Lucie (43): Přišel na kafe a zůstal sedm let!

Přišel na kafe, a už neodešel, tak by se dala popsat historie mojí životní lásky. Asi vám to bude znít jako příběh od Rosamundy Pilcher, ale vážně se to přesně takhle stalo ve chvíli, kdy už jsem v lásku ani nedoufala.

Bylo mi přes čtyřicet. Měla jsem dobrou práci a pěkně zařízený byt, ale v něm jsem byla sama. Tedy ne sama, naštěstí s osmiletým synem, ale bez muže, který by tam s námi a pro nás žil. Nestěžovala jsem si, věděla jsem, že mám docela štěstí a zas tak úplně moc mi k němu nechybí.

Kde jsem vzala osmiletého kluka? Na odpověď se musím ve vzpomínkách vrátit až do svého dětství, protože víte, jak to je - rodiče na nás mají vliv, i když se mu zuby nehty bráníme. Hned po škole jsem chtěla co nejdál od rodičů, protože u nás doma jsem si i po osmnáctých narozeninách připadala pořád jako malé dítě, které musí poslouchat. Táta byl vojákem z povolání a doma to fungovalo po vojensku: musíš, nesmíš, námitky nepřipadají v úvahu. Když jsem později viděla film Pelíšky, zdálo se mi, jako by si některé scény režisér vypůjčil z mého dětství. Zkrátka jsem se hned po vysoké bez dlouhého rozmýšlení vdala jen proto, že po svatbě budu bydlet o sto padesát kilometrů dál.

Těšila jsem se, že konečně budu svou vlastní paní. Brzy se ale bohužel ukázalo, že si s manželem nerozumíme. Neshodli jsme se na chodu domácnosti, neměli jsme žádné společné zájmy. On veškeré volno trávil na fotbale a po mně vyžadoval stoprocentní servis. V té době jsem záviděla maminkám s kočárkem, hodně jsem toužila po miminku, ale zároveň si uvědomovala, že s tímhle mužem dítě nechci.

Po čtyřech letech jsem se rozhodla vyřešit to rozvodem.

Chcete vědět, jak příběh pokračuje dál? Klikněte na šipku!

 

 

Nejnovější články

2008 - 2017 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena