nasvědčuje tomu něco?

Bankéři samozřejmě tvrdí, že nikoli – optimismus až do posledního dechu (haléře) je ovšem jejich byznys. Přibývá ale lidí, které znervózňuje pohled na rostoucí úrokové sazby hypoték.
Je to jako v tom starém vtipu o muži padajícím z mrakodrapu,“ říká Viktor Kuneš, který splácí byt za pět milionů v novém činžáku v širším centru Prahy. Muž padá, ale přitom si říká – padesáté patro, pořád dobrý. Čtyřicáté patro, pořád dobrý – a tak dál, jistě to znáte. Tak i já si říkám: jsem ve druhém roce své pětileté fixace, pořád dobrý. Že úrokové sazby rostou a letos zřejmě překročí tři procenta? To se mě netýká, pořád dobrý. Jenomže kdoví, na kolika procentech hypotéky budou, až mi fixace skončí. To už možná přijde náraz na zem.
#clanek|3521985|3522512#

Snad si to děti užijí

Mít vlastní byt se v posledních letech stalo pro statisíce našinců základní životní jistotou: něčím, co prostě musí být. Je to s podivem – v západní Evropě jde vývoj jinudy. Zatímco u nás žije v nájmu jen asi pětina lidí, jinde to bývá až téměř polovina. Pro úplnost – ve vlastním (tedy včetně nemovitostí zatížených hypotékou) dnes v Česku žije 60 procent lidí: to je nejvíce v Evropě. Výraz „ve vlastním“ je ovšem předčasný – vždyť dokud dotyční nesplatí celou hypotéku, je bydlení pořád spíš banky než jejich.
Splácení hypotéky pak je pro řadu lidí celoživotním „prokletím“, které jim v řadě ohledů bere volnost rozhodování. „Už jsem se smířil s tím, že tu budu 30 let uvázaný jak pes u boudy,“ řekl nám jeden hypotékář s nepříliš nadšeným výrazem. „Pak umřu a snad aspoň moje děti si to bydlení užijí v klidu a pohodě.“
Že si dotyčný mohl dopřát poklidný život, kdyby se smířil s bydlením v nájmu, jež má přece také řadu výhod? To není tak jednoduchá věc. Za prvé – asi každý z nás chce, aby tu něco vybudoval a zanechal svým dětem. Proč tedy platit nájem za byt, který nikdy nebude náš, když můžeme splácet hypotéku a na konci být čistým vlastníkem nemovitosti?
V přemýšlení ještě lidi směrem k hypotéce posunula skutečnost, že výše nájmu v nájemních bytech jsou u nás hlavně ve velkých městech opravdu vysoké a často se fakticky rovnají výši hypoteční splátky za stejně velkou nemovitost.

Cenami už jsme na Západě

Cena průměrného panelového bytu 3+1 (70 m²) v Praze od roku 2015 do roku 2017 stoupla o rovný milion na 3 960 000 Kč, jak spočítal portál Cenovámapa.org, který jistě nelze nařknout z nekorektnosti. Historicky poprvé se také loni v Praze průměrná cena nového bydlení přehoupla přes hranici 90 000 Kč/m² – podle některých pramenů dokonce i přes 95 000 Kč. Během dvou let zde ceny nových nemovitostí narostly o více než 40 %: něco takového nemá v Evropě obdoby. Praha přitom ve věci není osamocená, zdatně jí sekunduje především Brno (v jehož Beverly Hills – čtvrti Útěchov – jsou ceny také mimořádně vysoké) a s mírným odstupem i další velká města.
Výsledkem pak je situace, kdy si bez hypotéky prakticky nelze bydlení pořídit. Kdysi v takových situacích dávala rodina peníze dohromady a byt se koupil. Dnes dá rodina – nemyslíme tím žádné zbohatlíky, ale běžnou střední či nižší střední třídu – také peníze dohromady, ale stačí jí to obvykle nejvýš na oněch zhruba 20 % ceny, jež musí hypotékář bance zaplatit předem.
Proto tolik lidí uvítalo situaci, kdy úrokové sazby hypoték byly rekordně nízké – až k hranici 1,77 %. V té chvíli opravdu nebylo těžké vzít svoje peníze, získat hypotéku a - byť se skřípěním zubů - předraženou nemovitost zaplatit.
Zásluhou toho všeho se prodávalo (a prodává) prakticky všechno, co přímo nepadá zájemcům na hlavu. Není divu – vždyť podle analýzy ČSOB v této zemi chybí zhruba 15 000 bytů, z toho třetina v Praze. Developeři by je prý rádi postavili, ale úředníci jim házejí klacky pod nohy příliš pomalým schvalováním výstavby.
Snad budou rychlejší alespoň v případě schvalování výstavby nových obecních bytů, které ohlásila Praha i několik dalších měst. Ano, ta města, jež ještě nedávno – často za podivných okolností – obecní byty privatizovala, nyní budou draze stavět nové.

