Lucie (43): Přišel na kafe a zůstal sedm let! - část 2

Přišel na kafe, a už neodešel, tak by se dala popsat historie mojí životní lásky. Asi vám to bude znít jako příběh od Rosamundy Pilcher, ale vážně se to přesně takhle stalo ve chvíli, kdy už jsem v lásku ani nedoufala.



Začala jsem znovu v jiném městě, ale nezvykla jsem si tam. Cítila jsem se sama, kolegyně v práci byly buď mladé holky, nebo ženy, které už měly svoje rodiny a děti. A tak když se objevil první muž, který o mě stál, zamilovala jsem se. Bylo mi třicet pryč a bála jsem se, že nebudu mít nikdy dítě. A tak jsem podlehla biologickým hodinám, které hlásily, že buď budu mít dítě teď, nebo promarním svou jedinou šanci.

A tak, aniž bychom se víc znali, jsem přišla do jiného stavu. „Tak pojď, vezmeme se,“ nabízel mi tehdy přítel, ale já ho odmítla. „Promiň, jedna špatná zkušenost s manželstvím mi stačila,“ vysvětlovala jsem. Opravdu, rozvod, který jsem měla za sebou, neproběhl hladce, a já si navíc uvědomovala, že je v novém vztahu všechno příliš rychlé. Už po pár měsících jsem věděla, že jsem s odmítnutím svatby udělala dobře.

Ještě v době, kdy jsem byla těhotná, přišel přítel o práci, novou ani nehledal, vymlouval se na velkou nezaměstnanost. Začal chodit do hospody, vracel se opilý, dokázal propít celou podporu v nezaměstnanosti a začal hrát automaty. A do téhle situace se narodil chlapeček Dan. Dva roky jsem doufala, že se jeho táta změní. Chtěla jsem věřit všem těm slibům, že si už hledá práci, že přestane pít. Po dvou letech jsem pochopila, že mě jen využívá, a vyhodila jsem ho z bytu. Ještě že jsem se nevdala!



Zůstali jsme s Danem sami a věřte, nebylo to lehké. Neměla jsem babičky, které by mi malého pohlídaly, moje máma za námi jezdila, jak jen to šlo, ale bydlela daleko a chodila ještě do zaměstnání. Naštěstí jsem našla šikovnou paní na hlídání.

Ale najednou už bylo Danovi osm a táta mu chyběl, stejně jako Vaškovi v tom skvělém filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Ten jeho pravý se někam ztratil, už ho pět let neviděl a neplatí na něj ani alimenty. Když jsme si s Danem povídali, říkal mi, že si najdeme nového, lepšího.

Přesně jako v tom filmu, když jsme spolu byli na procházce, držel mě za ruku, ukazoval na cizí muže a říkal: „Tohle by mohl být náš táta, mami!“ Někdy mi bylo trapně, když to ti pánové slyšeli. Moc mě to ale trápilo, a tak jsem se svěřila nejlepší kamarádce.

„Prosím tě, kluk tátu potřebuje a ty mužského taky, najdi si někoho na internetu,“ poradila mi. Moc se mi do toho nechtělo. Ale hlavně kvůli Danovi jsem si tedy založila na seznamce profil, vždyť kdyby nic jiného, budu mít aspoň čtením a psaním zaplněné večery.

Myslíte, že se Lucii vyplatilo začít hledat partnera na seznamce? Čtěte dál!

 

 

Nejnovější články

2008 - 2017 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena