Karolína (37): Už jsem se smířila s tím, že zůstanu pannou do konce života. Pak se to ale stalo...

Byla jsem stará panna a knihovnice k tomu. Úplné románové klišé. Však jsem taky romány hltala. Zvlášť ty o lásce. Bylo mi sice jen sedmatřicet, ale už jsem nedoufala, že jednou zjistím, jak ve skutečnosti chutná sex...

Kdo by tomu věřil, že Karolína „to“ nikdy nezkusila. Že s nikým nechodím a nežiju a nebyla jsem nikdy vdaná, to kolegyně z práce věděly, ale nijak zvlášť to neřešily. Nebyla jsem ostatně sama, ačkoli ty druhé dvě single ženy byly šťastně rozvedené. Nikoho z nich ale nenapadlo se mě někdy zeptat, jestli jsem někdy s někým chodila dlouho. Tak dlouho, aby došlo až na „to“.

Máme rok 2016, kdo by předpokládal, že ve střední Evropě žije nějaká panna starší než osmnáct let? Jo, to v Japonsku, tam to je jiné. Četla jsem článek o tom, že existují tisíce japonských mužů a žen, kteří jsou panny a panicové, a že to tam je velký společenský problém. Můj společenský problém to rozhodně byl. Opravdu jsem to takhle neplánovala, ale když něco odkládáte moc dlouho, často to odložíte navždy.

Byla jsem vždycky docela hezká, kamarádi z vysoké by rozhodně nebyli proti, jenže já tehdy byla rozhodnutá počkat až na toho pravého. Že to je kravina? No je. Jenže vy jste nejspíš nikdy neslyšeli z úst svojí mámy větu: „Co jsem měla dělat, když už mě tvůj otec přivedl do jiného stavu a pak zdrhnul? Na to dát to pryč bylo pozdě, no tak ses narodila.“ Věřte mi, že taková sprška mateřské „lásky“ je dokonalá antikoncepce – prostě jsem se nemohla odhodlat mít s nějakým klukem vztah, který by skončil v posteli. „Co kdyby se mi stalo to samé? Co bych udělala? Měla bych další nebohé dítě a ničila ho, jako moje máma ničila takovými výroky mě?“ Tak tohle mě vždycky okamžitě napadlo, když jsme se měli dostat od líbání na lavičce někam dál. Že to každého chlapa přestane docela rychle bavit, je jasné.

Snad jen kdybych si našla nějakého křesťana, co by chtěl počkat až po svatbě, ale žádného takového jsem neznala. Bylo to jak podmíněný reflex. Sotva došlo na nějaké dotyky za hranicí bezpečných míst, okamžitě mi zněl její hlas v hlavě. Když mi vyčítala, že jsem divná, že je mi třicet a nejsem schopná si najít nějakého manžela, jenom jsem mlčela. Co bych měla říkat, že to je její vina? Těžko by to pochopila, a navíc můj problém to neřešilo.

Čtěte dál a dozvíte se, jak pokračoval Karolínin příběh!

 

 

Nejnovější články

2008 - 2017 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena