Jiří Chalupa: Bylo to všechno tak rychlé, že jsem se nestačil ani oholit

Jiří Chalupa, dramaturg a scenárista České, dříve Československé, televize. Zaměřuje se převážně na tvorbu pro děti. Je známý jako moderátor a jeden z autorů původního Studia Kamarád, které právě v těchto dnech slaví 35 let existence.

Jak jste se vy jako dramaturg a scenárista ocitl v roli moderátora nově vznikajícího pořadu Studio Kamarád?

Popravdě to bylo z nouze, původně vybraný moderátor na poslední chvíli odřekl, ale pořad se samozřejmě natočit i tak musel. Hledat někoho nového, na to už nebyl čas, a tak jsem se toho chopil sám. Bylo to všechno tak rychlé, že jsem se nestihl ani oholit… Kupodivu právě tohle diváci tehdy ocenili. Nicméně od druhého dílu jsem už moderoval hladce oholen.

A moderování vám vydrželo téměř deset let…

Ano, Studio Kamarád se stalo téměř okamžitě fenoménem, však bylo součástí počátku nového pojetí televizního vysílání pro děti v tehdejším Československu. A základní atributy pořadu tohoto typu jsou dodržovány dodnes.

Jaké jsou to atributy?

Věnovat dětem souvislou vysílací plochu, vést s nimi dialog, netvářit se, že všechno víme, ale nabízet jim to, co si myslíme, že je dobré, nepodceňovat je a vědomě jim nelhat. A také je nenutit, aby se dívaly na všechno, ale naopak jim říkat, že dívat se na televizi znamená vybírat si.

Vraťme se na začátek vysílání. Čím jste se při přípravě Studia Kamarád inspirovali? Nabízí se srovnání s americkým pořadem Sezame, otevři se.

Něco na tom bude. Tehdejší zástupce šéfredaktora měl za ženu Kanaďanku, a tak měl možnost vidět pořady, o nichž my jsme neměli ani tušení. Pravdu máte, pokud jde o použití trochu zvláštních loutek jako moderátorů. Ty loutky byly velké, chlupaté, nebyly ani zvíře, ani člověk, ale měly názor. Taková loutka si mohla dovolit víc než člověk a ke všemu byla dětem blízká, jako by volala po pohlazení. Těm našim loutkám vtiskl výtvarník Standa Holý typicky český výraz a podobu, která vyzařuje i jejich charakter. Jinak ale bylo Studio Kamarád přelomové zejména v tom, jak přistupovalo k dětem. Bralo je jako sobě rovné, samozřejmě je chtělo bavit, ale stejně tak se zajímalo i o jejich starosti a problémy. Snažili jsme se pomoci dětem řešit situace, do kterých se mohly dostat, součástí pořadu byla například pravidelná rubrika Můj hlas, ve které říkaly děti ve studiu svůj názor na různá témata.

Jaké byly reakce rodičů?

Dá se říct, že většina rodičů Studio Kamarád vítala, spousta se stala jeho pravidelnými diváky. Co může být taky lepšího, než se dívat na televizi spolu s dětmi. Objevovaly se ale nezřídka i ohlasy negativní. Plynulo to hlavně z toho, že tenhle pořad stál důsledně na straně dětí. My jsme dospěláky běžně přímo oslovovali a často jsme je dokonce kárali: „Hele, taťko, to snad nemyslíš vážně, křičet na svýho maličkýho, to tě vážně baví?!?“ A něco takového spousta dospělých prostě neunese. Co se ale takzvané popularity týče, bylo všechno v pořádku. Jednou jsme si dovolili malý test. Pořad se samozřejmě již tehdy předtáčel a my jsme v jednom díle divákům řekli, že se s námi mohou ten den krátce po odvysílání setkat. Štěpánka Haničincová, která se v moderování se mnou střídala, byla na Václavském náměstí, já jsem byl na náměstí v Českých Budějovicích a Jůheláci zamířili na sídliště v Praze 8 v Ďáblicích. Zájem byl opravdu nevídaný, Jůheláky tenkrát dav málem umačkal, jedni dobří lidé jim a hlavně jejich loutkovodičům museli poskytnout azyl na vlastním balkóně.

