Milé čtenářky,

nějak nevím jak začít, takže to shrnu od začátku.

I když se to zdá neuvěřitelné, ještě ve dvaceti jsem byla panna. A tehdy jsem se zamilovala do svého kolegy. Vášnivě a bláznivě. Nedbala jsem varování kolegů, že má ženu a dítě. Přiznal se až po čtvrt roce, před naším prvním milováním. Vysvětlil mi, že s ní zůstává jen kvůli dítěti. Chápala jsem to a zůstala s ním, jako milenka.

I když se to zdá neuvěřitelné, ještě ve dvaceti jsem byla panna.

Postupem času jsem se stala jeho pravou rukou, pomáhala mu v práci a při melouších. Nic jsem za to nechtěla, vždyť jsem ho milovala a k životu mi stačila jen jeho láska. Byla jsem šťastná, byla jsem nešťastná. Chtěla jsem ho celého. Když jsem s ním o tom chtěla mluvit, neposlouchal a obviňoval mě ze sobectví. Dělá přece, co může! Kam zmizel ten chápající muž? Moc jsem ho milovala a bála se ho ztratit. Nevěřila jsem si, bála jsem se, že pro něho nejsem dost dobrá. Bála jsme se jeho kritiky, každého špatného slova. Co když mě přestane mít rád?

Byla jsem šťastná, byla jsem nešťastná. Chtěla jsem ho celého.

Po několika letech zjistil, že má jeho žena přítele. Byl zoufalý a byla jsem to já, kdo ho utěšoval. Doufala jsem, že ji opustí. Zvlášť když jsem otěhotněla. Řekl, že rozhodnutí nechá na mě. Dítě jsem si nechala, je to holčička. Vychovávala jsem ji v panelákovém bytě, kde jsem žila se sestrou a matkou. Pak jeho manželka podala žádost o rozvod a já ho měla konečně jen pro sebe. Koupili jsme domek, i když jsem přispěla polovinou peněz, je napsaný na něj. Dávali jsme ho společně dohromady.

Nechtěl si mě vzít a já žila v neustálé nejistotě. Co když mi udělá to samé, co své první ženě? A stalo se. Domů chodil pozdě s tím, že pracuje na stavbě. Pak už jsem to nevydržela, koukla se mu do mobilu. Našla jsme žhavé smsky. S jinou. Na mé otázky reagoval agresivně, jaké mám právo ho vyslýchat? A že to prý skončilo. Ale nebyla to pravda. Stýkal se s ní dál. Já jí dokonce zavolala, popovídaly jsme si a já ji prosila, aby ho nechala. Po půl roce se to opakovalo. On mi pořád tvrdil, že to skončilo a že miluje jen mě. Také se konečně přistěhoval k nám do baráku.

Co když mi udělá to samé, co své první ženě? A stalo se.

Pak se nám narodil syn a po něm přišla nová milenka. Také jsem jí zavolala. Dozvěděla jsem se, že jsme s dětmi jeho spolubydlící. Už mi docházela trpělivost, když jsem se ptala, kdo to je, vysmál se mi do očí. Co se starám? Problémy si vytvářím sama. Možná měl pravdu. Vím, že je lhář a pořád se mu snažím věřit a omlouvat ho. Ze všeho obviňuji sebe.

Pro jiné je to zábavný, chápající společník. Doma bezohledný tyran a vztekloun. V ničem mi nepomáhá. Finančně na domácnost a děti přispíval jen, když jsem byla na mateřské. Když mám problém, pošle mě do háje. Ať si to vyřeším sama.

Nevím, proč s ním jsem. Nemohu se na něj spolehnout. Vždycky jsem chtěla jen jeho lásku, ale ani tu mi neposkytuje. Už se nenamáhá přetvařovat. Už nemůžu dál. Kde mám vzít sílu zvednout se ze země a začít znovu věřit v lásku? Začít znovu někomu věřit? Jak mám vůbec začít znovu, dokázala bych to? Chci vůbec? Má to cenu?

To je celý můj příběh.

Bláznivka