Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.
Může být křestní jméno stigmatem a setkali jste se ve své praxi s takovým případem?
L. Dastlík: Určitě ano. V praxi jsem se setkal s několika případy – buď je jméno hodně netypické, nebo asociuje osobnosti či postavy z historie, které nejsou moc populární. Další variantou je jméno pohádkové postavy a poslední možností je, že dítě neumí jméno správně vyslovovat. V některých případech se potom stává, že dítě své jméno natolik nemá rádo, že používá nejprve přezdívky a nakonec se nechá přejmenovat.
S. Machovská: V dnešní době existuje řada studií, které se snaží dokázat, že křestní jména ovlivňují vlastnosti nebo budoucnost jejich nositelů. Z vlastní praxe mám ale zkušenost, že hodnotu křestnímu jménu dávají rodiče nebo učitelé svými postoji k dítěti. Školní prostředí může stigmatizaci napomáhat. Jméno, které společně s příjmením vytváří vtipnou kombinaci, může být ve třídě zdrojem posměchu.
Možná má dítě jen špatnou zkušenost s nositelem daného jména…
S. Machovská: Jistě, tuhle zkušenost poté na základě stejného jména přenáší na spolužáka, byť ten mu nic neudělal. S takovým případem jsem se setkala. Děti dokážou být škodolibé. Zde je na místě okamžitý zásah pedagoga. Je důležité pátrat po hlubších příčinách.
Takže máte pocit, že děti s neobvyklým křestním jménem jsou pro okolí stále tak trochu za exoty?
S. Machovská: Otevření hranic nám umožnilo cestovat a poznávat jiné kultury, s tím přišla i nová jména. Značný vliv mají i média a slavné osobnosti. Neobvyklé křestní jméno bude vždy poutat pozornost, i když dnes už ne do takové míry jako kdysi. Pokud děti o něčem nemají informace, rády si je tedy domyslí. Je proto na místě vysvětlit jim původ jména nebo objasnit, proč se tak dítě jmenuje.
L. Dastlík: Zajímavý moment je, že nejvyšší tlak na „obyčejnost“ jména je ve středně velkých, dalo by se říci maloměstských podmínkách. Ve velkých a v úplně malých jako by lidé zase tolik věci neřešili. Určitě se ale obecně posouvá hranice toho, co je již bráno za exotické jméno. Zvláštní je spíše, když má dítě jmen více a představuje se všemi.
Proč vlastně lidé dávají svým dětem velmi neobvyklá a výjimečná jména?
S. Machovská: Dnes jsou křestní jména hodně poznamenána vlivem filmových i seriálových hrdinů, herců, hereček, nebo dokonce nesou podobu ovoce či předmětu. Za pár desítek let přijde jiný trend. Lidé vyberou neobvyklé jméno, protože se jím prostě líbí jeho podoba.
Nebo se jim líbí pozitivní vlastnosti hrdinů, které by u svého dítěte chtěli sami podporovat…
S. Machovská: Za výběrem bizarního jména vidím někdy i touhu po výjimečnosti, kterou pak rodiče v dítěti skutečně dále podporují. Otázkou je, zdali tím „neventilují“ touhu po vlastní výjimečnosti.
Má ale výjimečné jméno i nějaký nezpochybnitelně pozitivní efekt?
L. Dastlík: Určitě budí více pozornosti, dítě je více zvyklé na dotazy a interakci s ostatními, což mu může pomoci.
S. Machovská: Pokud by mělo určité jméno takový efekt, jmenovali bychom se tak téměř všichni, nemyslíte?
Neobvyklost jména často končí na hranicích Česka
Jak se žije s neobvyklým křestním jménem? Několik českých nositelů zvláštních jmen i rodičů nezvykle pojmenovaných dětí objasňuje a vysvětluje své důvody.
Vladimír (46), syn Ezra
Vybírali jsme v rozšířeném kalendáři jmen, hledali jsme především takové, které zní harmonicky ve spojení s příjmením. Výjimečnost jména Ezra je relativní. Podle stránky nameberry.com bylo nejpopulárnějším chlapeckým jménem na světě v první polovině roku 2016. takže neobvyklost jména končí na hranicích České republiky. Jméno Ezra znamená hebrejsky pomoc, tak snad bude spíše výhodou. Okolí reagovalo různě. Mnozí byli nadšení, někteří si ho nemohli zapamatovat, jiní se ptali, jak mu budeme říkat zdrobněle.
