Zlata Adamovská: „Odpočívat budu až na hřbitově.“

Vypadáte báječně, jak se udržujete ve formě, cvičíte, sportujete?

Vždycky jsem měla raději lidi, u kterých nevítězila forma nad obsahem. Ale najednou mně bylo „pade“ a tělo, kterému jsem celý svůj dosavadní život nevěnovala tolik pozornosti, kolik by si určitě zasloužilo, se začalo hlásit o svá práva.Rozhodla jsem se mu vyhovět a pravidelně navštěvuji posilovnu v centru Holmes Place, kde cvičím pod dohledem svojí trenérky Zuzky. Například stroj Power plate vám probudí k činnosti svaly, o kterých jste ani nevěděli, že je máte. Jak se říká: „Odříkaného největší krajíc“. To, nad čím jsem celý život trochu ohrnovala nos, se stalo součástí mého života. Odměna v podobě masáže nebo sauny je pak o to větší radost.

Když vás tak poslouchám, tak je mi jasné, že určitě dodržujete i zdravou životosprávu…

Velmi se snažím.V Holmes Place jsem využila možnost konzultace s výživovým poradcem, takže už vím, v kterou denní dobu a čím se můžu ládovat, co musím a co nesmím zanedbávat. Změnila jsem hodně svoje stravovací návyky, omezila jsem sladkosti a jde to. Jen tu pravidelnost nezvládám, tak snad o prázdninách budu důslednější.

Držela jste někdy v životě dietu? Pokud ano, s jakým výsledkem?

Mockrát. Během týdne jsem byla schopná shodit i tři kila. Ale během dalších dní byly většinou zpátky.

Teď, když jste se dala na cvičení a stravujete se zdravě, jste s váhou určitě zase dole… A co další „součásti“ ženské krásy, jak často třeba chodíte ke kadeřníkovi, na kosmetiku, či na modelaci nehtů?

Jednou za měsíc? No spíš za dva. V tomhle ohledu se dost zanedbávám. Občas zajdu do kliniky LaserEsthetic, kde se o mě starají trochu důsledněji a podstoupím laserovou gelovou masku či jiné procedury. Nijak to nepřeháním, ale koneckonců moje tvář je můj výrobní prostředek, tak stojí za to ho občas hýčkat. (usmívá se)

A oblečení? V čem se cítíte nejlépe? Sledujete módní trendy, držíte se jich při oblékání?

Každá víme, co nám sluší a kde mají módní trendy svoje hranice. Já mám to štěstí, že jsem objevila českou značku Infinite, u které vždycky najdu spoustu věcí na doplnění svého šatníku. Mám ráda jednoduché věci, které se dají dobře kombinovat, jsou praktické a přitom ženské.

Zatím jsme jen u tzv. ženských otázek, jaký je váš názor na feministky?

Když se bijí za práva žen, fandím jim. Jen mám strach, aby v zápalu boje neztratily svou ženskost. Pak by nebylo za co se bít, že? (směje se)

Myslíte si, že u nás mají ženy stejné profesní šance jako muži?

Jak kde. Mnohé studie dokázaly, že tam, kde lze vykonávat stejnou práci jako muži, jsou ženy většinou podhodnoceny finančně. A když je žena ve své profesi stejně úspěšná jako muž, je to daleko větší úspěch, protože ona nemá doma svoji manželku, která by za ní vedla domácnost, starala se o děti a o chod rodiny. Většinou tohle všechno dělá průběžně se svojí prací a manžel tak má čas na svoje koníčky, kamarády a podobně. Ale: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“

Co je pro vás jako pro ženu v životě to nejdůležitější?

Spoléhat sama na sebe, nevěšet se nikomu na krk, mít zdravé děti, dělat dobře svoji práci, mít podporu a lásku partnera. Kvůli emancipaci neztratit ženskost a zdání zranitelnosti, kvůli které nás muži chtějí ochraňovat.

Dovedete se třeba jen na chvíli představit v mužském těle? Chtěla byste si to třeba na jeden den vyzkoušet? Proč?

Kdyby to bylo tělo Brada Pitta, tak klidně. Mozek bych si vypůjčila od Billa Gatese a zbytek už bych snad zvládla sama. Určitě bych se snažila zjistit, na co nás ti muži vlastně potřebují, co od nás očekávají a jestli jsou schopni opravdové lásky.

Hezky jste to řekla, kdybyste si vlastně tak odskočila do role muže… Mimochodem jak jste se vůbec dostala k herectví, prý vás k němu přivedl tatínek, je to pravda?

Ano. Můj táta byl nadšený ochotník. A když odpozoroval můj exhibicionismus, hlavní předpoklad pro tohle povolání, přihlásil mě do dramatického kroužku a pravidelně tam se mnou dojížděl, protože jsme bydleli v Klecanech za Prahou.

Byl to váš dětský sen, nebo se přání dělat tuhle profesi zformovalo až v dospělosti?

Já jsem té myšlence, že se stanu herečkou, brzy uvěřila a vlastně jsem o jiném povolání ani neuvažovala. Byla to velká troufalost a teprve úspěšné zkoušky na konzervatoř a první krůčky před kamerou a na jevišti mně začaly ukazovat, o čem tohle povolání vlastně je. Nejen touha předvádět se, ale proměňovat se, začínat s každou novou rolí vždycky od začátku, obětovat téhle práci většinu svého volného času, být trpělivý, pracovitý, ctižádostivý ale zároveň pokorný. Neusnout na vavřínech a mít v sobě neustále touhu podívat se za horizont.

Herecké geny ale, tuším, nemáte, tatínek prý byl cukrář a maminka prodavačka obuvi, jsou to správné informace?

Táta se vyučil cukrářem u „Myšáka“ ve Vodičkově ulici v Praze, pak se nechal naverbovat do armády, odkud potom utekl a vrátil se k cukrařině. Žádná rodinná oslava se neobešla bez jeho dortů. Doma to vonělo vanilkou a rumovou trestí. Jako malá holka jsem dostávala olizovat vařečky a metličky. Paráda. No a za mámou jsem chodila po škole do obchodu s obuví, kde jsem jí občas pomáhala. Tam to byla zase vůně kůže a papírových krabic. Pak se přestěhovala do kanceláře a to už nebylo ono.

Při vaší popularitě a hereckých úspěších asi nepatřičná otázka, nicméně nelitovala jste někdy později, že jste se vydala na hereckou dráhu?

Ne všechny dny byly radostné, ale neměnila bych.

V jaké vaší filmové roli jste se cítila nejlépe, ve které jste nejvíce musela hrát tzv. svůj protiklad?

Například Eliška Janderová ze seriálu Sanitka byla trochu můj protiklad, ale měla jsem ji moc ráda. Nebo role záludné manželky ve filmu Hadí pohledy byl trochu „protiúkol“, ale ty mají herci většinou nejraději. Z posledních rolí jsem si moc užívala Zitu Gráfovou ve filmu Milenci a vrazi a s „doktorkou Páleníkovou“ se potkávám a kamarádím už přes tři roky.

A právě díky roli doktorky Pálenikové z Ordinace v růžové zahradě jste se stala nejpopulárnější ženou televize Nova v anketě Anno 2008. A stala se, jak se říká, slavnou celebritou. Jak se vyrovnáváte se slávou, s tím, že vás lidi poznávají na ulici?

Myslím, že to, co se mi přihodilo, je celkem přirozené. Když někomu „lezete“ do obýváku dvakrát týdně, stanete se součástí jeho života. Ohlasy na tuhle roli jsou mimořádné a já jsem za tu přízeň divákům vděčná. Užívám si to, protože vím, že jde o dočasnou záležitost. Lidí se nestraním, nezavírám se za vysokou zeď, ani nevím, proč bych měla. Ráda si popovídám se sousedy, když pleju zahrádku, nebo když v zimě hrabu sníh z chodníku.

Jak jste se dostala k roli Dr. Páleníkové, v konkursu?

Před více než třemi lety jsem byla pozvaná do kina Galaxie, kde se tehdy Ordinace natáčela, abych se zúčastnila kamerových zkoušek. Dnes totiž nemá poslední slovo při obsazování režisér, ale i dramaturg a producent. To, že z dalších hereček vybrali zrovna mě, byla prostě klika o zároveň velká změna v mém životě.

Jak se v té roli cítíte? Seriál sleduje kolem 2,5 milionu lidí, proč je podle vás seriál tak úspěšný?

Jedna věc je setrvačnost a konzervativnost českého diváka. Dalšími důvody k oblibě jsou lékařské prostředí a řešení mezilidských vztahů v něm. Množství postav také umožňuje, aby si každý divák vybral svého oblíbence. Já jsem byla překvapená, kolik lidí si oblíbilo moji postavu. Přesto, že není nejmilejší, vystřídala několik partnerů, ráda si dá nějakou tu skleničku, občas kouří, má svérázné vystupování, je to nejoblíbenější ženská postava seriálu. Možná ale i proto, že má smysl pro humor, životní nadhled, hned tak se z ničeho nehroutí, dělá dobře svoji profesi a dává ženám naději, že ani v padesáti není pozdě změnit svůj život.

