Francouzské děti prý nedělají scény, věříte tomu?

shutterstock.com

Možná už jste také slyšeli o francouzské výchově. Francouzi prý nedopustí, aby je děti neposlouchaly a nebo aby dokonce dělaly scény. Podle všeho jim stačí ve vypjaté situaci na dítě upřít svůj zrak a ono se začne chovat tak, jak si rodič přeje...

Ideál, říkáte si možná. Jaká je ale pravda? Než si začnete zoufat, proč zrovna to vaše dítko nic z toho nedělá, a provinile dumat, kde jste udělali chybu, musím vás uklidnit - není to pravda. Tedy, zcela jistě to neplatí o všech malých Francouzích. Francouzské děti nejsou žádný zázrak. A jejich rodiče a učitelé na ně nepoužívají žádné zázračné výchovné metody. Ostatně stejné nároky měli na moji generaci i naši rodiče. Proč tedy výsledky francouzské výchovy dnes udivují svět včetně Česka? Napadá mě jedno vysvětlení: Francouzi nepodlehli módě nových výchovných postupů, které dělají z dítěte ,partnera‘, a kladou ho na stejnou úroveň jako rodiče. Ideál francouzského rodičovství zůstává stále stejný: „Své děti milovat, vytyčovat jim hranice a být důsledný,“ shrnula to ředitelka školky mého syna. Řečeno bez servítků, Francouzi se nebojí být přísní.

Hlavní zásady a východiska francouzské výchovy tak, jak jsem ji dosud poznala já, se dají shrnout do následujících šesti bodů.

1. Čtyřikrát a dost

„Cože? Vy mu v jednom roce dáváte dopolední svačinu?“ upřímně se vyděsila pediatrička mého syna, když jsem při roční prohlídce měla vyjmenovat, co a kdy jí. Mimo jiné to byl jogurt a/nebo kousek ovoce po desáté hodině, tedy dvě hodiny po flašce mléka a tři hodiny před obědem.
„S tím musíte přestat, vždyť to je jezení mezi jídly, to vede k přejídání a obezitě! Od čtyř měsíců máte dítě učit na režim čtyř jídel denně,“ zamračila se na mě asi šedesátiletá lékařka. Pravidlo čtyř (pro dospělé tří) jídel denně, navíc v pevně určenou hodinu, je ve Francii takřka posvátné. Přes to nejede vlak.

Malí pašeráci na záchodcích

Stejně neoblomná byla i ředitelka jeslí, kam jsem ho začala na tři dopoledne týdně dávat: „Je už dost starý na to, aby jedl jen čtyřikrát denně. Jsou tak zvyklé všechny děti. Navíc dopolední svačina je úředně zakázána, je to součást boje proti obezitě,“ odvětila suše. Viděla jsem rudě. Boj s obezitou u dětí v takto útlém věku má podle mě probíhat především důrazem na zdravé potraviny a omezením těch nezdravých. Ale zakazovat jogurt, protože dopoledne se přece nejí?! Navíc jsem několikrát byla svědkem toho, jak děti vychovatelkám říkají, že mají hlad a chtějí jíst. Starší české děti našich známých už kvůli svačinám přinesly domů dokonce nejednu poznámku. A tak jim nezbývá nic jiného, než si jídlo potajmu pronášet o velké přestávce na záchod, kde se často dělí se svými francouzskými spolužáky, kteří také mají, světe div se, hlad.

Ve školce, kam chodí syn nyní, se nakonec rozhodli úřední nařízení obcházet a děti si mohou svačiny nosit z domova. Ale ne naše české chleby se salámem, ale sušené ovoce, müsli tyčinky, mandle apod.

Jesličkové menu

Z francouzského pojetí dětského jídelníčku jsem ovšem jinak nadšená. Děti jedí zdravě a rozmanitě, stejně jako dospělí. Ve školních zařízeních je běžná biokvalita ovoce, zeleniny i masa.

Zelenina nahrazuje tradiční české přílohy jako brambory a knedlíky. Součástí každého i ,jesličkového‘ oběda je ovoce a sýr. A pije se voda. Pro ilustraci voil obědové menu ve školce mého syna ze 14. ledna: Předkrm - salát z jablek a bílého zelí. Hlavní jídlo - pečený rybí filet s citronem, gratinovaná brokolice. Sýr - chaource. Ovoce - banán.

Na takováto menu jsou francouzské děti zvyklé od jesliček. Jestli si chcete přečíst o francouzském přístupu k jídlu víc, sáhněte po inspirativní knížce s líbivým názvem Francouzské děti jedí všechno od Karin Le Billonové. A nebojte, nejedí. I francouzské děti jsou jenom děti.

2. Nezávislá matka, samostatné dítě

Alfou omegou francouzské výchovy je (samozřejmě po pravidle čtyři jídla denně) ,autonomie‘ neboli samostatnost dítěte. Nejde ani tak o to, aby si umělo samo zavázat boty nebo si vybrat oblečení na následující den. Francouzské děti mají být především nezávislé na svých rodičích, být zvyklé na jejich nepřítomnost.

Upřímně, malí Francouzi ani nemají moc na výběr. Jejich matky se vracejí do zaměstnání (a to rovnou na plný úvazek) už od dvou a půl měsíce po porodu. Jak to dělají s kojením, říkáte si? Jednoduše. Většina Francouzek nekojí. Mateřská dovolená trvá šest týdnů před a deset po porodu, přičemž si matky často všech 16 týdnů schovají na poporodní období.

České zlo, francouzské dobro

Do Paříže provdaná vědkyně a dvojnásobná matka Petra si francouzský systém umožňující ženám brzký návrat do práce pochvaluje. „Velká část výchovy, kterou v Čechách zastává matka, je tady ponechána na škole, jeslích, chůvách. Nedokážu posoudit, v jakém měřítku to má důsledek na vývoj dětí, ale osobně mi připadá, že tím nijak netrpí, jsou od malička samostatnější a sociálnější.“ Jesle, na které v Česku vzpomínáme jako na jedno ze zel bývalého režimu, jsou ve Francii chápány jako výdobytek a požehnání pro matku a hlavně obrovské dobro pro dítě.

Pocity viny? Neznáme

Malí Francouzi jsou tedy od dvou čtyř měsíců zvyklí na to, že tráví většinu dne bez rodičů, ať už v jeslích, nebo u chův (oba typy hlídání předškolkových dětí, ostatně stejně jako ony školní obědy, jsou částečně dotované státem: čím nižší je příjem rodiny, tím méně zaplatíte). Není proto divu, že jsou zvyklí být ,samostatné‘, tedy bez neustálé péče rodičů. Ti francouzští mají za to, že by to v opačném případě ani nebylo zdravé, pro dítě ani pro ně, a že narozením dítěte jejich předchozí (společenský, profesní ani intimní) život nekončí. Proto když se Francouzka stane matkou, nerezignuje na svoji kariéru, nevzdává se svých přátel a nevěnuje veškerý svůj čas a energii svému dítěti. Zatímco v Česku se takový stav věcí bere jako přirozený důsledek narození potomka a běda matce, která se své nové roli cele neoddá, Francouzka bude mít ve svém přístupu celospolečenskou podporu.

Americká novinářka Pamela Druckermanová k tomu ve své skvěle napsané knize A dost! Francouzské děti nedělají scény píše: „Francouzky nepodléhají pocitům viny. Pomáhá tomu i všeobecné přesvědčení, že není zdravé, aby matky a děti trávily veškerý čas společně. Příliš těsný vztah matka dítě je tu nežádoucí.“

3. Mírná frustrace, dobrá frustrace

Druckermanová francouzskou výchovu charakterizuje jako proces, v němž se děti postupně učí respektovat jiné lidi a čekat, až na ně přijde řada. Čekání na to, až bude uspokojena moje potřeba, však vyvolává určitou frustraci. A zatímco všechny moderní (a módní) výchovné přístupy propagující kontaktní rodičovství a partnerskou komunikaci velí frustracím u dětí předcházet, Francouzi mají za to, že naučit dítě frustraci zvládat je jedním z cílů výchovy. Druckermanová cituje francouzského psychologa Didiera Pleuxe: „Dítě se musí už od raného věku učit, že není na světě samo a že všechno má svůj čas.“ Sama k tomu dodává: „Francouzští rodiče se nebojí, že frustrace jejich děti poznamená nebo jim ublíží. Naopak soudí, že dětem škodí, když se s frustrací nenaučí vyrovnávat.“

4. Určit pevné hranice

V souvislosti s výchovou skloňují Francouzi nejčastěji vedle ,autonomie‘ i ,encadrement‘. Slovník vám s pochopením tohoto konceptu příliš nepomůže: ohraničení, zarámování, píše se v něm. Dítě ,bien encadré‘ znamená, že dobře zná hranice, které nesmí překročit, ví, co se od něj očekává, koho má poslouchat, co má povoleno, a co už ne, a podle toho se chová. Zní vám to příliš přísně a autoritativně? Nenechte se zmást. Uvnitř těchto hranic má dítě relativně dost volnosti. Ředitelka mateřské školy mého syna to vidí takto: „Děti hranice potřebují, dodávají jim pocit jistoty a bezpečí. Přílišná volnost v nich vyvolává nejistotu a úzkost.“ Děti podle jejích slov hranice poznávají tak, že je porušují, překračují, tedy testují, kam až ty hranice sahají. „A to je v pořádku. Úkolem rodiče je to opakovaně vysvětlovat a hlavně na vytyčených hranicích důsledně trvat. Jejich neustálé povolování, nebo naopak utahování dítě jen dále znejistí. Smyslem hranic je pevná jistota,“ míní ředitelka.

Když nastoupí dogma

Koncept volnosti a svobody uvnitř pevně daných hranic, důsledného trvání na nich a jejich neustálé trpělivé vysvětlování mi je velice sympatický. Poněkud méně sympatické však je, když se ona důslednost promění v rigidní dogma. A to se Francouzům stává. Například naše sousedka i její muž hodně pracují, takže jejich syn Malo otce vídá jen ráno, matka se vrací nejdříve po sedmé. Loni mu byly čerstvě dva roky a každý večer, když se vracel s matkou od chůvy, ječel, jako by ho na nože bral. „Chci, aby chodil sám,“ poznamenala jeho matka odhodlaně, když jsem překračovala ječícího Mala válejícího se na schodech (vidíte, dělají scény!). Malého unaveného chlapečka, který trávil celé dny u chůvy a večer si podle mého jen takto vynucoval pozornost a náruč matky, mi bylo upřímně líto. Jeho matka ale neústupně trvala na dodržování pravidel, která stanovila.

Ty jsi autista, ty hyperaktivní

Problém, který s sebou koncept jasně daného rámce přináší, je, že jakmile z něj nějaké dítě vybočuje, má ve Francii dost problém. Ohledy na individualitu se tu moc nenosí (ve školkových třídách o 25-30 dětech na dvě učitelky to prakticky ani není možné). Dítě se nechce družit s ostatními a raději si hraje samo? Hned se mluví o autismu a je posláno k psychologovi. Nebo naopak dítě nevydrží dlouho sedět a kreslit panďuláčky? Jasná hyperaktivita. Neznám oficiální čísla, ale připadá mi, že děti tu jsou posílány na psychologická vyšetření jak na běžícím páse.

5. Já vysvětluju, ty rozumíš

Ve Francii jsou děti považovány za malé dospělé. Alespoň mně to tak připadá. Nejen, že se tak stravují a oblékají, také se předpokládá, že se jako dospělí, tj. rozumně a adekvátně situaci dokážou chovat. Však také francouzský ekvivalent českého „Nezlob!“ je „Sois sage!“, doslova „Buď rozumný!“

„Děti už od narození považujeme za inteligentní bytosti, které jsou s to spoustu věcí pochopit, a proto má cenu jim je vysvětlovat. Možná to je odkaz Descartova: Myslím, tedy jsem,“ zamýšlela se nad tím ředitelka školky během našeho rozhovoru. „A, víte, jsem přesvědčená, že děti rozumějí mnohem více věcem, než si my dospělí vůbec dokážeme představit,“ dodala.

Pamatuju si, jak jsem byla příjemně překvapená při první synově prohlídce u lékaře. Na několikatýdenní miminko trpělivě mluvil, neustále mu (a potažmo i mně) vysvětloval, co s ním bude dělat a proč. Na hodinách cvičení s miminky se zase kojencům neustále vysvětlovalo, proč není důvod plakat, když na ně sáhne vedle ležící dítě nebo proč mu nemají brát hračku, kterou právě ocumlává.

Do knihovny ve dvou měsících

Předpoklad, že děti jsou schopny vnímat a rozumět stejně jako dospělí, vede i k tomu, že se jejich světy překrývají více než u nás. „Od raného věku tady děti mají hodně kulturních aktivit. Chodí do divadla, na maňásky, do kina, muzea, koncerty. Je to pro ně mnohem více součástí každodenního života než v Čechách,“ všímá si vědkyně Petra. Třeba kartu do knihovny vystaví vašemu dítku od jeho dvou měsíců.

Ostatně knihovny jsou snad nejvíce baby friendly místem v Paříži. Kromě úžasného knižního fondu pro děti včetně těch nejmenších tu mají dětské záchody, stolky a židličky, přebalovací stoly a koberce pro nejmenší a samozřejmě bezbariérový přístup (v Paříži není nic z toho samozřejmost). Rodiče berou děti od útlého věku nejen za kulturou, ale i do kaváren a restaurací. Ne, ani tam často nemají přebalovací pulty, natož dětské koutky. Děti se prostě (za)baví s rodiči, knihou nebo iPadem, popřípadě ,zlobí‘, a tím se, jak bylo řečeno, učí a ,socializují‘, takže další návštěva podniku už proběhne třeba klidněji.

A samozřejmě spolu jezdí i na dovolené (i když jsou movití Pařížané, kteří nechávají malé děti doma s chůvami). Když byl synovi rok, letěli jsme s ním na tři týdny do Thajska. Bylo zajímavé sledovat francouzské a české reakce. „Berete i malého? No to je skvělé, to si báječně užijete. A v Thajsku mají skvělé chůvy, když si budete chtít večer vyrazit sami.“ Versus „Cože? To jste se zbláznili?! Letět s takhle malým dítětem je nerozum! Neužijete si to ani vy ani on. Lépe mu bude doma u bazénu.“

6. Večery patří dospělým

Francouzští rodiče automaticky předpokládají, že večery patří jim. Od dětí se očekává, že budou nejpozději do devíti zalezlé v posteli a po rodičích už nebudou nic vyžadovat „Dobu, které se říká ,čas pro dospělé‘, Francouzi chápou jako zásadní lidskou potřebu. Trvání na ní prospívá i dětem. Tak se dítě učí chápat, že není středem světa, a to je významné pro jeho vývoj,“ cituje Druckermanová ve své knize francouzskou rodičovskou příručku Vaše dítě.

Od narození ve svém pokoji


Představu, že dítě své rodiče večer neruší, možná upevňuje fakt, že francouzská mimina už od narození spí ve svém pokoji (s nácvikem samostatnosti se začíná skutečně záhy). Na to se pravidelně vyptávají i pediatři. Pokud spí dítě s rodiči v ložnici, jsou ochotni nad tím vzhledem k velikosti pařížských bytů přimhouřit oko. Ale spát s rodiči v posteli? „To vám silně nedoporučuju, s tím co nejdříve přestaňte,“ nabádala mě pediatrička, když jsem se prořekla, že si dcerku, které zrovna rostly stoličky, beru nad ránem k sobě do postele.

Vstup zakázán!

Ložnice obecně bývá v některých domácnostech považována pro děti za skoro zapovězené místo, kam nepatří. Sousedů Malo třeba do ložnice vůbec nesmí. Stejně tak přátelé mého švagra, oba dva právníci, odmítají, aby k nim jejich dvouletý Arthur v noci chodil a spal u nich v posteli. „V noci chci mít klid, potřebuju se vyspat. Takže i když bouchal na dveře a dělal scény, prostě jsem mu neotevřela. A několikrát se stalo, že jsem ho ráno našla spát na prahu za dveřmi,“ popisovala nám nevzrušeně Arthurova matka, jak ho nechává spát na podlaze jako nějakého psa. Víckrát jsem se s tímto párem vidět nechtěla. Na některé francouzské výchovné postupy (a jejich zastánce) holt nemám žaludek.

NEZÁVISLÉ DÍTĚ je deálem francouzské výchovy. Už od dvou a půl měsíce tu chodí do jeslí. POCIT BEZPEČÍ a jistoty děti získají, mají-li jasně stanovené hranice. Na jejich respektování je pak třeba trvat. S KOJENCEM DO KNIHOVNY Proč ne? Ve Francii vystaví dítěti čtenářský průkaz už ve dvou měsících. Na nejmenší jsou tu skvěle zařízeni.

 Mohlo by vás také zajímat: Proč děti utíkají z domova? nebo Desatero pro čerstvé (a nastávající) tatínky

 
Mateřská dovolenáOšetřovnéKalkulačky
comments powered by Disqus

Související články

2008 - 2016 © Astrosat Media s.r.o.

Všechna práva vyhrazena