V jistém smyslu je ‚ne‘ mnohem mocnější než ‚ano‘. Podle neurologů reaguje lidský mozek na negativní signál rychleji a silněji než na ten pozitivní. I proto obvykle kritika vyvolá větší emoce nežli pochvala. ‚Ne‘ zkrátka bolí, ať už je podložené logickými argumenty, ohleduplně zaobalené nebo prostě jen tak vyřčené. A ještě hůř bývá, když tohle slůvko máte říct druhým. První, co vás zavalí, je hrůza z toho, že je ztratíte. I proto považuje slůvko ‚ne‘ většina lidí za nepřípustné. Komplikují tak ale život hlavně sami sobě.

Bez ‚ne‘ neexistujete

Ne nadarmo považují psychologové umění říkat ‚ne‘ za jednu z nejdůležitějších dovedností. Protože každé vaše ‚ne‘ je manifestem vaší vnitřní odpovědnosti k sobě. Neříká, že druhé nemilujete nebo si jich nevážíte; ‚ne‘ říká, že se nenecháte nikým a ničím ovlivňovat a že jste sami za sebe zodpovědní.

Vykolíkované území

Snad nejvíc vypovídá slůvko ‚ne‘ o vašem vlastním já. Tedy kdo doopravdy jste, čeho si doopravdy ceníte a co doopravdy chcete. Dává vám životní prostor. To znamená, že vnitřně jste silní natolik, nakolik jste schopni říkat ‚ne‘. A to pěkně nahlas. Protože když se nenaučíte říkat ne v práci, spolkne vás. Když to neumíte doma, pak nejste ani tak milovaní, jako spíš kontrolovaní. Když se ale ‚ne‘ říkat naučíte, budete mít mnohem větší radost z toho, až jednou řeknete ‚ano‘ a druhým vyhovíte. A taky budete zdravější.

Epidemie alergií

Říkat nahlas ‚ano‘, když v duchu křičím ‚ne‘, je pro člověka stejně devastující jako hrobové mlčení. Obojí je nejvyšší forma agrese, k jaké může v komunikaci mezi lidmi i sama se sebou docházet. Často se pak obrací proti vlastnímu zdraví. A projeví se třeba jako alergie. Jen málokterý typ onemocnění se během posledních desetiletí mezi populací rozmohl v takové míře jako právě její nejrůznější formy. Psychosomatičtí lékaři to vysvětlují celkem jednoduše a logicky: alergici jsou lidé se zablokovanými ventily agresivity, kteří si této situace nejsou vědomi. Protože jim chybí právě ono vykolíkované území, jejich pocit agresivity stoupá. A protože se neumí vymezit, natož agresi zdravě ventilovat směrem ven, obrací ji dovnitř. Výsledkem je, že organismus produkuje nadbytečné ‚neřízené střely‘, které soustavně ničí je samotné. Jako by se proti domnělému nebezpečí (protože třeba pyl z květů rozhodně není nebezpečná bakterie ani plíseň) bránil tlustou vnější slupkou – začne otékat... A není náhoda, že se alergici nejlépe cítí tam, kde je života relativně málo – v horách nebo uprostřed zimy.

Zvládnout svoji alergii, tvrdí odborníci na psychosomatiku, můžete jediným možným způsobem: že se čelem postavíte nejen k věcem příjemným, ale i k těm zdánlivě nepřátelským. Umění říkat ne mezi ně rozhodně patří.

PROČ TOLIK LIDÍ NEUMÍ ŘÍCT NE? Jedním z důvodů je způsob, jak jsme byli vychováváni, tvrdí rodinný terapeut Kevin Leman. Kolikrát jste dětem řekli: ‚Co tím myslíš, že ne?!‘ nebo ‚Neopovažuj se mi říkat ne!‘ Avšak mnohem lepší je podle Lemana říct dítěti, které si dupne nebo ječí ‚nééé‘, když má jít domů : „Vím, že si pěkně hraješ, ale teď musíme jít, brzy bude večeře.“ Když stále odmlouvá, popadněte ho a odneste. Jeden konkrétní čin je tisíckrát lepší než marná slova. Navíc tak přestanete dítě programovat, aby se bálo říkat ‚ne‘. A zkomplikovalo si tím v budoucnu život.

Všechno bude, jak si přeješ

Rodinní poradci mají také svého ‚černého koně‘. Za zdaleka nejhorší považují manželství, kde platí: ‚Všechno bude, jak si přeješ...‘ Jinými slovy vztahy, kde se jeden druhému na úkor sama sebe přizpůsobuje. Potlačení vlastních přání, představ a požadavků ale může vést nejen k řadě psychosomatických potíží, ale i nekontrolovatelné explozi. To je ono stokrát nic, co umořilo vola. Nakonec nezbývá než se rozvést, protože to všechno, co z vás při ‚explozi‘ vypadlo, už nikdy nemůžete vzít zpátky. Často se to týká zejména žen s nízkou sebeúctou.

Známý americký rodinný terapeut Kevin Leman jim říká ‚ženy přičinlivé‘. Mají obvykle sklon myslet si, že za moc nestojí a nic moc si nezaslouží. A zpravidla pochází z rodiny, kde táta nebyl vůbec či na ně neměl čas nebo byl příliš autoritativní. ‚Tatínkovo děvče‘ se pak snaží i v dospělosti zavděčit všem a mezi její typické životní zásady patří, že za něco stojí, jen když ji ostatní mají rádi. Jak by pak mohla jedinkrát říct ne? Vždyť by byla přinejmenším za sobce!

Co sobecké není nikdy

Umění říkat ne však nemá se sobectvím vůbec nic společného. Zvláště týká-li se těchto pěti základních situací, ve kterých je ‚ne‘ nejen v pořádku, dokonce by mělo být povinné. První situace nastává tehdy, pokud by vaše ‚ano‘ znamenalo, že půjdete proti svým zásadám a hodnotám. Ta druhá tehdy, bráníte-li se zneužívání, což se obvykle děje dost často, protože lidé rádi zneužívají toho, že říkat ‚ne‘ neumíte. Za třetí když chráníte vlastní zájmy, a tak se bráníte jednání druhých, které by vám mohlo ublížit. Říkat ‚ne‘ musíte i tehdy, odrážíte-li něčí útoky a podpásovky a samozřejmě i v situaci, kdy potřebujete změnit kurz – ať už chcete dát výpověď v práci, nebo ve vašem vztahu.

Pravidlo č. 1: Budu o tom přemýšlet
Místo svého automatického ‚ano‘, říkejte od teď alespoň ‚Budu o tom přemýšlet‘ nebo něco jako změkčující frázi typu ‚To je sice dobrý plán, ale nevyhovuje mi. ‘ Časem můžete přitvrdit a nalít čistého vína rovnou ve stylu ‚Chápu, že by sis přál(a), abych souhlasil(a), ale skutečně nemáš jinou možnost než se zařídit podle mého ‚ne‘. Trvám na něm.‘

Pravidlo č. 2: Buďte struční
Co je pro vás nepřijatelné, na to radím říct ‚ne‘ co nejdříve, jinak hrozí, že otrávíte sebe i okolí. Zároveň buďte programově struční, to znamená, že se nezaplétejte do diskuse a zdůvodňování. Čím méně slov a argumentů, tím lépe. Hlavně si pořád opakujte: neodmítám onoho člověka jako osobnost, ‚ne‘ říkám tomu, co po mně požaduje.

Pravidlo č. 3: Hlavně bez emocí
Mezi asertivním a agresivním ‚ne‘ je jediný rozdíl – nikoliv v tom CO říkáte, ale JAK to říkáte. Pokud jste rozzlobení nebo nervózní, budete jednat agresivně bez ohledu na to, jaká slova použijete, zkuste proto zůstat v klidu a komunikujte pokud možno jasně a otevřeně.

Pravidlo č. 4: Jako gramofonová deska
Je-li to třeba, ‚ne‘ opakujte. A opakujte ho zdvořile tak dlouho, dokud ho druhá strana nepochopí. Jako zaseknutá gramofonová deska. S ní se dá ‚čarovat‘ i v duchu. To když vypnete negativní nahrávku, která vám běží v hlavě, a zkusíte si tam ‚nahrát‘ něco pozitivního. Obvykle sami se sebou mluvíme ve frekvenci čtyř až šesti stovek slov za minutu – a to je víc než dost příležitostí říkat si věci ošklivé, ale i ty hezké, jako třeba ‚stojím za to‘, ‚tohle se mi povedlo‘...

Pravidlo č. 5: Přestaňte se srovnávat
A to se všemi. S přáteli, známými, sousedy, kolegy... Důležití jste vy a vaše potřeby. Když je postavíte na stejnou úroveň jako potřeby ostatních, nestane se z vás monstrum, naopak. Do svých vztahů vnesete víc rovnováhy a pohody. Také začněte mluvit hlasitěji a své názory si nenechávejte pro sebe. Se strachem říct skutečně to, co si myslíte, zkuste zabojovat. A zapomeňte na věty typu ‚To je v pořádku...‘, ‚To nevadí...‘, ,Za to můžu já...‘ To je jen zametání vlastních špatných pocitů pod koberec. Pak se ale připravujete i o ty dobré.

Čtěte také: Nechybujte. Naučte se říkat NE