Ticho. Před bouří?

Lidé z hypoteční branže se shodují, že letos vzroste úročení přinejmenším na 3 %. V dalších letech pak možná bude růst sazeb ještě rychlejší – návrat do časů šestiprocentních úroků je prý jen otázkou času. Co říkáte na stále častější spekulace ohledně blížícího se prasknutí „hypoteční bubliny“?
Ptáme se Jiřího Vilíma, ředitele odboru Rizikové obchody v Hypoteční bance (to je u nás lídr trhu, má přes 300 000 klientů). „Mám komentovat spekulaci?“ směje se. „Samozřejmě růst cen nemovitostí u nás není úplně obvyklý, na druhou stranu jeho příčiny jsou logicky odůvodnitelné. Pokud se podíváme na problémy velkých měst, v nichž není vyřešeno územní plánování a je tam málo prostoru k nové výstavbě, tak je logické, že ceny půjdou nahoru.
Zásadním parametrem tu je i velice nízká úroková sazba u hypotečních úvěrů, která jde nahoru pouze lehce. Pamatuji si, jak jsme v začátcích hypoték byli jeden čas i na 17 %! Ve srovnání s tím je dnes pořád hypotéka extrémně levná, i když momentální sazby jsou už lehce přes 2 %.
A je tu ještě jeden důležitý aspekt. Pokud budu chtít zhodnotit své peníze, jakou jinou možnost vlastně mám – když banky nabízejí na vklady v podstatě nulové sazby – než investovat do nemovitostí? Zvláště když mi stát stále připomíná, že mám od mládí myslet na zadní kolečka a že s mým důchodem to jednou bude bůhvíjaké.“
Že koupě pozemků, domů a bytů je z dlouhodobého hlediska tou nejlepší investicí, není žádná novinka. Čeští sedláci měli po generace zásadu: půda se neprodává, jen kupuje. Problém ovšem nastane, když si dnes nemovitost koupí člověk, který pak jen za cenu velkých nervů a obětí dává dohromady peníze na její splácení. Je jasné, že počet takových lidí bude prudce narůstat. Když ne letos, tak v příštích letech určitě.
Zatím jsme totiž v jedné z nejlepších hospodářských epoch našeho státu – platy, měna i HDP jdou nahoru a nejspíš to tak ještě nějaký čas bude. Co ale, až zlaté časy skončí? Kdy by to mohlo být? Nikdo neví – naše republika je natolik závislá na Německu a Bruselu, že i ve věci krizí kopírujeme jejich vývoj.
Ekonomové vám řeknou, že krize není otázkou „zda“, nýbrž „kdy“. Pak vzroste nezaměstnanost a nejspíš i inflace, řada lidí najednou nebude schopna svoje nemovitosti splácet. Realitní bublina bude propíchnuta a její prasknutí způsobí spoustě lidí opravdu velké problémy.
Jak by se na ně mohli předem připravit? Vlastně jen dvěma způsoby – buď si hypotéky, které jen tak tak zvládají platit, raději vůbec nebrat, anebo se na těžké časy plánovitě připravovat: šetřit a uskrovňovat se.
Mnoho lidí, kteří nebudou zvládat splácení, ale v budoucnu může očekávat návštěvu speciálně vyškolených bankovních úředníků. Ti by jim měli umět poradit, jak se z problému dostat; jak zatáhnout za záchrannou brzdu. Pokud to ovšem vůbec bude možné…