Moje spolužačka ze střední školy Simona (39), se kterou se známe už víc jak dvacet let, byla poslední dobou smutná. Každý den a každou minutu. Ne, neměla depresi. Ani se nechovala jako rozmazlená princezna. Bez problémů funguje jako manželka a matka, pečuje o rodinu, pracuje...

Zároveň ale cítila, že se neumí z ničeho radovat, nic do hloubky prožít. Na nic se netěšila, byla vyprahlá, prázdná, bez nálady, bez barvy. Jakoby seděla za skleněnou stěnou a dívala se na nějakou Simonu, jak žije. Proč?

Radost až do dna

Matěj, Simonin manžel, vymyslel řešení: jeho milovaná musí změnit prostředí, vykročit ze stereotypu povinností. Podle něj je to snadné, Simona si prostě musí jen odpočinout. Na týden povolal tchyni a za úspory koupil letenky do Karibiku.

Přiletěli brzy ráno. Svítalo. Modrozelený ráj s bílým pískem je omráčil. Je to tu hezké, pomyslela si Simona, ale proč jsme se sem vlastně vypravili? Co očekávám? Má smysl strávit sedm dní v romantické kulise, a potom se vrátit domů? Co dělají děti? A jestlipak je maminka zvládá?

Pro samé přemýšlení Simona zapomínala, kde je a s kým tam je. A taky proč. Znovu se propadala sama do sebe. Matěj si naštěstí ničeho nevšiml. Simona si uvědomila, že teď už je to fakt jen a jen na ní. Musí rychle něco vymyslet!

Sama sobě koučem

„Tvářit se přehnaně vesele mě i pod tou azurovou oblohou dost vyčerpávalo. Ostatně jsem věděla, že Matěj to brzo odhalí,“ vyprávěla mi později Simona. A tak si vzala tužku a papír, „uklidila“ se pod palmu a sepsala si, co může dělat:

Vypnout ďábelského našeptávače, který mi přikazuje: „Tohle musíš. Tamto nesmíš. Dělej si starosti. Strachuj se, jinak nebudeš dobrou matkou: Povinnost nadevše, Simono!“ Tento hlas mluví hluboko v mém podvědomí a znejisťuje mě. To jeho vinou jsem zapomněla, kdo doopravdy jsem a co skutečně chci. Hlas mi vyhrožuje katastrofickou budoucností, i když k ní neexistují žádné důvody. Brání mi prožít současnou chvíli jako něco jedinečného. Dělá ze mě loutku bez života. Musím ho umlčet! Ale jak? Nejjednodušší způsob je přestat myslet. Představit si bílou, čistou plochu nemyšlení bez jedovatých slov. Zkusím se soustředit na prázdno ve své hlavě, přijímat každý okamžik tak, jak přichází, a ne jak jej očekávám. Vyběhat, vytancovat či vyplavat si mozek z hlavy také není k zahození, to si ještě pamatuju. Cíl: naučit se čistit.

Zkoumat, proč nejsem šťastná a co skutečně chci. Často ztotožňuju přání blízkých se svými touhami. Tak nějak se domnívám, že to tak musí být. Nemusí. Protože pak se necítím svobodně. Musím zjistit: Proč jsem smutná? Co mi chybí? Co skutečně potřebuji? A tyhle tři odpovědi pak poctivě vyřešit.

Smutek možná znamená, že vstupuju do nového životního období. Nebo že bych se s něčím či s někým nevyrovnala? S věkem, stárnutím... možná jsem neodpustila někomu, kdo mi ublížil...

Malé děti se učí chodit, mluvit, počítat - podobně i já se naučím být šťastná. V každé situaci si zkusím uvědomit, co dělám a proč. Matěj říká, že jsem šťastná, jen o tom nevím. A abych prý si v každé situaci řekla: „Teď jsem tady a teď jsem šťastná,“ a že kouzlo začne působit.

Smutek je rezignace na změnu

V Karibiku vyzvala Simona sama sebe: „Budu šťastná. Tady i doma.“ Štěstí je totiž pouhé rozhodnutí zůstat za všech okolností pozitivní. Pokud se něco nepodaří, přijde další den a s ním i nová šance přijmout svůj život vyrovnaně a aktivně. Je to stejné jako s hubnutím či výukou jazyků: vyhrává ten, kdo se nevzdá!

Smutek je rezignace na změnu. Kdo je vnitřně smutný, nebude se cítit vyrovnaně ani v ráji a nepomůže mu ani karibská voda.

Mohlo by vás také zajímat: Příběh Petry: Manželovi vadí, že se mi v těhotenství mění postava