Po rozvodu jsem se už nechtěla vázat na žádného muže. Můj exmanžel Petr byl sukničkář, rád se napil a doma se vyskytoval jen zřídkakdy. Naštěstí jsme se rozešli v klidu, takže náš syn David žádné trauma neutrpěl. I jemu se v podstatě ulevilo, protože Petr měl k laskavému otci na míle daleko. Pokud byl doma, kluka jen peskoval. A já jsem si po rozvodu oddychla. Pocit svobody byl téměř opojný, v práci se mi zase dařilo, v hlavě se rojila spousta nápadů a firma prosperovala. Byla jsem spokojená. Pak mi osud poslal do cesty Vladimíra. Nebo spíš tramvaj číslo 12. Málem mi ujela, běžela jsem jako o závod, svižně naskočila, chytila se tyče a v tu chvíli ke mně promluvil.

Každodenní běhání se mi vyplatilo

„Vy jste se vůbec nezadýchala!“ koukal na mě obdivně vysoký pohledný muž. „A proč bych měla?“ zasmála jsem se. „Mám trénink. Každý večer chodím běhat se psy.“ Vyklubal se z něj sportovec a navíc taky pejskař, rozpovídali jsme se jako dva staří známí. Jela jsem až na konečnou a Vladimír se mnou, i když se pak ukázalo, že měl už dávno vystoupit. Proč si nezajít jen tak nezávazně na skleničku s příjemným a hezkým mužem? Domluvili jsme si schůzku na příští týden a já v povznesené náladě spěchala domů za synem.

Už při první schůzce mi bylo jasné, že nezůstane jen u té jedné: následovala druhá, třetí... Na čtvrté mě políbil. Úplně jsem se vznášela a asi jsem se v tom okamžiku do Vladimíra zamilovala. Na víkend jsme si domluvili společný výlet na kolech i s Davidem. Syn byl z Vladimíra nadšený. „Ten tvůj kámoš je fakt super, mami, je s ním děsná legrace. Kdy zase někam vyrazíme?“

„Kolaudace“ Vladimíra proběhla lépe, než jsem čekala. Stal se členem našeho „týmu“ úplně přirozeně. Na společných výletech jsme se vyhýbali intimnostem, žádné držení za ruce nebo kradmé polibky. Byla jsem ráda, že si „kluci“ rozumějí, a vlastně jsem ani nepřemýšlela o tom, co bude dál, nechtěla jsem si přítomnost kazit myšlenkami na budoucnost.

Svatbu navrhl můj syn

Nicméně láska z nás stejně zářila a syn si toho nemohl nevšimnout. Byl to on, kdo se nás při večeři po jednom společném výletě zeptal: „A nechtěli byste se vzít? Stejně se milujete.“ Překvapeně jsem na syna zírala a nevzmohla se na slovo. Vladimír zareagoval překvapivě hbitě. „Kdyby mě maminka chtěla…“ a spiklenecky na mě mrkl. Zahrála jsem to do autu. Druhý den se přihnal s kytkou a požádal mě o ruku. Řekla jsem mu, že je ještě moc brzo. Že by si to měl pořádně rozmyslet, protože je o 10 let mladší. Že si nejsem jistá, zda chci další dítě.

A vůbec je tady přece nebezpečí, jestli mě za pár let neopustí kvůli nějaké mladici. Vždyť až mu bude čtyřicet, mně bude padesát! Moje argumenty ale nechtěl vůbec slyšet. „Myslíš si, že by se to nemohlo stát, kdybychom byli stejně staří? Takhle přece nemůžeš uvažovat, nikdo nevidí do budoucnosti. Třeba mě opustíš ty. Věkový rozdíl je jen datum v rodném listě, důležité přece je, že si rozumíme, máme společné zájmy, milujeme se. Mám rád Davida a on mě taky bere. Sama vidíš, že potřebuje mužský vzor. A pokud nebudeš chtít další dítě, nevadí mi to. Je to pouze na tobě.“ Zatímco ve mně rostou pochybnosti, Vladimír a David mají jasno: měli bychom být rodina. Mám hodit obavy za hlavu a jít do rizika? Nečeká mě a syna jen další zklamání?

Názor odborníka

PhDr. Petr Šmolka, psycholog

Soužití určitě, se svatbou opatrně

Faktický a kalendářní věk můžou souviset jen velice volně, přesto se ale i ten kalendářní dokáže někdy dost nepříjemně připomenout. Jindy nám ho s těžko skrývanou škodolibostí připomene naše okolí. To se pak v případě netradičního věkového rozdílu mezi partnery jen umocní. V našich kulturních podmínkách bylo donedávna považováno za přiměřené, pokud byl muž maximálně o 10 let starší, žena o rok či dva. Každoročně však přibývá párů, které se tomuto tradičnímu rozpětí vymykají. Častější jsou sice případy, kdy muž je výrazně starší, úplnou výjimku ovšem netvoří ani vztahy, kdy je to opačně – a dokonce až tak, kde je žena o celou generaci starší.

Věkový rozdíl 10 let je sám o sobě dost zrádný. V něm totiž ani nemusíme hledat nějaké náhradní motivace. Vždyť 40letá mladistvá žena může být pro 30letého muže atraktivní partnerka, aniž by si měl jejím prostřednictvím cokoli kompenzovat. Otázka však není jen to, zda mu stejně atraktivní bude připadat i za pět či deset let, ale také jak se s danou situací vyrovná ona. Zda a do jaké míry se bude cítit ohrožena, jak bude reagovat, pokud se v jeho okolí objeví výrazně mladší potenciální partnerky, jak silná bude její potřeba ujišťování, že je pro něj stále ještě dostatečně přitažlivá. Běda, pokud takto znejistěná žena začne žárlit. Nikoli věk sám, ale právě ony doprovodné jevy můžou vztah velmi vážně ohrozit až zničit.

Pokud se Andrea na další dítě z pochopitelných důvodů necítí a Vladimír si dokáže představit vztah bez společného potomka, pak možná není nutné příliš váhat. Přesto je sporné, zda je třeba se kvůli spolužití hned brát!