Právě on je, spolu s Martinou Sáblíkovou, naším nejdůležitějším triumfem na zimní olympiádě ve Vancouveru. Pocit, že zástup fanoušků od něj očekává medailové umístění, mu však na začátku olympijského závodění příliš sebevědomí nedodával. Teprve když si ze závodu na patnáct kilometrů odnesl první bronzovou medaili, uklidnil se a získal optimismus do dalších bojů: nyní může závodit třeba i o zlato!

Běh na dlouhou trať

Olympiáda ve Vancouveru je už jeho čtvrtá a v poslední době sbírá jeden úspěch za druhým. "Ale není to tím, že bych se cítil vyzrálejší," říká. "Prostě možná umím trochu líp lyžovat, trochu víc vydržím, ale nejspíš jde o to, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Já asi nebudu zralej nikdy." Ve svých dvaatřiceti letech je nicméně mezi běžkaři už zkušeným mazákem. Což může být výhoda. "Náš sport je o zkušenostech," vysvětluje jeho trenér Miroslav Petrásek.

Lukáš Bauer, Olympijské hry, Vancouver

Jeho doposud nejúspěšnějším závodem je lyžařská série Tour de Ski, kterou vyhrál už dvakrát - v roce 2008 a nečekaně i letos, kdy ho zahraniční komentátoři ověnčili přízvisky jako "Dominátor Bauer", "Zvíře" nebo "létající Lukáš".

Sousedé fandí

Jeho nejvěrnějšími fanoušky jsou dnes jeho krajané z Božího Daru, krušnohorského městečka na česko-německém pomezí. "Vždycky, když Lukáš jede závod, místní konzum vyvěsí vlajku a všichni jsou ze závodu hotoví," říká jedna z místních obyvatelek. Pokaždé, když se vrací s medailí, mu spoluobčané přichystají zvláštní dárek nebo slavnostní uvítání. Po návratu z letošního Tour de Ski mu například připravili obří čokoládu přes půl stolu. A až dorazí z Vancouveru, čeká prý na něj kromě kapely i slavnostní ohňostroj.

Lukáš Bauer však svému městečku také pomáhá: právě prodej placek s jeho jménem totiž napomáhá shromáždit peníze na údržbu běžeckých tratí v okolí Božího Daru. Z čistě marketingového hlediska má Lukáš Bauer výhodu: mezi jeho fanoušky je totiž mnoho žen, jejichž přízeň bývá trvalejší než u mužských sportovních nadšenců. Muži totiž rozdělují své sympatie podle momentálních sportovních výkonů, zatímco ženy jsou vytrvalejší a svého favorita "neopustí", ani když se mu zrovna nedaří.

Lukáš Bauer

Tátu zná hlavně z fotky

Když Lukáš Bauer přebíral svou první vancouverskou bronzovou medaili, myslel na něco jiného než na své minulé a budoucí lyžařské úspěchy: vzpomínal na své děti Matyáše a Anetu. "Vzpomněl jsem si, jak jsou děti nešťastné vždycky, když odjíždím pryč. Třeba jim to tímhle vynahradím," říká. Ostatně, mladší dcera se slovo táta učila jen podle fotky, pověšené na ledničce.

"Samozřejmě mě někdy štve, jak děti rostou bez Lukáše. Přichází o chvíle, které se už nevrátí. Ale tenhle život jsme si vybrali. Bůhví, co by dělal, kdyby neběhal. Třeba bychom se vídali ještě míň, konstatuje k tomu smířilivě jeho manželka Kateřina Bauerová."

Potkali se už před třinácti lety při lyžování v Rakousku. Kateřina patřila také do reprezentace (ostatně, její matka přivezla dokonce medaili z olympiády v Sapporu v roce 1972). Lukáš byl tehdy jen stydlivý hubeňour - ale jeho schopnost usilovně na sobě pracovat ho už tehdy připravovala na roli budoucího šampióna.

Dnes má ovšem rodina čas pro sebe vždy jen na přelomu jara a léta, od konce lyžařské sezony do července. A ještě nějaký rok to tak nejspíš zůstane. Lukáš Bauer má totiž v plánu zabodovat i na příští olympiádě v Soči roku 2014.