Klotylda (26)
V raném dětství bylo pár karambolů, protože děti se vymezují vůči všemu, co je jiné. Ovšem s postupujícím věkem jsem si uvědomila, jaké výhody neobvyklé jméno nabízí. Každý si vás pamatuje a v některých to dokonce budí zcela neobjektivní náklonnost a vstřícnost. Nevýhoda? Je tak snadné si udělat ostudu, kterou si všichni zapamatují, čili je třeba mít se na pozoru. Svému dítěti bych neobvyklé jméno rozhodně dala. Chytrý člověk si s tím poradí.
Indira (56)
Vždycky mi připadalo přirozené, že se jmenuji Indira, když kolem mě byla celá Indie! Byl to tatínkův obor, tak se všechno točilo kolem ní i u nás doma. Až později jsem zjistila, že to jméno moc obvyklé není… nevím, jestli je to výhoda, když se vás pořád ptají, jak se vlastně jmenujete a jestli je to přezdívka. A když už si to vaše jméno zapamatují, tak jste pořád v první linii, příjmení nepotřebujete. Jak moc jsem chtěla být v dětství nenápadná! Ale svoje jméno mám opravdu ráda a jsem vděčná, že jsem ho od rodičů dostala! Ve školce mi sice jedna holčička říkala Indíra Špindíra – ale ona by si našla rýmovačku asi na jakékoli jméno.
Jméno jako dar, či pomsta?
Když jsem byl menší, přišlo mi mé jméno normální. Mému okolí ale ne. Jmenuji se Denis, ale lidé si mě podle svého gusta přejmenovávali. Říkali mi Davide, Dominiku a někteří mě v žertu nazývali Divišem. Přišlo mi to jako urážka. Nevěděl jsem tehdy, že je to skutečně slovanská varianta mého křestního jména. V Kopřivnici jsem byl na sklonku minulého století za exota. Člověk přeci nemůže za své jméno, anebo platí rčení nomen omen? Babička mi říkávala Dendo, což jsem bytostně neměl rád, ale člověk se mění a z některých úst mi to dnes přijde docela přítulné. Zažil jsem si ale také horké chvilky. V kolektivu základní školy jsem byl oblíbený, protože jsem působil jako voják v první linii. Svým jménem jsem totiž chránil své spolužáky. Vždy, když hrozilo, že někdo bude vyvolán k tabuli, nebo k řešení nějakého úkolu, bylo jasné, že to budu já. Prostě jsem musel být vždy připraven, zatímco ostatní mohli lelkovat. Když si nějaký odvážlivec zkoušel notovat Denis-penis a jiné varianty, obvykle jsem si s ním poradil v pěstním souboji. S tím, že jsem neměl až do nedávné doby jmeniny, ale ne. Rodiče se rozhodli, že je budeme slavit 11. září. V kalendáři tehdy již Denisa byla. Ale já si svátek obhájil, říkal jsem si, že jde o den Denisa… A snad i na základě těchto zkušeností jsem svému synovi dal jméno mnohem méně nápadné.
Touha se odlišit?
Kdysi rodiče vybírali svým dětem jména podle několika daností – pojmenovávali potomky po sobě, po příbuzných, kmotrech či kmotřičkách i oblíbených svatých. Touha dát dítěti jméno, které by jej vyčlenilo z davu, byla u našich předků minimální. A pokud už někoho přepadla, okolí se vůči jeho odlišnosti dost výrazně vymezilo. Například v rodině mojí přítelkyně se traduje zajímavá historka. Její babička Marie se narodila roku 1901 do nuzných poměrů. Svému prvnímu synovi dala jméno František (po tatínkovi), druhému tradiční venkovské jméno Josef. Když se jí narodilo třetí dítě, pojmenovala ho Zdeněk, to jméno pro ni symbolizovalo jistou vznešenost. Jenže chlapeček záhy po porodu zemřel. Když šla Marie zařizovat pohřeb, obvinil ji místní farář, že smrt synka způsobila sama, právě svojí touhou se odlišit. Proč prý syna nepojmenovala nějak obyčejně! Takhle ji pánbůh za její pýchu potrestal. Cyntia, Rukel, Ronndel, Sanel, Mnata... Dnešní čeští rodiče se božího trestu ani výstřednosti nebojí. Pokud jim soudní znalkyně Miroslava Knapová (mj. i autorka knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat?, jež obsahuje přes sedmnáct tisíc rodných jmen) jméno povolí, nebrání jejich kreativitě nic v cestě. Ale co na to jejich potomci?