Vy ale nejste zdaleka „jen“ seriálová herečka, můžete nám prozradit, kde v současnosti hrajete, zda se nerýsuje nějaká nová filmová role?

Hraji už dvacátou sezonu v Divadle na Vinohradech, kde mám za sebou čerstvou premiéru hry Mumraj a v říjnu mě čeká další, adaptace Felliniho filmu Zkouška orchestru. Na podzim budu zkoušet v divadle Ungelt takové „jevištní roadmovie“, herecký duel s kolegyní Janou Štěpánkovou. Premiéra bude v listopadu. Po filmové pohádce Peklo s princeznou zatím žádný film na obzoru není, ale já se ráda nechám překvapovat. Uvidíme.

Když jste natáčela úspěšný seriál Hříchy pro pátera Knoxe, zhroutila jste se, tuším, že to bylo před nějakými pěti šesti lety. Bylo to z přepracování?

Poslyšte, vám ten čas tedy pomalu utíká. Seriál se vysílal v roce 1992. Je to už 17 let! Ano, tehdy jsem si opravdu „hrábla na dno“. Mít 10 dílů (vlastně premiér) do roka a ještě navíc v přímém přenosu, by bez šrámů vydržel málokdo.

To to letí! V březnu jste oslavila kulatiny, neříkáte si tak někdy, že byste měla ve svém pracovním tempu přece jen trochu zpomalit?

Nevím proč. Naopak. Času, který mám před sebou, je určitě míň, než toho, co mám za sebou. Jsem strašně ráda na světě a chtěla bych tu být ještě něco platná. Odpočívat budu až na hřbitově.

Poznala jste také odvrácenou stranu slávy?

Jistě. Ta odvrácená strana se jmenuje bulvární tisk.

Chápu, jak jste vnímala spekulace bulváru o vašem údajném rozvodu s Radkem, ublížily vám ty výmysly?

Byli jsme tou dobou na dovolené v Jižní Africe a při návratu nás přivítali paparazzi u domovní branky. Nehnuli se odtamtud čtyři dny. Napsalo se spoustu hloupostí a urážek. Bohužel si nemůžu pověsit na krk ceduli s tím, že to a to není pravda. A mimochodem, čím si vlastně bulvár zasloužil, že mu věnujeme tolik pozornosti a času ze svého života?

Když už mluvíme o vaší rodině, někde jste se nechala slyšet, že jste přísná na vaše dvě děti, které máte s manželem Radkem Johnem?

Snažím se, ale ve výsledku mně chybí důslednost. Rozhodně je nerozmazluju a neposkytuju jim žádné výhody. Vedu je k samostatnosti a snažím se je vést k tomu, aby dělaly ve svém životě všechno pro to, aby tu nebyly zbytečně.

Co vlastně dělají Bára a Petr?

Oba ještě studují. Bára hispanistiku na Filosofické fakultě UK. A Petr víceleté gymnázium.

Pomáhají vám, tedy hlavně dcera, s chodem domácnosti? A co Radek?

Nevím proč by to měla být hlavně dcera, ale o pomoc se samozřejmě dělí i syn a manžel, nejsem přece jejich služka. Jenže je spousta věcí, které nikdo neudělá tak dobře jako já, takže jsem často otrokem svojí svéhlavosti. Radek rád vaří a musím říct, že dobře. A já chválím, a chválím, a chválím…

Projevilo se, že Radek po mnoha letech opustil exponované místo v „Na vlastní oči“ na Nově třeba v tom, že je teď více doma a intenzivněji se věnuje chodu domácnosti?

Chod jakékoli domácnosti ho většinou nechával chladným. Mnohem víc ho zajímaly věci veřejné. A to doslova. Nedávno byl zvolen předsedou strany stejného názvu a já doufám, že ze svých ideálů nesleví. Jeho životní krédo totiž je „Je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu.“

Máte ještě nějaký nesplněný profesní a životní sen?

Nesním. Žiju. A jak známo, své sny zabijete tím, že je uskutečníte.

Dovedete si představit, že jednou odejdete do hereckého důchodu?

Jistě, ale neřeknu vám, kolik mně bude… (smích)

Chtěla byste něco vzkázat, nebo popřát našim čtenářkám?

Milé čtenářky. „Život je jako jazzová trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde“, pravil Lous Armstrong. Přeji vám proto hodně síly v překonání všech překážek. Držte se, snažte se a buďte zdrávy. Vaše Zlata Adamovská