Politické tlaky a nejrůznější stranické požadavky se určitě nevyhnuly ani dětským pořadům, dostávali jste se do podobných situací? Které byly nejabsurdnější? Jak jste z těchto nátlaků vybruslili?

Určitě se nevyhnuly ani dětským pořadům, ale byly tam nepochybně menší než v dospěláckých redakcích. Byly to samozřejmě záležitosti různé. Když například Studio Kamarád vadilo, protože bylo přece jenom v tu chvíli trochu víc nekonformní, argumentovalo se tím, že loutky nesnesitelně křičí a že to prostě takhle nejde. To bylo jemné. Nejemný a vyloženě absurdní byl třeba zákaz vysílání pohádky, ve které se objevil ohýnek v den, kdy bylo výročí upálení Jana Palacha. Až trochu vtipnou věc jsem zažil já sám. Jednou přišla přímo z ministerstva vnitra stížnost na pohádku Princové jsou na draka. Pisatelům vadila postava Draka Šestnáctihlavce, protože těmi dračími hlavami prý autor nepochybně myslel šestnáct republik Sovětského svazu. Když jsem řekl, že ani nevím, že má šestnáct republik, odpověděli, že nemá, ale kdysi měl….. Naštěstí to bylo tolik absurdní, že to muselo dopadnout dobře.

Jaké je Studio Kamarád dnes, o pětatřicet let později?

Pořad se postupně trochu proměnil, stejně jako se změnila doba a děti s ní. Dnešní nabídka i mimo obrazovku je obrovská a nabízí dětem přímo veletoky zábavy. Vnímání světa je mnohem víc vizuální a na to musí tvůrci dnešního Studia Kamarád myslet. Dítě prostě chce mít na co se koukat…

Říkáte, že se Studio Kamarád změnilo, protože se změnily i samotné děti. Co naopak zůstává stejné a neměnné?

Děti jsou jistě vyspělejší, v deseti letech vědí minimálně tolik, kolik my jsme věděli někdy v patnácti. Ale to dětské v nich je stejné. Dětská hlavička je výš, ale dětské srdíčko zůstává stejné. A stejná je i bytostná snaha nás, kteří po Kavkách chodíme, udělat ty nejlepší pořady na světě. Aby pohladily maličké po chytrých hlavičkách a potěšily jejich srdíčka.

Co byste popřál Studiu Kamarád do dalších let?

Aby ho děti měly pořád rády, aby na Jůhelím paloučku vládla stále harmonie, aby plyšákům v čele s Jů, Hele a Mufem nevysychal humor a hlavně aby autoři pořadu měli dětem i nadále co říct.

Jů a Hele

  • Postavy Jů a Hele se na obrazovce poprvé představily již 19. 10. 1980 ve Studiu A.
  • Tyto nezaměnitelné postavy se staly natolik oblíbenými, že se objevovaly i ve většině dalších pořadů navazujících na původní Studio Kamarád.
  • Hlas postavě Jů propůjčuje již od počátku vysílání Jiří Lábus, postavu Hele nejdřív mluvil Milan Neděla, kterého kvůli nemoci později vystřídal Ota Jirák. Muf promlouvá hlasem Zuzany Skalníkové.
  • Jednu loutku vodí obvykle dva loutkoherci, záleží například na náročnosti scénky. Mezi ty, kteří jsou v týmu od začátku, se řadí Jaroslav Vidlař a Jana Prachařová.
  • Jů a Hele se navzájem oslovují ve třetí osobě, jsou to totiž „neutra“. Důvodem bylo, aby byly postavy stejně blízké pro chlapečky i holčičky.

 

Celý program

2008 - 2016 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena