DANA (32): Vdala jsem se za muslima a přijala jeho víru. Jsem šťastná...

shutterstock.com

Nelíbí se mi, když lidé z muslimských zemí někomu ubližují, ale to z mé zkušenosti nemá s opravdovým islámem nic společného. Vím, koho jsem si vzala, můj manžel i jeho kamarádi ze studií i z práce jsou mírumilovní lidé. Já jsem jeho víru neznala, pocházím z úplně obyčejné české rodiny ze severu Čech, byli jsme dvě dcery a jeden syn vychovávaní úplně běžně a naši rodiče nebyli a nejsou aktivní v žádném náboženství.

Nejspíš by se dalo říct, že je jim každé náboženství jedno, že jsme sice slavili doma křesťanské svátky, jako jsou Vánoce a Velikonoce, ale jenom proto, že slavení je hezká tradice. V životě jsme snad nebyli v kostele, ale vlastně ano, jednou kdysi dávno o Štědrém dnu na půlnoční mši, ovšem to se snad ani nepočítá, to je spíš kulturní zážitek. Islám je něco jiného, není v Česku obvyklý a lidé se ho bojí.

S Achmedem jsem se seznámila a provdala se za něj dávno před tím, než začaly velké nepokoje v arabském světě a celá záležitost s uprchlíky. Dneska bych však jednala stejně. Islám má pro nás historicky špatný zvuk a lidé ho neznají. Nevědí, kolik úžasných vědeckých objevů z arabských zemí pochází, jak skvělí to vždycky byli lékaři, chemici či astronomové nebo i básníci. Ani moje máma dodnes nechápe a nemůže skousnout, proč mám za manžela zrovna muže z muslimské země, proč jsem si nevzala někoho obyčejného, s kým by si víc rozuměla. Nezbývá jí nic jiného než to přijmout. S mužem se také hodně snažíme, abychom nijak nenarušovali rodinné zvyky a nerozbíjeli naše tradice. Takže třeba chodíme i s dětmi na návštěvu k babičce a dědovi právě na Vánoce, i když vlastně nemáme co slavit. Jenom jsme mámu poprosili, aby třeba na chlebíčcích nebyla šunka, protože vepřové nejíme, ale to přece není žádný problém.

 

 

Nejnovější články

2008 - 2017 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena